Pošmourno, kapitola sedmá

Zima byla stále silnější. Ranní teploty, pokud teploměr na mém okně nelhal, srdnatě atakovaly číslo 30 pod nulou, přes den se teplota dokázala vyšplhat někdy až k 24 pod nulou.

„Tady jsou lidi zvyklí,“ řekla mi veselá sousedka Radka. „Jinak se nedají zimy přežít. Musíte si zvyknout. Oblečení, vytápění, všechno. Rozumíte?“
Rozuměl jsem. Každý den jsem snídal, čím dál později v dopoledni, koláč v Markétině bistru, a jeden náhradní jsem si bral domů.
A každý den jsem si četl z knihy o Danielu Čoudkovi.

Čoudkova vzpurná povaha se projevila tenkrát, když jej jeho učitelka českého jazyka Veronika vyzvala, aby si připravil legendární báseň „Sprcha“ k vystoupení na festivalu kolaborantské poezie. Každý žák a každá žákyně, všichni dostali za úkol naučit se verše Slezského kolaboranta. Téměř všichni toto zadání splnili. Až na Daniela Čoudka.
Když byl ohlášen a nastoupil na pódium Kulturního domu obce Studnice, vyvolal zděšení, hnus a šok. Přitáhl s sebou mrtvou ovci, kterou začal před očima zděšených diváků stahovat z kůže a pitvat. Prohlásil při tom, že si namísto básně, která je vcelku dementní, připravil ukázku své vysněné profese,  protože touží po tom stát se rasem.

Na protější stránce se nacházela fotografie zmíněné učitelky českého jazyka. Hned jsem pochopil Čoudkovu nechuť k učení se veršům. Učitelka byla dost rozložité postavy, legendární komixový hrdina Obelix mohl být jejím extrémně podvyživeným příbuzným. Navíc ve tváři měla poměrně dost tupý výraz.
Zalistoval jsem dozadu, kde se v knize nacházel jmenný rejstřík. Učitelku jsem našel s následující poznámkou:

Učitelka českého jazyka Veronika, významná propagátorka kolaborantů a bezskrupulózních udavačů. O jejích rodinných poměrech není a nikdy nebylo nic známo. Naopak je o ní známo, že ráda trávila letní prázdniny na jednom ze středomořských ostrovů, kde se, jak praví legenda, opalovala naostro. Přestala s tím údajně až poté, co se ji členové hnutí Greenpeace několikrát neúspěšně pokoušeli odtáhnout do moře. Přestože vytvořili rekordní počet osob, které se společně o takovou akci pokusily, se zmíněnou učitelkou nepohli ani o centimetr.
Se svou esejí „Kolaboranti a bezskrupulózní udavači byli ve skutečnosti oběťmi“ zvítězila v okresním i krajském kole soutěže Největší mimoň roku.

Pak jsem jednoho dne na náměstí zahlédl skupinu lidí s žebříky a jinými pomůckami. Stavěli, zdobili a ke slavnostnímu uvedení do provozu připravovali vánoční strom. Uvědomil jsem si, že jak moc nesleduji, který den zrovna je, i tato souvislost mi uniká.
Hati se dlouho neozýval.
Ozval se až 23. prosince.

Černá krajina.
Šedivá obloha.
Hora, na kterou se snažím vylézt. Nevím, proč to dělám.
Vím, že musím.
Krok po kroku.
Pomalu.
Rychleji to opravdu nejde.
Stočím pohled dolů a podívám se pod své nohy.
A vidím to, co jsem vidět nechtěl. Šlapu po lebkách. Po lidských lebkách.
Kolik jich tu asi je?
Stovky? Tisíce? Miliony? Kolik lidských lebek bylo potřeba nashromáždit, aby se z nich dala postavit takhle vysoká hora?
Zvednu pohled vzhůru. K šedivé obloze.
Někde tam je. Cítím to.
Jen nevím, kde. Asi až úplně nahoře.
Další krok vzhůru. A ještě další.
Nohy mi slouží hůř a hůř.
Zachytávám se rukou. Něčeho. Je to tyč? Nebo klacek? Nebo větev? Podívám se na to.
Je to kost.
Lidská.
Stehenní.
V tuto chvíli mi to je jedno, pomáhá mi, mám díky ní oporu a mohu pokračovat vzhůru.
Ozve se křik.
Křik, který je a zároveň není lidský.
Křik, který mi prochází celým tělem.
Všechny moje vnitřní orgány vibrují.
Vím, kdo to křičí.
A právě za ním šplhám.
Křičí tak, až se bojím, že mi exploduje hlava.
Šplhám dál.
Křik ustane.
A zase přijde.
Jen hlasitější a silnější.
Křik, který se rozléhá a vyplňuje celý prostor.
Křik, za kterým se prý kdysi dokázali lidé vydat, aby skončili v záhubě.
Křik, který děsí. Jak mohl někoho přitahovat? Jak si ho mohl někdo splést se zpěvem?
Lezu stále výše. Mám strach a zároveň nemám.
Když zvednu oči, vidím, že se blíží vrchol této hory.
A vím, že pokud to vzdám, moje lebka bude další, která se přidá k těm, z nichž je tato hora vystavěna.
Jestli to počítám dobře, jsou v té hoře lebky celých měst a národů. A určitě ještě více.
Vrchol je na dohled. Vidím tam ptačí pařáty.
Podívám se na to, co na mě čeká.
Představte si sovu. Největší sovu, kterou si umíte představit.
Představte si sovu, velkou asi jako medvěd kodiak.
Představte si sovu, velkou asi jako medvěd kodiak, s lidskou hlavou a hrudí.
Představte si sovu, velkou asi jako medvěd kodiak, s ženskou lidskou hlavou a hrudí.
Jsem ještě na čtyřech. Kdybych se chtěl postavit, musel bych jako opěru použít právě tohoto tvora.
Přesto se o to pokusím.
„Vím, kdo jsi,“ říkám, aniž bych hýbal rty. „Jsi Sirin. Jedl jsem tvé maso.“
Tvor ke mně skloní hlavu a dívá se na mě. Pohled, kterým by mohl zabíjet.
Pak přešlápne z pařátu na pařát. Skloní se ke mně ještě blíž.
Nevím, jak dlouho tam trčíme a zíráme si navzájem do očí.
Roztáhne křídla a mávne jimi. Kdybych nebyl zašprajcovaný mezi lebkami, letěl bych dolů podél lebkového svahu.
Tím, že jsem nespadl, jsem Sirina očividně překvapil.
Nakloní se ke mně ještě blíž. Otvírá ústa.
A zařve.

Jsou chvíle, kdy se budím nerad. V tuto chvíli jsem se probudil rád.
Před dveřmi bytu stál Hati.
„Jste v pořádku?“ zeptal se. „Oblečte se, letíme do Norska.“
Už jsem říkal, že mě jen tak něco nerozhodí?