Oboustranné vysvětlování

Kristýna si viditelně (tedy pomineme-li, že Zdeněk stál na balkóně, takže nebyl nikdo, kdo by ji viděl) oddechla, když uslyšela Liborův hlas. Chtěla mu vše vysvětlit.

„Kristýno,“ řekl zaraženě, „kde vlastně jsi?“
„Ani přesně nevím,“ přiznala se. „Šla jsem se projít, pak mám okno přes půlku galaxie a pak jsem se probudila v cizím bytě.“
„Eh,“ udělal Libor. „Jsi u někoho?“
„Jo,“ souhlasila. „U jednoho kluka. Poprvé jsme se viděli, když jsem se tu probudila. Fakt nevím, kde jsem k němu přišla a jak jsem se dostala do jeho bytu.“
„Tys,“ váhal Libor, „tys s ním...?“
„Ne,“ zavrčela Kristýna. „Vůbec nevím, co se dělo, ale tímhle si teda jistá jsem.“
„Já se ti chci omluvit,“ začal ze sebe Libor soukat.
„Omluvit?“ podivila se. „A proč jako?“
„Omluvit za to, že jsem nepřišel na tu naši svatbu. Mně prostě přišlo, že..., že nevím.“
Kristýna mlčela. Jedna polovina její mysli chtěla řvát jako raněná tygřice, druhá polovina její mysli se chtěla rozesmát na celé kolo.
„Moment,“ řekla po chvíli, „takže tys nepřišel na svatbu, protože ti přišlo, že nevíš? Rozumím tomu dobře?“
„Jo,“ odpověděl Libor smutně. „Fakt promiň, já si takovou holku prostě nezasloužím. Měl jsem pocit, že tu svatbu chtějí hlavně vaši a mně se nikdo na nic neptá.“
„Podívej, Libore,“ řekla Kristýna po další chvíli mlčení, „anebo víš co? Necháme to tak. Doma řeknu, že jsme šli od sebe, to táta s mámou pochopí; co říkáš?“
„To by mi spadl balvan ze srdce,“ přiznal Libor.
„Tak vidíš,“ řekla uklidněně  Kristýna. „Hlavně se tím netrap, myslím, že se nic moc nestane.“
Mýlila se, ale to v tu chvíli nevěděla.
O dalších několik minut později vyšla na balkón za Zdeňkem a opřela se oběma dlaněmi o zábradlí.
„Jak jsme vysoko?“ zeptala se.
„Druhé patro, nic moc,“ odpověděl. „Musela bys skočit aspoň čtyřikrát.“
„Víš, co jsem se právě dověděla?“ podívala se na něj. „Představ si, že ani Libor nepřišel na svatbu. Tak to musela být ještě větší komedie, když si představím naše a všechny jejich kamarády, které tam natahali, jak tam čekají, čekají, čekají a ženich s nevěstou nikde.“ Zavrtěla hlavou: „Takže ze mě paní Škarková nebude.“
„Škarková?“ trhl sebou Zdeněk.
„No jasně,“ pohodila hlavou. „Pokud bych si vzala Libora Škarku, byla by ze mě paní Škarková. Na tom přece není nic divného.“
„To není,“ řekl Zdeněk nepřítomně. Po chvíli se vrátil vědomím zpátky a podíval se na Kristýnu.
„Co máš v plánu?“ zeptal se.
„Hlavně se musím nějak dostat domů,“ konstatovala.
„Můžu tě zavézt, jestli ti nevadí starší auto,“ usmál se.
„To bys byl zlatej, fakt,“ usmála se a vběhla zpátky do bytu.
Zdeněk se podíval k odpolednímu slunci a zavrtěl hlavou.
„Já toho Libora stejně jednou roztrhnu,“ zahučel.
Pak vešel rovněž do bytu, zavřel balkónové dveře a začal se chystat na Kristýnin odvoz.