Řízky

Železniční cestování má svoje kouzlo, ať si kdo chce co chce říká. Když se strojvedoucí vysouká do své kukaně a rozpohybuje ten obří kolos, je sentiment jako obvykle přítomen.

Když jsem byl mezi druhou a třetí třídou základní školy, přišla do našeho kraje změna. Na trati 281 přestaly jezdit klasické vlakové soupravy tvořené lokomotivou a zelenými vagóny; místo nich nastoupily motoráky, tvořené pětivozovou jednotkou. Na začátku a na konci se skvěl klenot našich tratí, čili vůz řady 810, mezi dvěma těmito vozy se ukrývaly tři vozy řady 010.
Pochopitelně, že takto vybavená souprava nejezdila vždy. Někdy jely jen tři vozy, čili jednou 810 a dvakrát 010; večer a ještě později pak jezdila samotná 810. A tady začíná náš příběh.
Byl to ten poslední večerní vlak, ve kterém zpravidla hrál vlakový personál nad cestujícími přesilovku. Ovšem v jedné zastávce – a teď už si opravdu nevzpomenu, zda šlo o Hrachovec nebo o Zašovou – nastoupily dvě slečny v očividně rozverné náladě, vybavené pet lahví s pivem. A jakmile promluvily, bylo jasné, že už mají leccos upito a mají radost ze života.
Vlídná průvodčí, nevysoká špinavě blond, vybavená stálým úsměvem, k nim přistoupila a dohodla se s nimi, kam že to jedou, načež jim vystavila jízdenku. Ta veselejší z obou slečen jí podala hrst mincí; když jí chtěla průvodčí vrátit drobné, mávla slečna rukou a zahalekala: „To si nechte jako spropitné!“ a rozesmála se na celé kolo.
„Cvaknete si s námi?“ zeptala se druhá slečna, načež přisunula rozpracovanou pet láhev s pivem blíž k průvodčí. Ta s úsměvem, který ji nikdy neopouštěl, odmítla s poukazem na to, že je v práci, popřála oběma šťastnou cestu a odešla do kukaně strojvedoucího.
Obě slečny se za ní dívaly.
„Stejně je to prima baba,“ řekla ta rozjařenější.
„Je, na průvodčí hodně dobrá,“ řekla ta s pet lahví a mohutně si přihla.
„Dej mi taky,“ natáhla ta rozjařenější ruku, převzala od své společnice láhev a napila se.
„Ale jedna věc je škoda,“ řekla ta, která původně držela pet láhev.
„Co? Jaká škoda?“ chtěla vědět ta rozjařenější.
Její společnice ještě chvíli koukala na dveře kabiny strojvedoucího, za nimiž průvodčí zmizela, pak si povzdechla a pronesla památnou větu:
„Že tu po tom vlaku neroznáší řízky!“