Souboj o cérku

Vincek Puchavý si to vykračoval po dědině jako pán. Vousy měl nakroucené tak, že by mu záviděl i ten Abrahám Lincolnů, co se jmenoval podle tých velkých amerických bouráků. Ruce založené za zády jako starosta a vesele si pískal.

Kdo znal Vincka z minulosti, ten ho nepoznával. Jako ogar byl Vincek maličký až nejmenší v celé dědině, takže když byl někde sám a načapali ho větší ogaři, začali si s ním házet jak s mičudou. Marně bečál, marně prosil, přestali s tím, až když měli jít dom večeřet.
Teď byl ale naopak Vincek pořádný kus chlapa, o hlavu větší než ti jeho trýznitelé a s většinou z nich si to jednou provždy vyřídil. Ti ostatní ho museli uplácet tu chlebem, tu solí, tu slivovicí, tu jinými komoditami.
Vincek měl ještě jeden důvod k tomu se na celý svět uščuřovat jak kouzelník, který strčil pod klobouk králíka a plánuje z pod klobouka vytáhnout medvěda. Zatímco ostatní ogaři v dědině drandili po silnici na pionýrech, on měl jako jediný široko daleko simsona. Samozřejmě mu každý záviděl. Dokonce si za ním přišli popovídat dva pajtáši z vsetínské hospodářské kriminálky. Jenže kde by se hrabali na Vincka. Jak se mu představili, Vincek prohlásil: „Tož když ste od té hospodářské kriminálky, tož si povykládáme v hospodě.“ Marně se ti dva kroutili, že ve službě nemůžou a kdesi cosi, Vincek je do hospody zatáhl a druhý den dostal úřední dopis, že nebylo shledáno žádné závažné hospodářské provinění z jeho strany. Ještě aby to dopadlo jinak, když měl Vincek doma pěkné fotky, jak jeden z těch dvou pajtášů má na hlavě gaťky Terezy Paprčálkové, a že to byly gaťky čtyři iks el, a druhý kolem krku podprdu Štěpánky Hubálkové.
Ostatní ogaři Vinckovi záviděli  ještě víc, když viděli, jak si na svém simsonovi veze místní topmodelku Mařenku Cíchovou do lesa na palouk, kterému se od dob našich pradědečků ne neoprávněně říkalo Cicmák.
Tenkrát chtěl Jožin Cíchů, Mařenčin tata, Vincka pořádně vychlópat, ale ustoupil od tohoto plánu ve chvíli, kdy se Mařenka provdala do Vsetína za trochu poťápaného Lojzka Gregora, kterému ani nebylo divné, jak krátce po svatbě mají doma malého Vincentka.
I to bylo naštěstí zapomenuto a lidská závist polevila. Včil si Vincek vykračoval jako velký pán a netušil, že za chvíli bude zdrhat jako srnec.
Jak byl v dobré náladě, v tu nejméně vhodnou chvíli se objevil Francek Uherků a řítil se k Vinckovi. Jak byl na doslech, spustil na něho: „Ty huncúte,“ oslovil ho, „já i takú liščím, že ťa mama s tatú doma nepoznajú.“
Vincek se usmál: „Vítaj, Fanošku, co sa ti přihodilo, že si taký nasrstěný?“
„Ty sa ešče ptáš?“ zaječel Francek. „Šak nevíš? Jak jsem v nedělu byl ráno v kostele, tys mi mezitím vlézl do zelé!“
„Počkaj, Fanošku,“ krotil ho Vincek, „šak o jakém zelé tu vykládáš hňupiny? Šak máš na celé zahrádce enem zemňáky, tož tu neplkoc!“
„Nedělaj, že nevíš, jak to myslím!“ zařval Francek. „Byls za mojú Veronikú, ty obludo!“
„Za tvojú?“ divil se Vincek. „Šak ešče nejste svoji, tož Veronika ani nemože byt tvoja, pořád je ešče Trčková, tož co to motáš?“
Vincek by ještě povídal dál, ale to už Francek vzal do ruky kámen a ten jen tak tak minul Vinckovu hlavu. A ať byl Vincek, jaký byl, myslelo mu to rychle. Jak viděl, že se Francek zohýbá pro další kámen, na nic nečekal a vyběhl ozlomkrčky pryč. A Francek za ním.
Ani jednomu nevadilo, že už dávno vyběhli z dědiny mezi louky a pole. Vincek byl sice v lepší fyzické kondici, Francka zase poháněla zlost.
„Šak počkaj, až ťa dostanu,“ supěl Francek, „ťa přende chodit za cizíma robkama!“
„Tož ale Francku, neblbni,“ volal Vincek, „kdybys aspoň věděl, jak sa to Veronice ode mňa lúbilo!“
Oba ogaři proběhli Valašskou Polankou a doběhli by možná přes Zděchov až do Francové Lhoty, kdyby v jedné chvíli Francek nezabrdúňal tak nešťastně, že si vymkl kotník. Zasakroval, zahrozil Vinckovi do dálky, sedl na trávu a bylo mu do beču.
