Příští stanice

Už jsem dlouho nepopisoval své zážitky z cestování městskou hromadnou dopravou. Takže buďte bez obav, dnes jeden takový přichází.

Minimálně dvakrát denně mám příležitost svézt se pražským metrem, vždy dvěma trasami za prací a dvěma domů. Jediné, v čem mám vůči pražskému metru výtku, je to, že jsem dosud nenarazil na soupravu, ve které by byl zařazen jídelní vůz. O tom když tak až někdy jindy.
A historku o tom, jak jednou souprava prudce zastavila v tunelu, po chvíli se rozjela a ozvalo se hlášení: „Tak snad už si, chlapče, pamatuješ, že ve vozech metra se na ničem nejezdí,“ vám povím taky až někdy jindy.
Usedl jsem na sedačku proti dvěma sedačkám. Naproti mně seděla maminka s dcerou, která vše živě pozorovala s potměšilým úsměvem. Ten potměšilý úsměv mě nevaroval a nepřipravil na to, co můžu čekat.
Několik zastávek se nedělo nic, co by vybočovalo z běžného dopravního dne. Až došlo k tomu, že ve stanici Pankrác nejdříve zazněla výzva k ukončení výstupu a nástupu, pak se zavřely dveře, souprava se rozjela a z reproduktoru se ozvalo hlášení:
„Příští stanice Pražského povstání.“
Ani to by nevytvořilo jen tak zaznamenáníhodnou situaci, nebýt právě té dcery té maminky, sedící naproti mně. Holčička se totiž v reakci na oznámení příští stanice rozesmála nahlas na celé kolo a nebyla k zastavení.
Když pak na chvíli smích přerušila, aby se nadechla, zeptala se jí její překvapená maminka:
„Co tě tak rozesmálo, Zuzanko?“
Její dcera se k ní otočila a přeskakujícím hlasem odpověděla:
„Mami, oni žíkali... žíkali.. žíkali Puažského posuání!“
A v tu chvíli jsem se, navzdory vážnosti té chvíle, rozesmál na celé kolo i já.