Pošmourno, kapitola druhá

První mikrospánek mě přepadl necelou minutu poté, co se auto rozjelo. Druhý o chvíli později. A ve třetím případě to byl spánek naprosto regulérní.

Když jsem se potřetí s cuknutím probudil, vypadalo to, že čas už výrazně pokročil. Hati seděl pořád u volantu, svíral jej oběma rukama a strnule zíral před sebe.
„Jak dlouho už jedeme?“ zeptal jsem se.
„Hodně dlouho,“ odpověděl.
„A kdy dorazíme do cíle?“
„Už brzy,“ odpověděl a dodal: „Musíme tam být, než slunce zapadne.“
Protáhl jsem se, i když v prostoru dvanáctsettrojky to moc nešlo. Pak jsem se rozhlédl.
Slunce bylo nalevo od nás a spodním okrajem olizovalo horizont.
Jedeme tedy na sever.
„Co tam budeme dělat?“ zkusil jsem další otázku.
„Budete tam normálně bydlet,“ odpověděl mi. „Je to místo, kde budete tak dokonale ukrytý přede všemi, že se nemusíte bát, že by vás někdo ohrozil.“
„Má snad někdo v úmyslu mě ohrožovat?“ nahodil jsem.
„To nikdy nevíte,“ řekl klidně.
Silnice před námi byla až nepřirozeně rovná a vedla mezi loukami, které se zdály být nekonečné. Navíc jsme na ní byli sami. Ani v našem směru ani v protisměru nejelo žádné auto. Ani nic jiného.
„To je výhoda tohoto auta,“ řekl najednou Hati. „Dáte tam čtyřku a jedete si jako s automatem,“ jako by se zase jednou zasmál. „A podívejte se tam,“ naznačil hlavou.
Ohlédl jsem se naznačeným směrem. K obzoru se tam zvedalo pohoří, které mi nic neříkalo.
„Ta prostřední hora,“ pokračoval Hati, „jmenuje se Vlčí hřbet. Tam míříme.“
Ohlédl jsem se po slunci. Bylo už dobrou čtvrtinou objemu za obzorem.
„A stihneme to?“
„Bez obav.“

Asi měl pravdu, protože nad obzorem svítila poslední pětina slunečního kotouče, když jsme vjeli do městečka Studnice (1707 obyvatel, dva žáci v krajském kole matematické olympiády, dvě osmá místa v okresním přeboru v moderní gymnastice mužů). Hati jel jako člověk, který ví, kam jede. Projel Náměstím Lindy Bartošové, odbočil do ulice Emmy Smetanové, v níž se nacházel poutač, lákající toho, kdo by měl zájem, k návštěvě háje Jordán, a v Knížákově ulici zastavil před jednopatrovou budovou.
„Tady bude váš domov,“ řekl klidně. Pak sáhl do kapsy a vytáhl kroužek se dvěma klíči. „Větší klíč od hlavního vchodu,“ upřesnil, „menší klíč od bytu. Byt se nachází v prvním poschodí vlevo,“ a klíče mi podal.
Už jsem se chtěl rozloučit a vystoupit, když řekl: „Ještě něco.“ Otočil se, sáhl někam za sebe a vytáhl koženou brašnu. Tu otevřel a vyndal z ní peněženku, kterou mi podal.
Peněženka byla plná bankovek vyšší nominální hodnoty a kupní síly. „Dohromady je to půl milionu korun,“ dodal, „a jsou tam i vaše nové doklady.“
Peněženka měla skutečně i několik přihrádek na doklady, ve kterých jsem našel občanku na jméno Tomáš Rozmetal, řidičák na jméno Tomáš Rozmetal, průkaz zdravotního pojištění na jméno Tomáš Rozmetal a platební kartu na jméno Tomáš Rozmetal.
„Kdo je Tomáš Rozmetal?“ zeptal jsem se.
„Od této chvíle vy,“ odpověděl. „Když se někdo bude ptát, pracujete pro svého, řekněme strýčka, který se jmenuje Rostislav Třeštík. Vymyslete si nějakou činnost. Tu, o které budete vyprávět sousedům, i tu, kterou se skutečně zabavíte.“
„Kdy se uvidíme?“ chtěl jsem vědět.
„Dřív, než očekáváte,“ odpověděl mi, stiskl mi ruku, načež jsem na své straně otevřel dveře, vyskočil se svou taškou i s novou peněženkou a identitou.
Zabouchl jsem dveře auta a ohlédl se ke svému novému domovu.
Když jsem se ohlédl zpátky, auto už tam nebylo.

