Sedmá

Jakkoli poručík Kopecký svou práci miloval, posledních několik dní pro něj bylo jednou velkou šmouhou, ve kterou se mu slily všechny zprávy, které musel projít a jednu po druhé založit.

„Dobré ráno,“ nakoukla do jeho kanceláře praporčík Nožičková. Poručík k ní na okamžik zvedl pohled, pokývl hlavou, že rozumí, a odložil bokem další svazek secvaknutých stránek.
„Litoměřice,“ povzdechl si. „Zase někdo ohlásil, že viděl tu Sandru Polanskou. A když tu konkrétní holku označil hlídce, zjistili, že to je úplně někdo jiný, navíc nebyla té Polanské ani podobná,“ a promnul si vnitřní koutky očí u kořene nosu.
„To už je třicátá druhá falešná stopa,“ dodal. „Ještě pár dní a budeme mít pokrytou celou republiku. Pak se budou muset začít ozývat pozorní občané ze zahraničí,“ ušklíbl se ironicky.
Praporčík Nožičková pokývala hlavou. „Kdyby aspoň všechny ty stopy byly v jednom okrese. Nebo kraji,“ dodala. „Takhle to vypadá, že ta holka má snad osobní teleport.“
Poručík Kopecký se nadechl, aby něco řekl, ale pak vydechl.
„Co máte dnes v plánu?“ zeptal se praporčíka Nožičkové.
„Nevím, jestli je to plán,“ pokrčila ramenem, „ale dívala jsem se do přehledu o pohřešovaných osobách. Ta Polanská rozhodně není první, že?“
„Není,“ pokýval poručík hlavou, „ale je první, jejíž rodiče vypsali pro toho, kdo jim dceru přivede domů, odměnu sto padesát tisíc korun.“
„Jasně,“ ucedila Nožičková a chtěla něco dodat, jenže ji přerušil telefon, který se na poručíkově stole rozezvonil. Poručík Kopecký zvedl sluchátko, ohlásil se, chvíli poslouchal, dělal si volnou rukou psané poznámky, pak poděkoval a sluchátko opět položil.
„Hradec Králové,“ řekl bez sebemenších emocí. „V Hradci Králové viděl prý Sandru Polanskou místní bezdomovec Leopold, když se prohraboval odpadkovým košem v hale vlakového nádraží. Kolegové z Hradce projedou kamerové záznamy. Průšvih je jednak v tom, že Leopold si ne a ne vybavit, ve který den se to mělo stát, a taky v tom, že loni na jaře tvrdil, že v místním Kauflandu potkal bývalého amerického prezidenta Obamu,“ zakroutil hlavou a zvedl se z židle.
„Musím na chvíli ven, jinak mi upadne hlava,“ řekl a ponechal praporčíka Nožičkovou o samotě.

Otec: Vojtěch Polanský, primář chirurgie. Matka: Hana Polanská, zubní lékařka. Sandra jediné dítě, bez výchovných i jiných problémů, základní školou prošla jako stoprocentní jedničkářka a ve výborných studijních výsledcích pokračovala i na gymnáziu. Převážně introvertní povahy, společnost spolužaček nevyhledávala, jediná, se kterou se bavila, je Zdeňka Adamčíková, kterou v inkriminovaný pátek požádala o omluvu ve škole.
Praporčík Nožičková četla dál. Rodina nebyla nikdy řešena oborem péče o dítě. Vše naprosto bezproblémové. Rodiče si plánovali pracovní dobu tak, aby vždy byl aspoň jeden z nich s dcerou. Všeobecně v rodině všichni předpokládali, že Sandra bude pokračovat v rodinné lékařské tradici. V domácnosti tedy důvod k útěku nebyl.
Co kluci? napadlo praporčíka Nožičovou jako další. Nic, ani ťuk. Sandra se nejspíš právě kvůli své introvertní povaze s žádným klukem nepouštěla ani ne do větších, jako spíš do vůbec žádných akcí.
Praporčíka Nožičkovou napadla ještě jedna myšlenka. Vstala od stolu a vydala se do jiné části policejní budovy.

O necelou hodinu později byla zpátky a nesla si poznatky ke všem pohřešovaným a ve většině případů nenalezeným dívkám. Když ji uviděl poručík Kopecký, jen protáhl obočí.
„Za poslední tři roky,“ promluvila Nožičková, „došlo k pohřešování osmi dívek, Sandra Polanská je devátá. Sedm z nich, s Polanskou prozatím osm, se nenašlo a pořád jsou vedeny jako pohřešované. Našla se jen jedna,“ a s povzdechem se podívala na konkrétní fotku. „Adéla Olšáková, našel ji pejskař při venčení, kterému bylo divné, proč jeho pes vrčí u křoví. V křoví našel části lidského těla. Než omdlel, stihl zavolat policejní hlídku. V podezření byl Adélin otec, alkoholik, který měl však neprůstřelné alibi, protože byl zrovna v uzavřeném oddělení protialkoholní kliniky. Adélina matka trpěla schizofrenií, její stav se zhoršil a necelé čtyři měsíce po nalezení Adéliných ostatků zemřela.“ Podívala se na poručíka Kopeckého a spokojeně zaregistrovala jeho příkývnutí. „Nejvíc zvláštní byla deformace pravého zápěstí, které vypadalo, jakoby je rozdrtil nějaký hodně silný předmět,“ zavrtěla hlavou.
„A pak jsem si všimla další věci,“ pokračovala po chvíli. „Všechny ty holky byly podobného věku. Nejmladší zmizela týden po šestnáctých narozeninách, nejstarší dva dny před sedmnáctými. Byly i podobně vysoké. Nejmenší měřila sto šedesát sedm, nejvyšší sto sedmdesát tři. Všechny světlovlasé, oči modré nebo zelené, štíhlých postav,“ vydechla, nadechla se a dodala: „Jinak nevím o ničem, co by mohly mít společné.“
„To vše je pravda,“ odpověděl po chvíli poručík Kopecký, „jenže nám to vůbec nepomáhá. To, že se našly ostatky té Olšákové, nahrává hypotéze, že i ostatní zmizelé dívky někdo zabil. Jenže nevíme kdo, kdy ani kde. Podle stavu té jedné mrtvé můžeme odhadovat, ale opravdu jenom odhadovat, že mohlo dojít k vraždám podobným způsobem. Jenže to jsou jen hypotézy,“ dodal a unaveně si protřel obličej.
„Určitě musí existovat něco, co je všechny spojuje,“ pobrukovala si praporčík Nožičková, „a musím na to přijít dřív, než se ztratí další.“
„Jen to ne,“ zahučel poručík Kopecký.