Pro každého rodiče by mělo platit zlaté pravidlo říkat dětem, že je máme rádi bez ohledu na to, co se děje. Nebo aspoň nedělat kovbojku z toho, když občas dítě zazlobí a vytýkat mu, že není dost rychlé, chytré, atd.
A protože sám jsem si toto zlaté pravidlo jako dítě neužil, od začátku jsem ke svým dětem přistupoval přesně opačně, než jak bylo přistupováno ke mně. Výchovu jsem bral do velké míry lážo a – když se nikdo nedíval – chvílemi dokonce i plážo.
Nevím, proč mají někteří rodičové drazí potřebu na děti v době kojeneckého a batolecího věku šišlat a různě se pitvořit. Oproti tomu jsem s oběma svým dětmi odmalička mluvil normálně, což byla mnohem větší legrace.
Tak například, když jsem potřeboval, aby na mě moje roční dcera na jistém místě počkala, podíval jsem se na ni, vlídně jsem se usmál a pak jsem pronesl:
„Sem si stoupni a počkej tady na mě.“
Dcera se usmála a na zmíněném místě na mě počkala k údivu mé mámy, která byla šokována tím, že mi dcera rozumí.
I vysvětlil jsem své mámě, že dcera nemá důvod mi nerozumět, neboť používám srozumitelná slova a netrpím žádnou řečovou vadou, která by srozumitelnosti mého sdělení nějak vadila.
Další rozpor v přístupu k dětem přišel o pár let později, když jsme byli s mou mámou na společné dovolené, dorazili jsme do restaurace, dostali jídelní lístky a já jsem se dcery zeptal, na které z nabízených jídel má chuť a dcera si po chvíli rozmýšlení o jedno z jídel řekla.
„Co si má dítě samo vybírat, co bude jíst?“ divila se má máma a na mé vysvětlení, že je přece normální, že si může říct, co chce, kroutila pochybovačně hlavou a sdělila mi, že ze své dcery vychovávám anarchistu. Dodnes čekám na to, kdy se moje dnes už dospělá dcera jako anarchista projeví. Zatím se tak nestalo.
Už dříve jsem psal, že od určité doby dcera trvala na tom, abych ji vodil ráno do školky. I stalo se, že jsme jednou brzy ráno šli, aby mohla být ve školce jako první. Když jsme procházeli okolo divadla, pronesla dcera, že potřebuje smrkat.
„No tak se vysmrkej,“ poradil jsem jí.
„A do čeho?“ zeptala se dotčeně a ukázala na budovu divadla: „To se mám jako vysmrkat do tohoto domu?“
„Zkus to,“ navrhl jsem jí, načež jsme se oba rozesmáli na celé kolo.
Necelé čtyři roky po dceři přišel na svět syn. Při narození měřil o tři centimetry více a vážil o kilo více než dcera, což jsem začal používat jako svou schopnost, že děti sekám po kilech.
Syn má úplně jinou povahu než dcera. Je mnohem flegmatičtější a odmalička mi připomíná mě v jeho věku.
Ovšem i s ním jsem si užil spoustu legrace, což u mě ani jinak nešlo.
Jak každý rodič ví, děti občas řvou. Někdy k tomu mají větší důvod, jindy menší a ještě jindy řvou jen tak, aby upoutaly pozornost a je na nich vidět, že řev tahají odněkud z chodidla.
Většina rodičů se snaží řvoucí dítě nějakým způsobem utišit, následkem čehož řev dítěte nabírá na větších a větších otáčkách.
Jak už asi tušíte, můj přístup byl přesně opačný a předem vyzkoušený na neteřích.
Jakmile totiž některé z mých dětí začalo kvůli něčemu řvát, přišel jsem k němu, zblízka mu pohlédl do uplakaných očí a klidným a přitom pevným hlasem jsem pronesl:
„Víc zařvi, tohle nebylo skoro vůbec slyšet.“
Poté, co dítě skutečně zařvalo silněji, opět jsem na ně upřel svůj pohled a pronesl:
„Tak a teď ten zvuk, co se ti podařilo vyprodukovat, zopakuj, rád bych si ho nahrál a přenesl do notového záznamu.“
Zpravidla do minuty nebo dvou dítě přestalo řvát, zakabonilo se a koukalo na mě dotčeně.
Samozřejmě toto všechno jsem činil s tím, že se chovám jako nezodpovědný otec a že ze svých dětí vychovávám anarchisty a tím, že se nesnižuji k násilí vůči nim, jim kazím charakter, protože rodič, který je vůči svému dítěti laskavý a shovívavý, vychová z dítěte morálně pokřivenou zrůdu (na to nevím jak moje máma přišla, ale budiž).
A to ještě může být moje máma ráda, že mě nepotkala v době, kdy jsme s mým tou dobou asi tak osmiletým synem šli na procházce přírodou a prozpěvovali si kultovní popěvek: „Hej hou, hej hou, to trpaslíci jdou, a za nima jde Sněhurka a vrtí pr…“