Dům, před nímž jsem stál, nesl číslo popisné 8. Odemkl jsem hlavní vchod a vešel do vstupní chodby.
Uprostřed naproti mně byly schody nahoru.
Vlevo a vpravo dveře do bytů.
Vydal jsem se schodištěm nahoru. Vedlo tam dvakrát deset schodů a poté, co jsem vyšel, jsem uvítal, že na stěně jsou dvě cedule, z nichž na jedné bylo napsáno „Byt vpravo“ a na druhé „Byt vlevo.“
Přešel jsem k příslušným dveřím a odemkl menším klíčem.
Byt byl jednopokojový, s malým kuchyňským koutem, malou koupelnou a samostatným záchodem. Hned ve dveřích jsem ucítil, že se uvnitř dlouho nevětralo. Stěny pokoje byly vymalovány pistáciovou barvou.
Byla tu jedna postel s matrací. Bez lůžkovin a povlečení.
Pak stůl se dvěma židlemi a menší komoda.
V kuchyňském koutě stála malá lednička.
Prázdná.
V koupelně jsem otočil kohoutkem.
Zaradoval jsem se. Voda tekla, dokonce i teplá.
Nechal jsem vodu natékat do vany a odešel použít záchod. Takhle nějak vypadá první večer na svobodě po více než dvou letech, uvědomil jsem si.
Naštěstí zůstala na záchodě polovina role toaletního papíru. I tak si ho budu muset dokoupit.
Naložil jsem se do vany a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že nevím, jestli je tu vůbec nějaký ručník.
Byl.
Visel vedle umývadla a zářil zelenomodrou barvou.
Zubní pastu a kartáček jsem měl ve své tašce s věcmi z vězení.
Po nezbytné hygieně jsem se tak mohl dát na průzkum svého novopečeného bydliště. A mohl jsem si gratulovat k úspěchu. V komodě jsem našel polštář i peřinu.
Bez povlečení.
A protože toho bylo na mě za ten den docela moc, ulehl jsem tak, jak jsem byl, a usnul dřív, než jsem dokázal ocenit, kde že to jsem.

Během noci jsem se asi šestkrát probudil. Do snů mi vstupovali bachaři, spoluvězni, komplicové a dokonce se na jednu krátkou chvíli ukázala i oběť. Pokaždé jsem byl rád, že to jsou jenom sny.
Ráno jsem seděl na své posteli a vzpomínal na předešlý den. Přišlo mi, že se toho odehrálo tolik, že není možné, abych šel včera spát v tomto pokoji ve stejný den, kdy jsem vstával ještě ve věznici. Ale pohled na telefon mi napověděl, že tomu tak je.
Žaludek mi zakručel, čímž mi taktně naznačil, že by nebylo od věci něco sníst. Nádobí jsem v kuchyňském koutě našel poměrně dost, jídlo žádné. Takže nezbývá než vyrazit.
Nový člověk Tomáš Rozmetal vyráží za svým prvním nákupem v novém bydlišti.

Smutně jsem konstatoval, že si na sebe musím opět vzít stejné věci, které jsem měl na sobě i včera. Jednoduše proto, že zatím nic nového nemám.
Takže úkol číslo jedna: Nasnídat se.
Úkol číslo dvě: Nakoupit si zásoby. Jídla, oblečení a dalšího.
Úkol číslo tři: Vymyslet, jak se v tomto konci světa zabavím.

