Pivník v jámě

Zvyšovat si čtenost a odezvu příhodami o dávných kamarádech, kteří se nemohou bránit, protože nevědí, jak, není zrovna můj koníček, jak už jsem v minulosti možná uvedl. Snad i proto se dnes vrátím  k Pivníkovi.

Když jsem totiž zveřejnil původní článek o Pivníkovi, ozvalo se mi soukromě několik pamětníků, kteří doplnili další eskapády z jeho života. Tímto jim oběma velice děkuji a dodržuji dané slovo, že ani Radek ani Pavel nebudou jmenováni.
Pivník, jak už jsem psal, byl – a možná stále ještě je – člověk veselý s kladným vztahem ke všemu, co teče a obsahuje od určitého procenta alkoholu výše. Není tedy divu, že jednoho pozdního večera – a řekněme si to na rovinu: bylo to už docela v noci – si to vykračoval vratkou chůzí z hospody, v níž proložil svou pravidelnou dávku piv několika dalšími katalyzátory. A v té rozverné náladě ho nenapadlo nic chytřejšího než zkrátit si cestu přes staveniště.
To se, milé děti, co? To se, milé děti, nedělá, to už všichni víme. Pivník to možná věděl, bylo mu to však jedno. V jednom konkrétním místě se v opilecké pýše rozhodl přeskočit kanalizační výkop. A co myslíte, povedlo se mu to? No nepovedlo.
Stalo se, co se stát muselo. Pivník zahučel do jámy, hluboké něco málo přes tři metry. Na dně jámy byla napršená voda a nějaké to bahno. Pivník se poměrně brzy vzpamatoval a snažil se dostat ven vlastními silami, leč v kluzkém prostředí to jaksi nebyl ten nejlepší nápad. Poté, co shledal, že tudy cesta nevede, uchýlil se k poslední možnosti, a to k potupnému volání o pomoc.
Neštěstí v štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že jej zaslechli pouze další velmi veselí lidé, kteří se shodou okolností vraceli ze stejné nálevny. Protože opilecká solidarita nezná hranice, jali se milému Pivníkovi pomáhat ven, následkem čehož bylo za chvíli v jámě o dva opilce víc. Poslední ze skupiny po několika pokusech poradit kamarádům a Pivníkovi cestu ven uznal, že takhle tedy ne, a vydal se vrávoravou chůzí zpět k hospodě. To, že cestou šlápl na prkno, ze kterého čouhalo asi tak dvanáct hřebíků, byl už jen nepodstatný detail.
Záchranář se kupodivu dostal zpět do hospody a barvitě vylíčil, co se stalo a čeho byl svědkem. A protože se blížila zavírací hodina, pokud už nebylo po ní, všichni zbývající kunčafti se zvedli jako jeden opilec a vydali se na cestu k jámě, v níž naříkal Pivník a jeho dva zachránci.
Pro méně informované dodávám, že doba, kdy téměř každý prostor snímala nějaká ta bezečnostní kamera, byla hudbou hodně vzdálené budoucnosti, což je v konečném důsledku škoda. Natočit motání se většího než nemalého množství opilců po staveništi – během čehož vzniklo nemalé množství úrazů v podobě odřenin, naraženin a probodnutých chodidel a ztratili se další dva lidé – by totiž jinak nemělo ideově chybu.
Pivníkovi a nejen jemu nakonec pomohla až policejní hlídka, kterou přivolal za všech okolností bdělý L. Procházka, důchodce, bývalý práskač a bývalý příslušník PS VB. Policisté po zjištění, že staveniště nikdo nevykrádá, nýbrž že se po něm nekoordinovaně pohybují opilci, přivolali záchranku a hasiče, oddělili dobrovolné, leč velmi podroušené záchranáře, aby mohl být po dvou hodinách utrpení Pivník i se svými dvěma nedobrovolnými společníky z jámy vytažen.
Tady by mohl příběh končit a mít tak pověstný šťastný konec. Ale to by nebyl příběh o Pivníkovi. Lékař po konstatování, že kromě toho, že je Pivník mokrý a zabahněný jako samec prasete domácího, mu nic vážného není, odeslal hlavního hrdinu domů. Pivník tak dorazil k sobě, odpotácel se do koupelny, vše, co měl na sobě, ze sebe shodil a začal se zkulturňovat. Poté, co opustil vanu, se opět zděsil. Zjistil totiž, že za nic na světě nemůže najít peněženku, občanku a hodinky.
Protože Pivník nebyl dnešní, napadla ho jediná logická možnost, a to, že svůj majetek nechal na staveništi, či přímo v jámě. I hodil na sebe čisté oblečení a vyrazil hledat. Tentokrát neponechal nic náhodě a vybavil se horolezeckým lanem a baterkou.
Jámu prozkoumal dokonale, nicméně v ní nic nenašel. Smutně se za pomoci horolezeckého lana vyškrábal ven. Tam mu však opět podjely nohy, takže se nikdo nemohl divit tomu, že nebohý Pivník zahučel zpět do jámy. Tentokrát si navíc zlomil obě ruce (každou v jiném místě) a ven mu pomohl až důchodce L. Procházka, který šel ráno venčit psa.
A víte, jak to dopadlo s Pivníkovou peněženkou, občankou a hodinkami? Neuvěříte. Vše se našlo u Pivníka doma na botníku.