Pošmourno, kapitola patnáctá

Aljaška. Nejsevernější ze Severní Ameriky. Oblast, kde nemusíte narazit na člověka, nechcete-li. A oblast, kde se často stává, že potkáte víc medvědů než lidí.

Nezdá se to, ale i tady jsou oblasti, kde během celého roku zažijete jen jednu noc a jeden den. V době, kdy jsem se sem dostal, byl právě den. A dnes, i když měřeno běžnými časovými jednotkami tu pobývám už několik měsíců, je stále tentýž den.
Osada tak daleko od civilizace, jako jsou všechny zdejší osady. A laciný bar, který už lacinější být nemůže. Otevřeno má, když přijdou hosti. Stačí zazvonit a barman se za chvíli objeví, otevře a začne nalévat.
Dnes jsme tu čtyři. Včetně barmana.
Sedím u bočního stolu a usrkávám zdejší parodii na pivo. Nechci a vzhledem k tomu, že zbývající hosté vypadají, že by neměli problém se mnou vytřít podlahu, ani nechci nikomu říkat, že v české hospodě by je za takové pivo štamgasti vynesli v zubech.
Aljaška je ideální pro toho, kdo chce být co nejdál od všeho.
Někdo mi položí ruku na rameno. Než se stihnu otočit, promluví.
„Tady jste.“
Posadil se naproti mně a zkoumavě si mě prohlížel.
Byl mi hodně povědomý. Snad nejvíc ze všech lidí, které jsem za poslední rok potkal.
„Proč jste zrovna tady?“ zeptal se, zatímco barman před něj postavil velkého panáka zdejší pálenky, ke které mám mnohem menší důvěru než k tomu, co tady označují za pivo.
„Potřeboval jsem být od všeho co nejdál. Aby se na mě zapomnělo,“ pronesl jsem klidně.
„A daří se?“ pozdvihl obočí.
„Neumíte si představit, jak je tady krásně,“ pronesl jsem upřímně.
Prohlížel si mě a já jeho.
„Měl byste se vrátit,“ doporučil mi.
„K čemu by to bylo dobré?“
„Třeba k tomu, abyste konečně pochopil, kdo jste.“
„Já vím, kdo jsem,“ řekl jsem klidně. „Do setkání s Hatim jsem byl Vlastimil Šindelek. Hati ze mě udělal Tomáše Rozmetala. Nepopírám, že na Aljašku jsem přicestoval pod tímto jménem.“
„Hati,“ zasmál se.
„Vy jste s ním příbuzný, je to tak?“ ujistil jsem se. Přikývl.
„Hati a Sköll jsou mí synové. Jeden jako druhý. Kdysi v době, kdy nás lidé uctívali, se stávalo, že se Slunce během pohybu na nebi zastavilo, aby se kochalo pohledem na svět. A stejně tak se zastavoval i Měsíc. Nám to pochopitelně vadilo. Proto se narodili Hati a Sköll a dostali za úkol prohánět Slunce i Měsíc. Aby se ta nebeská tělesa nezastavovala.“
„To vím,“ přikývl jsem.
„Jenže nevíte, že se střídali. Zpočátku Hati honil Slunce a Sköll proháněl Měsíc. Pak si to vyměnili. Sköll záviděl Hatimu, že může prohánět Slunce a Hati si klidně rád během dne odpočinul. Pak si to zase vyměnili. A pak zase. Nesčetněkrát.“
Poslouchal jsem a přikyvoval.
„Mimochodem, v tom Norsku se vám podařilo to, v co nikdo z nás nedoufal,“ řekl mi Hatiho otec.
Pokrčil jsem rameny. „Neudělal jsem nic výjimečného,“ zahučel jsem.
„Možná vás budu tentokrát potřebovat já jako pomocníka,“ naznačil mi.
„Opravdu ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Mám toho i tak víc než dost. A jak to vlastně s Hatim a Sköllem dopadlo? Ani jsem se nestihl rozloučit.“
„Oba jsou ve zlaté kleci,“ řekl. „A budou v ní dlouho, dokud nepřijdou na to, že to, co chystali, bylo špatné. Naše štěstí bylo, že jste jim v tom zabránil.“
„Jako jejich otec určitě víte, proč se tak rozhodli,“ nahodil jsem.
„Samozřejmě. Skölla nahánění nebeských těles bavilo. Hatiho ne. Pak se dověděli o věštbě. A zatímco Sköll s ní nechtěl mít nic společného, Hati jí byl posedlý.“
„O jakou věštbu vlastně šlo?“ zeptal jsem se.
Barman postavil před mého společníka další sklenici své podezřelé pálenky, aniž by jej můj společník uznal za hodna svého pohledu.
„Věštba stanovila, že jednou Hati se Sköllem Slunce i Měsíc doženou, chytí a spolknou. A že tím okamžikem nastane Ragnarök.“
„Čili konec světa,“ pochopil jsem.
„Ano. Svět měla ovládnout temnota a měl se ponořit do chladného vesmíru. A Hatiho napadlo otočit směr běhu. Neběžet za Sluncem a Měsícem, ale naproti jim. Sköll se k tomu stavil dlouho odmítavě. Pak jste za ním s Hatim přijeli a Sköll tvrdil, že  začal o svém stanovisku pochybovat. Nebýt toho, že se podíval do vašich očí, Hati by ho přesvědčil.“
Následovala chvíle ticha. Pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl stříbrnou minci. Podal jsem ji svému společníkovi.