Vyšel jsem z bytu, pečlivě za sebou zamkl a podíval se na dveře naproti. Zaslechl jsem za nimi nějaký zvuk, sebral jsem tak všechnu svoji odvahu, přišel k nim a zazvonil na příslušný zvonek.
Chvíli se nedělo nic.
Pak se na malou špehýrku otevřely.
„Kdo jste a co chcete?“ ozval se ženský hlas, ztěžklý cigaretami a nejspíš i alkoholem.
„Dobrý den,“ řekl jsem klidně, „já jsem váš nový soused naproti. Včera jsem se nastěhoval a ještě se tu nevyznám. Můžete mi poradit, kde najdu nějaké bistro, ve kterém dělají snídaně?“
„No to si děláte srandu?“ zahučela osoba za dveřmi. „Mám tak na vás náladu. Táhněte a hledejte si bistro sám,“ a dveře se s prásknutím zavřely. Jediné, co jsem viděl, byla jmenovka „Krištofíková L.“
Pokrčil jsem rameny a pomalu se vydal dolů po schodišti.
V přízemí byly otevřené dveře bytu vlevo. Čili pode mnou.
Chtěl jsem proklouznout, ale byl jsem zahlédnut.
„Jé, dobrý den, že vy budete náš nový soused?“ ozval se jiný ženský hlas, tentokrát mladý, zvonivý a ničím nezkažený. „Já jsem vás viděla, jak jste včera vystoupil z té dodávky. Jen jsem se nemohla představit hned,“ říkala jeho majitelka a už stála mezi dveřmi a podávala mi ruku. „Já jsem Radka, dobrý den,“ dodala s úsměvem.
„Ehn,“ udělal jsem a navázal, „já jsem Vlas… vlastně Tomáš. Ano, Tomáš,“ rychle jsem si vzpomenul na svou novou identitu.
„Tak ať se vám tu líbí,“ zasmála se ta mladá žena, „kdybyste cokoli potřeboval, klidně se zeptejte,“ dodala.
„Ne,“ řekl jsem, „totiž jo. Máte tady někde nějaké bistro nebo něco podobného, kde servírují snídaně?“
„Samozřejmě," odpověděla. „Když dojdete na náměstí Lindy Bartošové, tak z něj vede ulice Tomáše Ujfalušiho. A v ní je bistro u Markéty. Mimochodem, ta dělá vynikající ovocné koláče. Kdybyste si nedal, urazil byste ji.“
„Velice vám děkuji,“ řekl jsem s mírnou úklonou, ona se zasmála a zmizela za dveřmi svého bytu.
„Aby ses z ní nepodělal,“ zahučela moje sousedka z prvního poschodí, která se objevila na schodech.

To, že nepršelo, byla dobrá zpráva.
Špatná byla, že mrzlo.
Schoulil jsem se, co nejvíc to šlo, a doufal, že svižnou chůzí se zahřeju.
Doufal jsem marně.
Nebyl jsem ještě ani v půlce ulice, když mi úplně znecitlivěly uši a nos. Prsty na rukou jsem nemohl hýbat a nohy v teniskách taky neprojevovaly moc radosti z toho, do jakého počasí jsem se vydal.
„To musím dát,“ zahučel jsem sám pro sebe a vykročil dál.
Na konci ulice u mě zastavilo auto. Bílá fabia místní městské policie.
„Dobrý den, občane, jste v pořádku?“ zavolal na mě řidič v uniformě.
„Ale jo,“ řekl jsem ztěžka, „jen je mi trochu zima. Jsem tu nový, včera jsem se nastěhoval, a rád bych se nasnídal v bistru u Markéty.“
Řidič si mě prohlížel a pomalu pokyvoval hlavou. Pak se zeptal: „Jste střízlivý?“
„Nejstřízlivější, jak můžu být,“ snažil jsem se o vtip.
Pokývl hlavou k autu. „Tak si nasedněte, hodím vás tam.“
„To myslíte vážně?“ drkotal jsem zuby a úplně cítil, jak mi modrají rty.
„Myslím,“ odpověděl.
Oběhl auto, aby mi otevřel dveře vedle sebe a já jsem se posadil dovnitř.
„Pustím topení,“ oznámil mi, když se vrátil za volant. „A až se u Markéty nasnídáte, hodím vás na náměstí. Vypadáte, že potřebujete zimní oblečení. To víte,“ pokračoval bez toho, aby mě nechal zareagovat, „tady u nás přichází zima brzy a nečekaně. Letos ještě dřív než obvykle.“
Přít se s policejní autoritou nemá cenu, tak jsem jen lehce přikývl.