Staník

Staník se po chvíli vzpamatoval a ohlédl se zpátky k babičce. Ta vůbec nedávala najevo, že ještě před chvílí prchající Světlanku soustředěně pozorovala.

Staník si pečlivě posbíral hračky a pak přišel k lavičce, na níž jeho babička seděla.
„Babi, nevíš, co se té holčičce stalo?“ zeptal se.
„Nevím,“ prohodila babička, ale v jejím hlase bylo slyšet napětí.
„Normálně jsme si hráli,“ povídal Staník, „pak se něčeho lekla, pak zakřičela a utekla,“ dodal.
„A nevšiml sis, co zakřičela?“ zeptala se ho babička opatrně.
„No,“ nakrčil Staník čelo i nos, „asi vlak. Nebo mrak. Nebo drak. Nějaké takové slovo.“
„Vlak ani drak nedávají smysl,“ pronesla babička jen pro sebe. „A mrak žádný nevidím,“ rozhlédla se velmi opatrně a nenápadně. Ostatní dospělí, kteří zde pozorovali své ratolesti, jim naštěstí nevěnovali žádnou pozornost.
„Přitom tu žádný mrak není,“ rozumoval Staník. Babička se na něj podívala a Staník znejistěl. Připadalo mu, že se babička dívá zároveň před něj, za něj, nad něj, pod něj i vedle něj, jen ne přímo na něj.
„Asi se jí něco zdálo,“ uzavřela debatu a změnila téma: „Budeš si ještě hrát? Nebo už chceš jít domů?“
„Já nevím,“ přiznal Staník. Pak se rozhlédl po hřišti a dodal: „Tak jo, půjdeme domů.“ Babička vstala, chytila ho za ruku a vedla domů. Staník si nevšiml, že ho pohladila velice neobvyklým způsobem po hlavě.

„Jen aby mi ten kousek Staníkova vlasu k něčemu byl,“ rozumovala Moruna o několik hodin později, kdy právě ten ulomený kousek vlasu, který získala, když skoro laskavě pohladila vnuka po hlavě, nahřívala nad svým oblíbeným kahanem. Postupovala při tom maximálně opatrně.
Jako obvykle, přidala jednu ze svých podivných směsí, o jejichž obsahu a účincích se nikdo neodvážil ani spekulovat. A pak zavrtěla hlavou.
„Nic,“ zamumlala. „Nic v té jeho budoucnosti nevidím. To ale neznamená, že je všechno v pořádku.“
Protáhla se a vyhlédla ven.
„Nic. Žádný mrak.“
Pak prošla svým bytem, plným nepořádku, ve kterém by průměrně esteticky cítící jedinec nevydržel ani deset minut. Ačkoli se to zdálo neuvěřitelné, věděla přesně, kam chce sáhnout. Kniha, kterou si vytáhla, byla stará více než osm set let. A byla vázaná v kůži zvířete, později známého jako sibiřský jak.
Listovala v ní a zkoumala staré písmo, které vypadalo jako obrázky z cedule v oční ordinaci pro děti, které ještě neovládají písmenka. Při tom si něco šeptala. Měla štěstí, že ji nikdo neslyšel, protože její šepot nevěstil nic dobrého.
„Mrak,“ našla konečně tu část textu, kterou potřebovala, „svým zjevením přináší zlou zprávu. Zlá zpráva se může týkat přímo člověka, se kterým mluvíte. Zlá zpráva se může také týkat člověka, který je blízký člověku, se kterým mluvíte. Člověk, kterého se zlá zpráva týká, mrak nevidí. Člověk blízký člověku, kterého se zlá zpráva týká, může uvidět mrak až poté, kdy se zlá zpráva, která se blízkého člověka týkala, naplní.“
Ta holka koukala na Staníka a viděla mrak. Já jsem mrak neviděla, prošlo jí hlavou.
Hrozí nebezpečí přímo Staníkovi? Nebo jeho blízkým? Kdo jsou jeho blízcí? Standa, to je jeho otec. Lenka, to je jeho máma. A dalším Staníkovým blízkým, kterého by se mohla týkat zlá zpráva… jsem já!
Moruna vyskočila jako kousnutá tarantulí. Běhala bytem tam a zpět, přeskakovala hromady všeho možného a snažila se vzpomenout si, jak mají vypadat a z čeho se mají skládat ochranné artefakty, které ochrání Staníka, jeho rodiče a hlavně ji.