Papouškovo tajemství

Bydlel jsem v Jindřichově nějaké dva roky, když jsem začal navštěvovat pravidelné bleší trhy. Ty se konaly vždy druhou sobotu v měsíci, což mi vyhovovalo.

Nikdy jsem nic neprodával, zato pokaždé jsem si něco koupil. Až při možnosti nákupu jsem si totiž uvědomil, co mi doma chybí. Byly to zdánlivé maličkosti, ale až jejich pořízením se z mého bytu stával domov.
Toho dne jsem dorazil později, bleší trh již začal a nakupující se tlačili u stolků i na zemi rozložených celt se zbožím. Připadalo mi, že jsem tam nepatřičně. Že dnes nic nekoupím.
Když už jsem se chtěl otočit a vydat domů, zahlédl jsem muže, kterého jsem z dřívějších návštěv tohoto místa neznal. Seděl na stoličce, díval se před sebe a vypadal, jakoby prodával rybářské a ornitologické potřeby. Napadlo mě, že ho ze slušnosti pozdravím.
Podíval se na mne a odpověděl na můj pozdrav. Původně jsem chtěl hned odejít, ale pohled do jeho očí mě přinutil se zastavit.
„Co nabízíte?“ zeptal jsem se.
„To přijde na to, po čem toužíte,“ odpověděl tiše.
Rozhlédl jsem se po jeho zboží a zjistil, že to, co jsem pokládal za rybářské a ornitologické potřeby, byla ve skutečnosti rozmanitá všehochuť. Od čajových lžiček přes budíky po součástky ke kdo ví čemu.
„Vidím, že toužíte po něčem víc,“ řekl s úsměvem. Pak se zaklonil někam za sebe, kam jsem neviděl, a za chvíli přede mnou stála klec s papouškem.
„Je pěkný,“ odpověděl jsem s povzdechem, „ale já nikdy papoušky nechoval a vůbec nevím, jak na to,“ a chtěl jsem odejít.
„Nemějte strach,“ řekl znovu tiše. „Toto je velmi vzácný papoušek; v celé Evropě je jenom jeden. Většina papoušků musí žít v páru, tento je naštěstí samostatný. Navíc klec opouští zcela výjimečně a svého pána nikdy.“
„Takže se vrátí za vámi,“ konstatoval jsem.
„To právě ne,“ prohlásil cizinec. „Nicméně chápu vaši obavu. Můžeme vyzkoušet, jestli bude za vámi chtít.“
Nato otevřel klec a tiše zapískal. Papoušek, který vypadal, že spí, zvedl hlavu, zatočil s ní a upřel na mě pohled, který se mi doslova vpíjel do mozku. Pak se drobnými krůčky přesunul k dvířkům klece.
„Natáhněte ruku,“ vyzval mě cizinec a já ji natáhl směrem k papouškovi. Ten se k mé ruce sklonil a jemně se jí dotkl zobákem. Pak chvíli váhal a nakonec udělal jeden krok, pak druhý a než jsem se stihl podivit, stál mi na předloktí.
„Od této chvíle je váš,“ řekl cizinec s úsměvem.
Překvapilo mě, jak je papoušek navzdory svému malému tělu těžký. Chtěl jsem jej odmítnout, ale on udělal ještě několik kroků po mé paži, až se mi usadil na rameni. Zobákem se zlehka dotkl mého ucha, a já pocítil něco, co jsem si myslel, že už nikdy nepocítím.
„Beru ho,“ řekl jsem s ulehčením. Cizinec přikývl, opatrně vzal papouška do svých rukou, umístil jej zpátky do klece, odněkud vytáhl pytel speciálního papouščího krmiva a než jsme se dostali k ceně, vysvětlil mi ještě, že tento papoušek je sice velmi přátelský, ale nebude napodobovat lidskou řeč. A že mu bude stačit, když dostane své krmivo a ovoce; téměř jakékoli ovoce. A k tomu ještě hračky, načež mi cizinec podal krabici právě s těmito hračkami, protože tento papoušek si nehraje s ničím, co nezná, a tyto hračky už zná.
„A jak mu můžu říkat?“ zeptal jsem se.
„Jmenuje se Filip,“ pronesl cizinec tiše.
Klec s papouškem a další věci jsem si odnesl domů; nebylo to snadné, protože toho bylo opravdu více než dost, ale podařilo se mi to zvládnout. Doma jsem klec s papouškem postavil na nízký stolek, který mi v rohu obývacího pokoje jen tak překážel. Hned vypadal pokoj útulněji.
