Šestá

„Jak sis vlastně užil víkend?“ zeptala se v pondělí ráno Jitka Sedlářová svého formálního manžela, když se všichni tři i s Ladou Vlachovičovou setkali u snídaně.

Robert Cihlář se pousmál, když si vzpomněl na tu chvíli bezprostředně poté, co dokončil znásilnění Sandry Polanské. Dívka už téměř nevnímala svět, ani to, co se s ní děje. Tehdy vzal jeden ze svých oblíbených a velmi ostrých nožů a pomalu a pečlivě do neporušené části jejího obličeje jím vyryl hlubokou rýhu. Teprve potom bezvládné tělo uvolnil ze svěráku i z řetězu, hodil si Sandru přes rameno a odnesl ji k bývalé studni, do níž její tělo shodil. Možná v tu chvíli ještě žila.
„Byl jsem na venkově,“ odpověděl nenuceně. „Čerstvý vzduch, příroda, pěkně jsem se uvolnil a pročistil,“ dodal.
„Dnes nemáš žádné natáčení,“ konstatovala Jitka. „Tak hlavně nezapomeň být v poledne doma a dívat se na polední zprávy,“ zasmála se a Robert přidal nucený úsměv. Věděl, že na polední zprávy je Jitka z pozice producentky náležitě hrdá.
„Spolehni se,“ pronesl klidně.

Jakmile se auto s oběma ženami odlepilo od obrubníku a vyrazilo pryč, odtáhl se od okna a přešel do své části bytu. Ta byla původně druhým bytem. Někdy v minulosti někoho bohatého napadlo skoupit oba byty a sloučit v jeden. Robert tak mohl bydlet s oběma ženami bez toho, aby na sebe naráželi.
Ze své oblíbené skříně, kterou odemkl jediným klíčem, který nikdy nikomu nepůjčil, vytáhl svou tašku, kterou měl na výletě. Hodil tašku na pohovku a otevřel ji. Záhy vytáhl na světlo Sandřin batoh, otevřel jej a vysypal jeho obsah na koberec.
Hm, řekl si. Nějaká kosmetika, v pořádku. Nic z toho nemůže identifikovat tuhle konkrétní holku. Kalhotky, ponožky, to vše odložil bokem. Klíče.
Vzal Sandřiny klíče do ruky a prohlížel si je. Pak je odložil k ostatním věcem.
Jízdenka do Plzně, neoznačená. V pořádku.
Jízdenka do Hradce, označená. Taky v pořádku.
Obě jízdenky roztrhal na co nejmenší kousky.
Jinak nenašel nic. Sandra si s sebou nevzala ani žádný osobní doklad. Pořádně s jejím batohem ještě jednou zatřepal, aby se ujistil, že z něj už nic nevypadne. Vypadla z něj samolepka s modrým hrošíkem. Asi blbost, ale riskovat nesmí ani tu nejmenší blbost.
Když se přesvědčil, že už nic dalšího nenajde, začal si prohlížet batoh jako takový. Obyčejný, šedomodrý, lehce prodřený.
Ta holka říkala něco o spolužačce. Ta spolužačka by mohla batoh identifikovat.
Beze spěchu sáhl do své tašky a vytáhl jiný oblíbený a velmi ostrý nůž. Následně se několik minut zabýval tím, že Sandřin batoh rozřezal na co nejtenčí cáry.
To by bylo, řekl si.
Hromádku Sandřiných věcí, odložených vedle, uložil do své skříně do speciální zásuvky na trofeje.
Cárů z batohu se zbaví později.

Necelou půlminutu před pravým polednem se přesunul k televizi a zapl ji. Téměř okamžitě naskočil signál stanice, která ho spolu s Jitkou a Ladou zaměstnávala. Usadil se pohodlně a nadechl se.
Naskočila znělka poledních zpráv. Robert kdo ví proč neměl rád znělky pravidlených televizních pořadů.
Konečně znělka dohrála a na obrazovce se objevila moderátorka ve studiu.
„Tak povídej,“ zazubil se na ni Robert.
První zpráva byla vesměs o ničem. V nějakém Zapadákově, o kterém nikdo neví, kde vlastně leží, prasklo vodovodní potrubí. Robert zakoulel očima a zafuněl.
Hned druhá zpráva ho přilepila do křesla.
„Dostali jsme informaci o pohřešované dívce, která se v pátek omluvila ze školy a odešla z domova,“ pronesla moderátorka. „Rodiče ohlásili její zmizení dnes ráno, protože od ní měli informaci, že stráví víkend u své spolužačky.“
Moderátorka zmizela a objevil se redaktor, který v ruce držel žlutomodrý mikrofon. „K případu pohřešované dívky se vyjádří policejní mluvčí,“ řekl, načež kamera přejela vedle něj a zaměřila ženu v policejní uniformě.
„Dnes v ranních hodinách,“ říkala ta žena, „se na tísňovou linku policie obrátili rodiče pohřešované Sandry Polanské. Uvedli, že naposledy viděli svou dceru ve čtvrtek večer. Poté, co se v pátek vrátili ze zaměstnání, našli doma vzkaz, ve kterém jim dcera sdělovala, že stráví víkend u své spolužačky. Když se ani v neděli večer nevrátila, kontaktovali dnes ráno nejprve rodinu zmíněné spolužačky, kde se dověděli, že jejich dcera u spolužačky vůbec nebyla, naopak tuto spolužačku požádala o omluvu ve škole. Proto se obrátili na policii.“
Redaktor si vzal mikrofon opět k sobě. „Podle informací, které máme, navštěvovala pohřešovaná dívka gymnázium a patřila k výborným studentkám. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by probíhaly nějaké rozpory nebo hádky v rodině. Motiv jejího odchodu z domova zůstává zatím nejasný,“ a podíval se na policejní mluvčí, jako by ji žádal o souhlas.
Mluvčí přikývla a dodala: „Jak jsme zjistili, nevzala si s sebou dívka ani mobilní telefon, proto je zatím nemožné určit, kterým směrem a kam se z domova vydala.“
„A já už vracím slovo do studia,“ dodal redaktor, zmizel i s policejní mluvčí a na obrazovce se znovu objevila moderátorka. Vedle její hlavy se v malém obdélníčku usmívala Sandra Polanská.
„Ještě doplním, že pohřešovaná Sandra Polanská je vysoká sto šedesát devět centimetrů, má světlé vlasy délky k ramenům a zelené oči. Postavu má podle našich informací štíhlou. Naše stanice se připojuje k prosbě o sdělení jakýchkoli informací, které by mohly vést k nalezení pohřešované dívky,“ načež obdélníček se Sandřiným obličejem se zvětšil na celou televizní obrazovku.
„Jestli ji vůbec někdo nalezne,“ zachechtal se Robert, „určitě ji nepozná.“