Ohnivá Kordula

Ratibořský zeman měl jedinou dceru, která se jmenovala Kordula. Po pravdě byla to jediná jeho dcera, o které se vědělo. Před svou ženou byl totiž jinak zeman tajemný jako hrad v Karpatech.

Abych to upřesnil i těm z vás, kteří se nevyznáte v šlechtické hierarchii. Zeman je mezi šlechtou nižší šarže, něco jako podporučík mezi důstojníky, čili skřet mezi šaržemi a šarže mezi skřety.
Kordula byla na jednu stranu holka krev a mlíko, za kterou se otáčeli i pivovarští valaši. Dokonce i leckterý inženýr v důchodovém věku, který se bavil už jen pozorováním cvrkotu okolo, si při pohledu na ni vzpomněl na mladší léta, kdy mu pouhá myšlenka stačila ke zvednutí toho, co nyní neuzvedl ani autojeřáb.
Zároveň byla Kordula přímo učebnicově lakomá. Werichova Barka proti ní byla kombinací matky Terezy a svatého Františka z Assisi. Myslela jen na sebe a žebráky odháněla křikem, leckdy i holí a to nejen běžnou sukovicí. Všechny svoje poklady měla ve velké truhlici; klíč od ní nosila na krku na dlouhé šňůrce; ta byla tak dlouhá, že kdyby chtěl klíč Kordule někdo vzít, hraničilo by to doslova s vilností.
Navíc byla sama sebou posedlá tak, až se o tom vyprávěly legendy. Dokázala hodiny a hodiny sedět před svým zrcadlem a vzdychat a dojímat se svou krásou. A právě proto jí nikdo na světě nemohl být dost dobrý.
Jednoho dne si vyšla na tradiční procházku, aby si mohla užít obdivu oddaných poddaných. V jednom místě potkala stařenku, která ji prosila o kousek chleba a dodala: „Já jsem totiž kouzelná stařenka a když mi dáš kousek chleba, můžu ti splnit lecjaké přání,“ načež významně mrkla. Kordula zareagovala, jak se od ní čekalo: „Táhni, holoto,“ rozkřikla se a už hledala hůl, „když jsi kouzelná, tak si nějaké jídlo vyčaruj a neotravuj naše lidi!“ Stařenka se rozhlédla, na Kordulu pohlédla a jen tak pro sebe si zamumlala: „No jak myslíš,“ a v tom samém okamžiku zmizela.
O pár dní později se Kordula zase vydala na procházku. Měla nové šaty a toužila po obdivu. A na stejném místě, na kterém předtím potkala žebrající kouzelnou stařenku, viděla cizinku, která byla opálená tak, jako by se vrátila minimálně z Turecka, oblečená v kombinaci růžové, bleděmodré, kanárkově žluté a reflexně zelené a ověšená cingrlátky jako skladnice ze skladu jablonecké bižuterie. „I pěkný den přeju, paničko,“ promluvila na Kordulu, „ukaž ruku, budu ti věštit budoucnost.“ Kordula natáhla ruku a cizinka, což nebyl nikdo jiný než původní kouzelná stařenka v převleku, začala: „Jáj, tady vidím velký špatný, ale když si ode mě koupíš náhrdelník, budeš hodně někde,“ a koulela přitom očima jak Hurvínek při maturitě.
Kordula ji chvilku poslouchala a pak netrpělivě řekla: „No tak, kde máš ten náhrdelník?“ a na to cizinka čekala. Sáhla někam pod své pestrobarevné šaty a vytáhla takový výrobek jabloneckých bižuteristů, až oči přecházely. „A hned mi ho pověs na krk,“ poručila Kordula. Cizinka jí pověsila náhrdelník na krk, v té samé chvíli se zablesklo, začmoudilo a Kordula zmizela.
Od té doby se objevovala vždy okolo půlnoci během Velikonoc jako ohnivá žena. Většinou přímo v Ratiboři, ale nebylo výjimkou, že došla i do Jablůnky nebo dokonce do Hošťálkové. Poťápaný Zdenál Zavadilů sice tvrdil, že ji viděl až v Kateřinici, ale tomu nikdo nevěřil ani pozdrav, protože Zdenál Zavadilů byl schopný tvrdit, že dva a dva je sedm.
Ohnivá Kordula měla v ústech svůj klíč od truhly s poklady a když někoho potkala, prosila ho: „Vezmi mi ten klíč, dobrý člověče. Mě tím vysvobodíš z mého prokletí a všechny mé poklady budou tvoje,“ ale kdovíproč k tomu nikdy nikoho neukecala.
Až v minulém století ji potkal Vojta Cábů, který se vracel v trošku povznesené náladě ze Vsetína a aby se po cestě nebál, halekal si „Tací sa neroďá na rovině, co rostú na horách na Vsetíně,“ když se před ním Kordula zjevila. Bylo to teprve na začátku Velikonoc, takže ještě nehořela, jen poblikávala. Vojta se s ní dal do řeči a jak byl v náladě, domluvil se s ní, že se potkají na stejném místě v tu noc, kdy bude Kordula nejvíc hořet a že jí Vojta pomůže.
Vojta na ni o domluvené noci čekal a představa, že bude hrdina, který Kordulu vysvobodí a zároveň od ní zachrání celé okolí, se mu velmi pozdávala. Jenže když mělo dojít k akci a hořící Kordula stála před ním, najednou zpanikařil, zablekotal něco o tom, že za to spálení ten Kordulin poklad nestojí, vzal nohy na ramena a zdrhal jak srnec.
A tak Kordule pomohl hasič Juhaňák, který ji potkal jinou noc během Velikonoc o několik roků později. Lekl se příšerně a protože byl jako správný hasič vždy připraven, vytáhl z krosny hasicí přístroj a ohnivou Kordulu jednou provždy uhasil. A od té doby je od ní na Valašsku pokoj.