Na cizincovu radu jsem po pokoji rozmístil papouškovy hračky a do klece mu dal krmení, vodu do misky a kousky jablek, banánů a jiného ovoce. Ať si užije.
Po několika dnech jsem si na nového společníka zvykl a on si zvykl na mne. A po dalších několika dnech se odhodlal vykouknout z klece a prozkoumat pokoj. Velice ho bavilo hledat, kam jsem umístil jeho hračky a musel jsem ocenit cizince, že měl pravdu; ničeho jiného než svých hraček si Filip nevšímal.
I mí kolegové a známí konstatovali, že mám nějak lepší náladu. Když se navíc dověděli, že za to může papoušek, chtěli Filipa vidět. A to byl problém. Zatímco na mne si Filip zvykl okamžitě, lezl mi po rukou, sedával na rameni, nechával se hladit, k ostatním takovou důvěru neměl. Když na něj chtěl sáhnout kolega z oddělení údržby, Filip po něm sekl zobákem a zasyčel.
A pak nadešla osudová sobota. Měl jsem dobrou náladu a rozhodl se udělat pár úprav svého domova. Filip si vesele poskakoval po pokoji a hrál se svými hračkami. Až do chvíle, kdy jsem otevřel jednu dlouho zamčenou skříň.
Před několika lety jsem totiž měl křečka Tomíka. Ten se dožil necelých tří let a pak usnul navždy. Zakopal jsem ho na zahradě pod jabloní. Zbyla mi po něm klec s kolotočem a některé další věci, které měl rád. To vše jsem schoval do skříně, kterou jsem právě teď otevřel.
Vytáhl jsem Tomíkovu klec. Filip, který si jinak ničeho jiného než mne a svých hraček nevšímal, zpozorněl, zamával křídly, vykroužil malý oblouk a přistál na Tomíkově kleci. Už to samo o sobě mě překvapilo.
„Ta je po Tomíkovi, Filipe,“ řekl jsem mu, „chceš se podívat dovnitř?“ a otevřel jsem dvířka.
Filip se opatrně nasoukal do Tomíkovy klece a začal se po ní procházet. Zejména poblíž kolotoče. Pak si do něj vlezl a udělal totéž, co dělal Tomík. Postavil se v kolotoči ne tak, aby koukal po jeho obvodu, ale přesně o 90 stupňů bokem a stejně jako Tomík lehce zavrtěl nohama, aby kolotoč fungoval jako houpačka.
Překvapilo mě to a pobavilo. Protože jsem od cizince získal i vizitku, vytáhl jsem telefon a zavolal mu.
„Já vás zdravím,“ pronesl cizinec. Jeho hlas zněl unaveně a jakoby z velké dálky. „Jak se daří Filipovi?“
„Asi dobře,“ konstatoval jsem. „A mám pro vás překvapení. Dnes jsem vyklízel starou skříň a vytáhl klec po mém křečkovi, kterého jsem měl už dávno. A Filip do ní vlezl a hraje si s kolotočem. Je to poprvé, kdy si všímá jiných věcí než svých hraček.“
„Aha,“ řekl cizinec po chvíli. „To je ale vážně neobvyklé. Něco se muselo stát, co ho přimělo se zajímat o věci po vašem křečkovi.“
„Máte tušení, co by to mohlo být?“ zeptal jsem se.
„Mám jen domněnku,“ odpověděl po další chvíli cizinec. „Znáte ve svém okolí nějakého psychotronika?“
Vzpomněl jsem si na profesora Hradavského, který o sobě s oblibou tvrdil, že je psychotronikem. Bylo mu už dost přes osmdesát, byl však stále vitální.
„O jednom bych věděl,“ řekl jsem.
„Zkuste se s ním spojit, třeba odhalí spojitost mezi Filipem a vaším křečkem,“ ukončil cizinec náš rozhovor.
Podíval jsem se na Filipa, který se spokojeně usalašil v Tomíkově kleci a tvářil se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě; zamyslel jsem se. Na psychotroniky a podobné triky pochopitelně nevěřím, ovšem pochybnost, že nějaká souvislost mezi Filipem a Tomíkem může existovat, ve mně i tak hlodala.
