Pátá

Auto zastavilo u osamoceně stojící budovy, která mohla být kdysi dávno statkem. Jen Robert Cihlář věděl, čím a jak je vše uvnitř vybaveno.

Po chvíli se otevřela automatická brána. Robert měl její čidlo seřízeno tak, aby reagovalo pouze na jeho auta. A v tom, které neslo logo televizní stanice, doplněné obrovským nápisem „Show Roberta Cihláře,“ tentokrát z preventivních důvodů nepřijel.
Auto projelo bránou a zastavilo se na malém nádvoří. Sandra Polanská byla okouzlena. Ačkoli budova z venku nepůsobila nijak honosně, jí připadala jako malý hrad.
„Jsme tady,“ pronesl Robert Cihlář. „Jen my dva,“ dodal s úsměvem, který Sandru nevaroval.

Vystoupili z auta. Robert ještě vytáhl tašku, která ležela na zadních sedadlech. Sandra si nevšimla, jak je taška i pro Roberta těžká. Jakmile se vydal ke stavení, následovala ho jako v hypnóze.
Odemkl a oba vešli dovnitř. Robert zavřel vchodové dveře a znovu zamkl. Sandře to nepřipadalo podezřelé a jen se uchichtla. Robert jí naznačil, aby šla za ním, a vydal se po schodech nahoru.
Vyšli do prvního patra a Sandra měla co dělat, aby nevyjekla překvapením. Ocitla se totiž v naprosto luxusně vybaveném pokoji, kde podlahu pokrýval hustý huňatý koberec a místnost byla vybavena křesly a pohovkami, o kterých byla zvyklá číst v časopisech o luxusním životě.
„Můžu...,“ vyhrkla, „můžu se tady posadit?“
„Kdekoli chceš,“ usmál se na ni Robert, složil na podlahu svou tašku a dodal: „Udělej si pohodlí, já zatím připravím něco dobrého k obědu.“
Sandře se zatočila hlava. Ten slavný člověk z televize jí chce udělat oběd. To až bude vyprávět Zdeňce! Jen škoda, že musela nechat mobil doma. Hned by jí napsala.
Netušila, že místnost, do které vešli a v níž zůstala, nechal Robert vybavit tak, aby do ní nepronikl mobilní signál. Pro případ, že by některá z jeho obětí zapomněla na pravidlo o nebrání si mobilu s sebou.

Když ji Robert zavolal, že je připravený oběd, zavrtěla se, jakoby se probudila z překrásného snu. Zvedla se a šla ve směru, z něhož slyšela Robertův hlas. Tam opět měla co dělat, aby nevyjekla překvapením.
Vešla do místnosti, které vévodil jídelní stůl. Naproti sobě byly umístěny dva talíře, z nichž šla přímo omamná vůně. Sandra pořád jako v hypnóze k jednomu z nich usedla.
„Tak se do toho pustíme,“ usmál se na ni Robert a vzal příbor. Dokonce i do protetické ruky, jak si Sandra všimla.
„Jo,“ vypadlo z ní a pustila se rovněž do jídla.
„Je to krůta,“ oznámil jí Robert mezi jednotlivými sousty. „Beru krůty od místních farmářů a ještě si je dokrmím,“ dodal a Sandru pečlivě pozoroval. Chovala se stejně jako každá před ní. To ho na jednu stranu uklidňovalo a na tu druhou příjemně vzrušovalo.
Když dojedli, naznačil jí, aby zůstala sedět. Sebral oba talíře i příbory, odešel s nimi a vrátil se s lahví a dvěma sklenicemi.
„Dáš si víno?“ zeptal se.
„Když mně je teprve šestnáct,“ zrudla a zašeptala.
„A to vadí?“ podivil se. „Vidíš tu snad někde policajta?“ dodal.
„No to ne, to nevidím,“ špitla a pozvedla k němu oči. „Tak jo, dám si, ale jenom jednu skleničku, prosím.“
Na chvíli se otočil od ní, aby nalil do sklenic víno. Pak se otočil zpátky k ní, jednu ze sklenic jí podal a druhou si nechal.
„Tak na zdraví a nás dva,“ řekl s významným mrknutím.
Sandra, ani nevěděla jak, do sebe svou sklenici převrátila na ex.

Probudila ji ostrá bolest v pravém zápěstí. Snažila se pravou rukou pohnout, ale nešlo to.
Moment, napadlo ji, kde jsem? Vyplašeně se rozhlédla. Okolo ní to vypadalo jako v kovářské dílně nebo velmi rafinované mučírně. Malým okýnkem sem pronikal jen úzký paprsek světla.
Podívala se na svou pravou ruku. Její zápěstí vězelo pevně utaženo ve speciálním velkém svěráku. Ať dělala, co dělala, nemohla s rukou pohnout.
Ani s levou. Proč a co se děje s mou levou rukou?, napadlo ji. Ohlédla se a zjistila, že levou ruku má omotanou řetězem, který vede někam ke zdi.
Jak jsem se sem dostala?, přemýšlela. A kde jsem před tím byla?
Pokoušela se vzbudit v sobě nějakou vzpomínku. Po delší chvíli se jí začaly zjevovat myšlenky. Někde kdysi dávno se s někým setkala.
S někým; kdo to byl?
Zkusila se osvobodit, ale nešlo to. Obě ruce měla pevně přikurtované.
Někde v místech, kam se nedokázala podívat, se ozvalo otevření a zavření dveří.
„Pomoc,“ chtěla zakřičet, ale jen zasípala.
Slyšela kroky, které se k ní blížily. A pak se před ní objevil.
Vzpomněla si.
To je přece Robert Cihlář!
Ten Robert Cihlář z televize!
„Prosím,“ zasípala, „pusťte mě, prosím. Já nikomu nic neřeknu,“ snažila se vzbudit v něm soucit.
„To víš, že neřekneš,“ zasmál se Robert Cihlář a přistoupil až úplně k ní.
Ačkoli cítila úpornou bolest v zápěstí, povšimla si i jeho vzrušení. Sama se toho lekla.
Podívala se mu do tváře.
Zděsila se. Po tom usměvavém veselém člověku nebylo ani stopy.
Místo toho viděla v jeho očích koncentrované zlo.
„Prosím,“ zkusila to ještě jednou.
„Už zmlkni,“ vykřikl a udeřil ji do tváře protézou. S uspokojením sledoval, jak jí na několika místech vytryskla z kůže krev.
Sandra zaplakala a pokusila se pohnout. Nešlo to.
Beze spěchu jí roztrhl šaty po babičce i kalhotky pod nimi.
„Ne,“ zašeptala. Znovu ji udeřil.
Pak už neměla sílu vzdorovat.