Nakonec si ulomil kus větve, o tu se podpíral a belhal zpátky.
„Pajtáš jeden,“ nadával na Vincka, „jak dyby nestačilo, že byl za Veronikú, on jí ešče musel ukázat, že to ide dvakrát po sobě! Kurňa, já jí celé ty roky vykládám, že tam musí byt aspoň pět dní odpočinku a on si přinde a udělá to takhle! To by do toho jeden kopnul,“ jenže to Francek udělat nemohl. Aby mohl kopnout zdravou nohou, musel by stát na té poraněné. A tou poraněnou by nenakopl ani šišku ze smrku.
Vincek, jak zjistil, že už ho Francek nenahání, si pěkně odpočinul, znovu se upravil a vydal se domů jinou cestou. Zakrátko se mu vrátila jeho sebejistota a nadhled. Ale netrvalo to dlouho. Na začátku rodné dědiny potkal Matěje Trčku, Veroničina otce. Ten se na Vincka uščuřoval jak řezník na mašíka chvilku před tím, než ho majzne pantokem mezi oči.
„Dejž pánbu pěkné odpoledne, strýcu,“ pozdravil Vincek uctivě.
„Vítaj, Vincku,“ řekl Matěj Trčka skoro medovým hlasem a než se Vincek nadal, už ho držel za loket. „A včil mi, Vincku, pověz, znáš našu Veroniku? Znáš, je to tak?“
„Tož strýcu,“ dělal Vincek drahoty, „šak vaša Veronika je pořádná cérka, to se o ní ví. Jaká je šikovná a přitom pěkně vychovaná. Tož, strýcu, třeba aji já budu mět také ščestí a pánbu mi dopřeje takú cérku, jak je vaša Veronika,“ a přitom šmejdil očima, kudy by Matějovi Trčkovi utekl.
„Nedovolávaj sa pánbíčka, neznabohu,“ zamručel Matěj Trčka. „Šak v kosteles nebyl od teho dňa, kdy ťa tam přitáhli váš staříček za ucho a eščes celú mšu vybřeskovál, že sme neslyšeli kázání a pan falář nakonec rozkázal, že už tam nemáš chodit!“
„To sú enem také řeči strýcu,“ vykrucoval se Vincek. „Ale ináč su dobrý křesťan hlavú aji srdcem, bohabojný, modlím sa nekdy aji pětkrát za den.“
„To sa ti bude hodit,“ souhlasil Matěj Trčka, „protože určitě nevíš, že si Veroniku vemeš za ženu.“
„Strýcu, já?“ koulel Vincek očima. „Šak na vašu Veroniku si myslí Francek Uherků a to je kamarád, to mu nemožu udělat,“ a cítil přitom, jako kdyby se mu okolo krku stahovala neviditelná smyčka.
„Francek Nefrancek,“ prohlásil Trčka rezolutně, „Veronika od minulé neděle o něm nechce ani čut a celú dobu vykládá, že si za muža veme enem tebe. A abys věděl,“ zarazil okamžitě další Vinckovy výmluvy, „už sem o tem mluvil aji s vašima a jak mama tak tata s tím súhlasíja, že už je na čase, abys šel z domu. Neboj sa, věno bude mět Veronika pěkné a budete bývat u nás, beztak bys ju zatáhl do nejaké garsonky v nejakém okáli. Takhle ťa budeme mět pěkně pod dohledem,“ a Vincek viděl, že jeho frajerský život, kdy si mohl vyskakovat, se právě povážlivě přiblížil svému konci.
„A nešlo by to vyřešit ináč?“ zkoušel to Vincek.
„Tož to by aji šlo,“ přikývl Matěj Trčka, „to by znamenalo, že ťa seřežu jak koňa a tvůj tata ti ešče přidá. A to sa bude opakovat každý den, dokud nepřindeš a Veroniku pěkně nepoprosíš o ruku. Tož co, Vincku, pro co ses rozhodl?“ a pohlédl na Vincka velmi sugestivně.
Nakonec byli spokojení všichni. Vincek s Veronikou se opravdu vzali a za necelý rok měli pěkná dvojčátka. A ani Francek Uherků nepřišel zkrátka. Jak se pajdal domů se zraněnou nohou, potkal Julinu Paprčálkovou, co byla Terezy sestra. Té byl taky pořádný kus, nechávala si dělat oblečení i spodní prádlo u krejčích, kteří byli zvyklí na nadměrné velikosti. Jak Francka uviděla, chytla ho, hodila si ho na záda, donesla k sobě domů a dva dny poté, co se mu zraněná noha spravila, mu sdělila sladkou novinu, takže zanedlouho stál před oltářem i Francek.