„Znáte to?“ zeptal jsem se ho.
Vzal mou minci do ruky, přiblížil k očím a začal si ji prohlížet.
„Měsíční mince s medvědem a vlkem,“ prohlásil nakonec klidně a podal mi ji zpět. „Jedna ze tří nejvzácnějších měsíčních mincí. Může ji získat jen osoba hodně vysoké úrovně.“
„Kde bych já vzal vysokou úroveň?“ podivil jsem se.
„Zamyslete se nad sebou,“ řekl mi. „Opravdu nevíte, kým jste?“
„Naprosto obyčejným jedincem, který se na pár týdnů dostal k vaší komunitě,“ odpověděl jsem.
„Komunita,“ řekl on, „pěkné slovo. Na nás ale neplatí. Jsme rozptýleni po celém světě a postupně zapomínání. A Hati možná proto chtěl to, co chtěl. Ale zpět k vám. Připomenu vám několik detailů. Byl jste vězněn a svými blízkými zapomenut?“
„To jo,“ připustil jsem neochotně, „ale šlo o běžnou majetkovou trestnou činnost a kdyby se k tomu nepřipletl ten…“
Umlčel mě gestem ruky.
„Byl jste v zahradě plné překrásných stromů, z nichž jeden stál bokem a nepřiblížil jste se k němu, ačkoli jste se o to snažil?“
„To byl sen,“ mávl jsem rukou.
Zavrtěl hlavou: „To byla vzpomínka. Kdo jiný by dokázal tu zahradu vidět tak, jak opravdu byla vytvořena?“
„To ještě nic neznamená,“ bránil jsem se.
„Dobře, tak dál. Neproměnil jste náhodou vodu ve víno?“
„To byla jen představa, kterou ve mně vyvolala Zevana,“ bránil jsem se.
Opět zavrtěl hlavou. „Ne, i tohle byla vzpomínka. A poslední. Lezl jste na skálu z lebek?“
Málem mi zaskočilo. „To byl zase sen,“ odmítl jsem jeho teorii.
„V aramejštině a v hebrejštině se lebka řekne Golgota,“ zaútočil opět svými slovy. „Může to znamenat, že vypadá jako lebka, nebo taky, že je poskládána z mnoha lebek. Pořád vás to nenapadlo?“
„Pořád mi to připadá jako přitažené za vlasy,“ odpověděl jsem.
„A dokázal jste zabránit tomu, aby Hati se Sköllem přivolali Ragnarök,“ pronesl ve snaze trumfovat.
„Za to taky mohla Zevana. Poradila mi, co a komu říct. Jenom mi nešlo do hlavy, jak mě to oslovila.“
„Jak vás oslovila?“ zeptal se.
„To kdybych si pamatoval,“ přiznal jsem, protože od příchodu na Aljašku jsem se snažil na všechny předchozí události zapomenout.
„Napovím vám,“ usmál se. „Neznělo to nějak jako Frelser?“
„Možná,“ připustil jsem neochotně, protože jsem si vzpomněl, že přesně toto slovo Zevana použila.
„Čili spasitel,“ konstatoval můj společník a mně spadla brada.
„Najednou to všechno zapadá, co?“ usmál se. „Mimochodem, ta proměna vody ve víno je dodnes hodně populární téma. Já jsem o tom slyšel skoro okamžitě poté, co jste to provedl. A uznávám, nikomu z nás se to nepodařilo.“
„To není možné,“ řekl jsem. „Já přece nemůžu být…“
„Proč byste nemohl?“
„Třeba…,“ snažil jsem se vymluvit, „třeba jsem jen byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.“
„A hned tolikrát?“ zasmál se.
„Fenrire, říkám vám, že to není možné.“
„Vidíte,“ ukázal na mě prstem. „Nikdy jsem se vám nepředstavil a přece znáte moje jméno.“
Sklonil jsem hlavu ke svému půllitru. „Ale pokud jsem…, opravdu jsem…, tak nevím, co mám dělat.“
„Dělejte, co chcete,“ řekl, zvedl se a zamával na barmana. „Minimálně byste si měl zajet do Galileje. Možná tam bude krásně i v tomto období.“
Barman se přimotal k našemu stolu, Fenrir mu něco šeptal, pak ukázal na mě a předal mu peníze.
„Zaplatil jsem i za vás,“ pokýval hlavou a zvedl se. „Loučit se formálně nebudu, brzy se uvidíme.“ A než jsem stihl odpovědět, byl pryč.
Dopil jsem svou sklenici a vyšel taky ven. Do mé chaty, kterou jsem si tady pořídil, je to nějakých sedm zdejších mil. Projdu se a srovnám si myšlenky.
Pokud jsem tím, za koho mě Fenrir nenápadně označil, asi bych se do Galileje podívat měl. Minimálně proto, abych porozuměl sám sobě.
Ale ne hned.
Usmál jsem se a statečně vykročil ke svému aljašskému domovu.