Lékařské povolání je jedno z těch, která vzbuzují přirozený respekt. Málokdo, až na nečestné výjimky, má koule na to pustit se do sporu s lékařem.
Sám se kupříkladu nikdy nehádám se svou zubařkou, protože je mi jasné, že hádat se s holkou, která je sice jako za groš kudla, ale umí ovládat zubní vrtačku a nebojí se ji použít, by nemuselo dopadnout dobře. Pro mě jako.
Nicméně chirurg Matěj měl už po ordinačních hodinách, navíc před ním byly dva dny zaslouženého víkendového volna, tak vyrazil se svou ženou Pavlou do společnosti, trochu si vyhodit z kopejtka. Poseděli, pojedli, popili, pobavili se se známými, zkrátka si užili krásný páteční večer ve společnosti.
Cestou domů u obou vyvstala přirozená lidská potřeba, a to i navzdory tomu, že použili toaletu v restauraci.
„Je to marné,“ pronesl Matěj, „až přijdeme domů, budu okamžitě muset na záchod.“
„To ať tě ani nenapadne,“ zavrčela Pavla, „první jdu já! Jít na záchod po tobě je hazard s mým psychickým zdravím.“
Tak se ještě chvíli navzájem láskyplně pošťuchovali, nicméně cesta uběhla vcelku rychle, takže poháněni přirozenou lidskou potřebou vběhli do domu a následně do bytu. Matěj využil Pavlina zaváhání, proběhl chodbou a zavřel za sebou dveře domácí toalety.
Pavla zuřila, bušila na dveře a vykřikovala: „To ti nedaruju! Přece jsem jasně říkala, že první jdu já!“
Matěj poté, co ulevil svému tělu, se slastným úsměvem vyšel z oné místnosti ven a s roztomilým úsměvem do rozzuřené tváře své ženy prohlásil: „Víš přece, že pořadí pacientů určuje lékař. A tím jsem tady já.“
To bylo naposledy, kdy měl Matěj doma poslední slovo.
