Obyčejná princezna

V jednom království byl pan král a princezna. Jinak skoro nic. Nebyl tam ani hloupý Honza, ani pasáček vepřů, ani hudbymilovný zahradník a dokonce ani drak.

Princezna se jmenovala Jarozima a to bylo jediné, co na ní bylo zajímavé. Nebyla ani zlá ani hodná, dokonce ani pyšná, ani neměla na čele zlatou hvězdu. A co bylo nejhorší, byla baculatá a tváře měla červené a kulaté jako čerstvá jablka. Přitom věděla, že správná princezna má mít pleť alabastrovou a tváře co nejvíce propadlé.
Ani princové se do toho království za účelem námluv moc nehrnuli. A těch pár poddaných byli hlavně lesníci, myslivci a několik statkářů, kteří si dělali, co uznali za vhodné, a král jim to toleroval.
Princezna se samozřejmě snažila své baculatosti zbavit. Jedla co nejméně a to, co nesnědla, házela pod stůl královským psům k pobavení všech sloužících. Ale nic nepomáhalo, její tváře byly pořád baculaté a pořád červené. Máchala si vlasy v různých roztocích, leč lesku nenabyly. Pudrovala si nos vším, co jí přišlo pod ruku, nos lesku nepozbyl.
Jednoho dne už to nevydržela a přišla do královy komnaty. Král sebou nervózně trhl, protože si právě listoval svým oblíbeným albem svých oblíbených známek a jakékoli vytržení z této činnosti jej mrzelo.
„Co se děje, Jaruško,“ oslovil svou dceru, „že jsi ke mně vtrhla bez ohlášení, když řeším vladařské záležitosti?“ a těkal očima jako páťák přistižený při kouření na WC.
„Neříkej mi Jaruško,“ vrčela Jarozima, „víš, že to nesnáším. Děje se hlavně to, že mám ten dojem, že už jdeš do vyššího věku a tvé vlasy postupně prokvétají stříbrem. Možná brzy přestaneš stačit na své vladařské povinnostě, i když vládnout těm lesníkům, myslivcům a statkářům, kteří si stejně dělají, co uznají za vhodné, nemůže být nic složitého. A proto by bylo fajn, kdyby se pro mě našel nějaký ten ženich. Marjána, co je princeznou za třemi lesy, si vzala potulného učitele hry na harfu, ze kterého se vyklubal princ. Juliána, co je princeznou za dvěma řekami, si vzala pasáčka vepřů a přinutila ho přihlásit se na zemědělskou univerzitu. Kristiána, co je princeznou za mořem, si vzala hloupého Honzu a protože hloupý Honza měl talent na podpantofláctví, tak mají spokojené manželství. Jenom já jsem pořád, posloucháš mě, tati, vůbec?“
„Jistěže tě poslouchám, Jaruško,“ odpověděl král s nosem zabořeným do alba známek.
„To je fakt k zbláznění,“ zavrčela Jarozima, „kdyby tu aspoň byl drak, to by sem mohl přijet nějaký princ, aby s drakem bojoval, ale takhle se do smrti smrťoucí nevdám.“
„To se lehce řekne, drak,“ drbal se král ve vousech, „ale kde ho vzít? Na chov draka musíš mít povolení od CITES a to není jen tak, když je skoro všechny vyhubili královští floutkové ve snaze zalíbit se královským fiflenám. Ale nějakou jeskyni bychom vybudovat mohli, proberu to s královským pokladníkem.“
Královský pokladník souhlasil a tak v jednom odlehlejším místě vznikla nádherná jeskyně. Král měl ještě v plánu do ní zavést ústřední topení, ale pak si řekl, že s tím počká na zimu. Záležitost s drakem vyřešil tak, že potulnému kolotočáři pod průhlednou záminkou vyšetřování ztráty sedmnácti královských slepic zabavil kolotoč s Lochnesskou a tu nechal převézt do jeskyně.
„Tak, milá princezno,“ řekl dceři, „jeskyně i s drakem je připravena, můžeš se do ní odebrat.“ Princezna zajásala a začala si balit batůžek. Královská švadlena jí věnovala sedmery šaty, na každý den v týdnu jedny, od nejobyčejnějších až po nejhonosnější.
Zanedlouho zavítal do království princ Chlubimír. Byl to významný verbální drakobijec, což znamená, že ovládal teorii pobíjení draků a uměl o tom zdlouhavě, leč velmi zajímavě vyprávět. V praxi už to tak slavné nebylo, protože, i když to nikdy nepřiznal, dosud žádného draka na vlastní oko neviděl.
Jakmile vjel do království, držel se podle ukazatelů, na kterých bylo jasně napsáno „Tudy k drakovi,“ „Říkám, že tudy,“ a „Tudy, ty trumbelíne.“
Když už si nevěděl rady, měl štěstí, že potkal Jožku, zvaného Natvrdlý. Ten souhlasil, že prince k drakovi dovede. Tak se dostali až k jeskyni, nad jejímž vchodem byl obrovský nápis „DRAK JE TADY!!!,“ pod nímž se skvěla sugestivní šipka ke vchodu do jeskyně.
Princ Chlubimír vytáhl meč a třesoucím se hlasem zvolal: „Draku, pusť princeznu, jinak tě rozsekám napadrť!“
Ozvalo se cvakání dračích zubů, to princezna Jarozima tahala za provázky u Lochnessky.
Princ Chlubimír se roztřásl ještě víc a odhodil meč, kterým ohrožoval hlavně sám sebe. Ještě více se třesoucím hlasem zvolal: „Draku, vylez, vyzývám tě na souboj.“
Z jeskyně se ozvaly kroky, princ Chlubimír na nic nečekal, otočil se a prchal do dáli.
Z jeskyně vyšla princezna Jarozima. Jenže bylo pondělí, takže měla na sobě ty nejobyčejnější šaty, které dostala od královské švadleny. Jožka, řečený Natvrdlý, v ní neviděl princeznu, domníval se, že Jarozima je princeznina kuchařka.
„Kde je ten princ?“ zeptala se.
„Utekl,“ osvětlil jí Jožka, řečený Natvrdlý. „A kde je princezna?“
Jarozima pochopila, jak to Jožka myslí, a vklouzla do role služebnice: „Jak ji drak žral, tak mu zaskočila, takže je po princezně i po drakovi.“
„No ty jo,“ uznale pokýval Jožka, řečený Natvrdlý, hlavou, „a když už teda u ní nemusíš sloužit, nešla bys ke mně? Šikovná hospodyně by se mi hodila a nebudeš se mít špatně, hospodářství mám pěkné.“
O něco později dostal král dopis tohoto znění:
„Nazdar, tati,
nad tím vším, co jsme si řekli, jsem přemýšlela a uvědomila jsem si, že ještě nejsi na kralování zas až tak starý a vládnout těm několika lesníkům, myslivcům a statkářům, kteří si stejně dělají, co uznají za vhodné, v pohodně zvládneš. Takže jsem zahájila novou kariéru po boku Jožky, řečeného Natvrdlý. Někdy se stav.
Tvoje Jaruška
P. S. Až k nám půjdeš, půjč si nějaké oblečení od podkoního. Jožka si myslí, že jsem kuchařka, tak abys mi nezkazil dobrou pověst.“