Už to vypadalo, že poskok mafiána Růžičky se neozve. Nicméně jednou takhle k večeru se, jak jistě všichni očekáváte, rozehrál Zdeňkův mobil a na displeji se roztančilo Liborovo číslo.
„Slyším,“ prohlásil Zdeněk po přijetí hovoru beze stopy nadšení.
„Nazdar, Zdeňku,“ ozval se už skoro známý hlas Růžičkova poskoka. „Jenom chci připomenout, že zítra to je desátý den a máme si navzájem něco předat.“
„Souhlasím,“ odpověděl Zdeněk klidně. „Osobně by se mi to hodilo až tak okolo páté hodiny odpoledne, nevadí?“
„Slíbili jsme, že ti ve všem vyhovíme,“ pronesl ten hlas. „Takže zítra o čtvrt na šest odpoledne. No, už to bude skoro večer. Teď si zapamatuj, kam máš přijet.“
Cesta nebyla náročná. Stačilo včas sjet z hlavní silnice na vedlejší, z té vedlejší na tu ještě vedlejší a z té ještě vedlejší na takovou, která není nikde v mapě značená a musí se po ní jet fakt pomalu.
V jednom místě ji přetínala závora. Zdeněk věděl, že závoru stačí odstrčit. To udělal a mohl se dostat dál.
Přijel na palouk, na který se měl dostat. V rohu palouku stála dřevěnice, bohužel ve značně dezolátním stavu. Zdeněk využil toho, že je na místě první a schoval auto za dřevěnici.
Pak se posadil na pařez a čekal. V jedné ruce měl tašku z penězi.
Z výhry v kasinu mu ještě něco zbylo. Ale podruhé už tam vážně nepůjde. Štěstí nemusí mít vždycky tak příznivý den.
Na jeho hodinkách se ukázal čas, který hlas v telefonu označil za čas setkání. Zdeněk nervózně poposedl, když náhle uslyšel zvuk motoru. Netrvalo dlouho a na palouk vjela dvě SUV se zatmavenými skly, každé jelo k jednomu okraji palouku. O chvíli později vjelo poslední auto.
Trojkový Hummer.
Bylo to velmi efektní. Z každého SUV vystoupili dva chlapi s nepříliš přátelskými výrazy. Z Hummeru vyskočil řidič, přistavil schůdky k zadním dveřím a z těch vystoupil hlavní hrdina.
Zdeněk se musel zasmát. Růžička byl snad ještě menší než Danny DeVito, snědý a velmi dobře živený.
„Vy jste Zdeněk,“ pronesl směrem k Zdeňkovi.
„Ano,“ odpověděl Zdeněk s úsměvem.
„Já jsem Vincenc Růžička,“ pronesl mafián se slyšitelnou slovenskou stopou v hlase. „Máme si tu něco předat. Máte to pro mě?“
„Mám,“ přikývl Zdeněk klidně a rozhlédl se. „Máte něco pro mě?“
„Samozřejmě. Honzo,“ mávl na jednoho z těch čtyř, kteří přijeli v těch SUV. Ten přikývl, přišel k jednomu SUV, otevřel kufr a z něj vytáhl spoutaného Libora Škarku.
„Jak jste vlastně Libora našli?“ zeptal se Zdeněk rádoby nenuceně.
„Láďa, tedy ten můj známý, co si měl Libor vzít jeho dceru, mu nechal napíchnout telefon. A když jste mu zavolal, stačilo si odposlechnout, kde se Libor nachází.“
„To napíchnutí ještě běží?“ zeptal se Zdeněk.
„Už to není potřeba,“ odvětil Růžička.
„Můžete ho rozvázat?“ kývl hlavou Zdeněk k Liborovi.
Růžička si povzdechl a pak přikývl. Chlap, který držel Libora, jej rozvázal, ale nepustil.
„V pořádku,“ usmál se Zdeněk. „Ten Liborův telefon má někdo z vás u sebe?“
„Jste chytrý, to se mi líbí,“ zasmál se Růžička a znovu se otočil. „Karle,“ kývl na dalšího ze svých společníků. Ten přešel ke Zdeňkovi a podal mu Liborův mobil.
„Nabito na sto procent, to oceňuji,“ usmál se Zdeněk.
„Vždycky děláme, co můžeme, pro komfort našich klientů,“ zazubil se ten, kterého Růžička oslovil jako Karla.
„Málem bych zapomněl,“ zvedl Zdeněk tašku s penězi a podal ji Růžičkovi. „Můžete si to přepočítat,“ dodal.
„To samozřejmě udělám,“ souhlasil Růžička, kývl na dalšího ze svých poskoků a ten přinesl mašinku na počítání bankovek. Ta se rozvrčela a bankovky začaly propadávat.
„Sedí to, šéfe,“ řekl ten poskok po chvíli, když byly všechny bankovky spočítány.
„Tomu se říká radost spolupracovat,“ přikývl Růžička a pokynul tomu, koho předtím oslovil jako Honzu. Ten pustil Libora a Libor došel váhavým krokem ke Zdeňkovi. Hlavu měl skloněnou k zemi, jakoby se bál na svého kamaráda podívat.
„Ještě mě napadla jedna věc,“ pronesl Zdeněk. Růžička, který už mířil k Hummeru, se zastavil a otočil.
„Ano?,“ zeptal se. „V čem dalším vám mohu vyhovět?“