Dva týdny jsem nad tím uvažoval. Filip spokojeně obýval obě klece, svou i Tomíkovu. A zdálo se mi, že se mu to líbí. Měl lesklejší peří a veselejší pohled v oku, pokud jsem mohl svým nezkušeným okem odhadnout.
Profesor Hradavský se u mě objevil jednoho sobotního večera. Svěřil jsem se mu se svým zážitkem a požádal ho o názor na představu, že by mohla existovat souvislost mezi živým papouškem a mrtvým křečkem. Očekával jsem, že se mi vysměje, ale překvapil mě.
„To je velmi zvláštní představa,“ řekl po chvíli. „Pochopitelně znám případy stěhování duší, ale většinou mezi člověkem a zvířetem. Například mezi paní Kujalovou, která zemřela v šestadevadesáti letech, a kočkou, kterou si pořídil její pravnuk. Ale mezi dvěma zvířaty, to nevím. I když, teď jsem si vzpomněl, že o něčem podobném psal už v předminulém století jeden z prvních českých psychotroniků Kurt Heidelmayer, tenkrát šlo o stěhování duše mezi koněm a psem. Od té doby jsem o podobném případu neslyšel, což může být pouze tím, že nemám dostatek informací. To mě ovšem přivádí na myšlenku se na vašeho papouška podívat.“
Došel jsem do pokoje a vytáhl Filipa z klece. Profesor Hradavský si jej pozorně prohlížel. Pak mě požádal, abych postavil Filipa na stůl.
Filip se tvářil klidně a na stole chvíli stál, pak skrčil nohy a posadil se.
Profesor Hradavský si jej pořád prohlížel, nicméně k mému údivu vyvolal v papouškovi nejspíše opravdovou důvěru.
„Jak jste říkal, že se jmenoval váš křeček?“ zeptal se mě.
„Tomík,“ odpověděl jsem.
Profesor Hradavský přisunul svůj obličej blíž k Filipovi, až jsem měl obavu, aby nedostal ránu zobákem.
„A papoušek se jmenuje?“ nahodil.
„Filip,“ odpověděl jsem.
„Tomíku,“ řekl tiše profesor Hradavský a pořád se díval do Filipových očí, „jestli jsi tam uvnitř, pohni Filipovým levým křídlem.“
Chvíli se nic nedělo. Filip si zkoumavě prohlížel profesora Hradavského. Už jsem podléhal mírnému zklamání, když vtom se jeho levé křídlo zachvělo, zvedlo a zase kleslo zpátky k tělu.
„To může být důkaz a zároveň nemusí,“ ozřejmil mi profesor Hradavský. „Mám ještě jednu otázku. Existuje něco, co víte pouze vy a Tomík? Ale neříkejte to nahlas, jen to napište.“
Zamyslel jsem se a pak jsem vzal propisku a napsal jsem krátký text na lístek a podal jej profesorovi. Ten si ho přečetl a zase se podíval upřeně na Filipa.
„Tomíku,“ řekl, „když jsi byl ještě mládě a bydlel jsi tu teprve týden, schoval jsi se na jedno místo v tomto bytě. Jestli jsi uvnitř, stoupni si k tomuto místu.“
Filip se zase chvíli nehýbal. Pak se ale postavil na nohy, protáhl křídla, lehce se vznesl, zakroužil pokojem, prolétl do kuchyně, kde nikdy dříve nebyl, chvíli po ní kroužil a pak klesl ke sporáku a zalezl do škvíry mezi sporákem a zdí.
„Je to správné místo?“ zeptal se mě profesor Hradavský.
„Ano, je,“ odpověděl jsem udiveně.
„Pak je to jasné,“ pokýval profesor hlavou, „duše vašeho křečka Tomíka skutečně přebývá ve Filipovi. Asi proto si vás hned oblíbil, když jste mi říkal, že je jinak k lidem, které dosud nezná, nedůvěřivý. To je ovšem velmi speciální případ. Doufám, že vám nebude vadit, když si udělám pár poznámek pro své kolegy.“
Námitky jsem neměl, a tak jsme se stali s Filipem slavnými. Já dnes vím, že můj Tomík sice zemřel, ale vrátil se mi v podobě Filipa. Filip si užívá Tomíkovu pozůstalost a jeho hračky přijal za svoje.
Jen když jsem řekl své mámě, že můj papoušek je vlastně křeček, podívala se na mě kritickým pohledem a prohlásila něco o tom, že bych měl navštívit lékaře. Ovšem nevím, kterého.