Přílet

Amanda zaparkovala, vystoupila z auta a klidně šla dál dovnitř budovy ústředí, jak tuto bývalou výrobní halu lidé okolo Šéfa hrdě nazývali. Kolem ní spěchali další a další, bylo vidět, že se něco děje.

Sešli se v největší místnosti, do které se normálně nechodilo. Šéf seděl vpředu. Amanda se usadila na volné místo mezi dvě mladé holky, asi ještě studentky. Opozdilci, kteří dobíhali, měli jistotu, že budou celou dobu stát.
„Můžeme začít,“ řekl Norbert, neoficiální Šéfova pravá ruka.
„Dobře,“ přikývl Šéf, povstal a nahlas řekl: „Abyste věděli, proč jsem vás sem zavolal. Letí za námi van Kielss.“
„A sakra,“ ujelo Amandě. Jedna ze studentek na ni udiveně pohlédla, na což Amanda zareagovala rychlým zavrtěním hlavy a gestem, které říká „to nic.“
„Kdo to je, ten van Kielss?“ ozval se kdosi mezi stojícími. Někdo jiný ho okřikl, ale Šéf zareagoval.
„Není potřeba okřikovat méně zkušené kolegy, kteří něco nevědí. A protože máme ještě necelé dvě hodiny, než jeho letadlo přistane, řeknu to pro všechny. Pro některé to bude jenom opakování, pro jiné novinka. Klaas van Kielss je Evropský Nejvyšší, jeden ze tří Světových Nejvyšších. Abyste tomu rozuměli ještě lépe, já jsem sice nad vámi všemi, ale jemu nesahám ani po podrážky bot. Stačí?“
Šéf se rozhlédl a zjišťoval, jaký měla jeho řeč dopad. A spokojeně si mohl říct, že měla.
„A co tady bude chtít?“ zeptal se Ctibor. „Nebo sem letí jen na přátelskou návštěvu?“
Šéf rozhodil rukama. „Evropský Nejvyšší nikdy nelétá na přátelské návštěvy. Když někam přiletí, je to vždycky kvůli nějakému porušení pravidel nebo zákonů. A proto se musím zeptat, jestli náhodou někdo z vás nemá něco na triku, co by ho mohlo zajímat.“
Mezi přítomnými se rozlehl hovorový šum. Jeden koukal na druhého, ten na třetího, a tak dále. Nikdo se ale neměl k tomu, aby se k něčemu přiznával.
„Takže nikdo nic?“ zeptal se řečnicky Šéf. „To jsem čekal. Pokud to není nikdo z nás, pak je to větší průšvih, protože jsme někde něco přehlédli nebo zanedbali.“
Šepot a šramot mezi přítomnými pokračoval.
„Takže chci říct,“ zvýšil Šéf hlas natolik, že všichni utichli, „že povinností nás všech je být od této chvíle do chvíle, kdy náš host znovu odletí, v maximální střehu. To je všechno, co jsem vám chtěl, počítám s tím, že se tu objeví za,“ podíval se na Norberta a ten přikývl, „něco málo přes hodinu a půl.“ A s tím se otočil a vyšel z místnosti.

V jedné z odpočinkových místností jely všechny přítomné kávovary naplno. Na Amandu se dostalo až v předposlední řadě. Uchopila svůj hrnek do obou rukou a napila se.
„Jak šlo sledování Moruny?“ zeptal se jí Ctibor.
„Když jsem odjížděla, chrápala jako pařez,“ odpověděla.
„Asi se nic zvláštního nedělo, že?“ zeptal se Ctibor znovu.
„O ničem nevím,“ zavrtěla hlavou „Proč?“
„Je divné, že shromažďuje všechny ty ochranné artefakty. Ať se díváme, kam se díváme, nevidíme žádné hrozící nebezpečí,“ pokrčil rameny Ctibor. „Ani ty sis nevšimla, že by ji něco ohrožovalo?“
„Třeba je už trhlá,“ naznačila.
„To si nemyslím,“ zadumal Ctibor.
Zrovna v tu chvíli k nim přistoupil Šéf. „Amando, zase jsi skenovala sledovanou osobu?“
Přikývla. „A taky jsem ji uspala,“ dodala.
Šéf protáhl oči. „No jestli sem van Kielss letí kvůli tomu...“
„To určitě ne,“ uklidňovala ho Amanda, „bylo to před pár hodinami, to se mu nemohlo donést. A navíc, využívání vlastních schopností není zapovězeno ani v pravidlech, ani v zákonech,“ dodala a pro sebe zahučela: „Aspoň si myslím.“
Šéf pokýval hlavou: „To bude ono,“ zamyslel se. „Letí sem kvůli něčemu staršímu. Ale nemám ani ponětí, co by to mělo být.“
Podobných debatních skupin byla celá řada. Každý, kdo byl v budově, se snažil přijít s nějakou objevnou teorií, proč by se měl van Kielss objevit. Fantazie, podpořená brzkou hodinou po půlnoci, jela na plné obrátky.
Amanda se zrovna rozhodla, že si zahraje svou oblíbenou hru na mobilu, když se ozval Šéfův hlas: „Dámy a pánové, návštěva je tady.“

Opět se všichni shromáždili v největší místnosti. Jen místo Šéfa seděl v čele stolu hubený muž v nápadném černém klobouku.
„Asi mě všichni ještě neznáte,“ řekl, když se zase všichni usadili a rozestavěli. Mluvil češtinou, lehce zkomolenou fríským přízvukem. „Pro ty, kdo mě opravdu dosud neznají, mé jméno je Theodorus Niklaas van Kielss, zkráceně Klaas van Kielss.“ Rozhlédl se po přítomných. V některých očích viděl souhlas, v jiných lhostejnost.
„A jsem Evropský Nejvyšší, což znamená, že mám na starosti vše, co se děje v Evropě a několika přilehlých oblastech. Není toho zrovna málo,“ pokračoval. „Váš region je poslední dobou hodně klidný a všechny excesy si dokážete řešit sami. Teď jsem tu ale proto, abych odhalil zdroj nebezpečí.“
„Nebezpečí?“ promluvil kdosi ze stojících nahlas a vzápětí si dlaní zakryl ústa.
„Ano, nebezpečí,“ souhlasil van Kielss. „Zatím nemáme k dispozici konkrétní údaje, ty se budu se svými asistenty,“ kývl hlavou ke dvěma svalnatcům, kteří stáli u dveří a nevypadali nijak příjemně, „snažit najít. Podle prvotních analýz má být v bezprostředním ohrožení života chlapec ve věku čtyř až pěti let, který má mimořádné nadání, ale zatím o něm neví. Spolu s ním má být v ohrožení někdo z jeho rodiny, tam zatím,“ ohlédl se na své asistenty a ti oba zavrtěli hlavami, „skutečně nevíme, kdo. Jestli rodiče, prarodiče, sourozenci nebo jiní příbuzní. A protože nevím, jak dlouho bude náš pobyt ve vaší zemi trvat, mohu pouze přislíbit, že jak já, tak i mí asistenti udělají vše pro to, abyste naši návštěvu na své denní rutině pocítili co možná nejméně,“ a otočil se hlavou k Šéfovi, který chvíli koukal, ale vzápětí se vzpamatoval.
„Slyšeli jste to,“ řekl a tleskl rukama, „takže dělejte všichni to, co umíte a děláte celou dobu. Jen si pamatujte, že bude dobré, když budete k dipozici i Evropskému Nejvyššímu a jeho asistentům. Teď prosím, kdo má volno, může domů nebo kam chce, kdo nemá volno, se může vrátit ke svým povinnostem.“