O tovaryších na cestách

Nelehko se žilo tovaryšům. Museli zastat práce, kolik zastali mistři, a nekoukat na to, že odměnu dostávají žalostnou. A mistr věděl, že za jednoho tovaryše najme deset učedníků, které může prohánět celý den a nemusí jim platit

Nebylo nic zvláštního, že byl tovaryš při první nebo druhé příležitosti vyhozen, musel se spakovat a hledat si místo jinde. Na druhou stranu byli tovaryši veselá banda a navzájem si pomáhali.
Tak dopadl i Jožin. Ráno byl ještě veselým tovaryšem, před polednem už byl bez práce. Šel, ani nevěděl kam. Kolem bylo sněhu po kolena, ale Jožin si pískal. Věděl, že je šikovný a že novou práci najde snadno.
Nešel ještě ani hodinu, když uviděl u jednoho stromu stát dva mládence. Jakmile k nim přišel, zacítil vůni pálených švestek a pěkně poprosil.
„Kamarádi, dejte mi, prosím vás, napít. Dneska mě mistr vyhnal, jdu do světa, abych se znovu uchytil.“
Ti dva se rozesmáli. „Jen se podívej, kamaráde,“ řekl ten větší. „Přiletěla za námi sýkorka a má žízeň. Dej jí napít, ať nám tu nelekne žízní.“
Menší z těch dvou sáhl do brašny a vytáhl láhev, o jejímž obsahu nebylo pochyb. „Jen se napij, kamaráde, ale opatrně, ať nám tam něco zůstane. Vyšli jsme dnes a nevíme, kam nás kroky zanesou.“
Jožin si mohutně přihnul, pak láhev vrátil a poděkoval:
„Děkuji vám, kamarádi. Já jsem krejčí Jožin. Dnes po ránu mě mistr vyhodil. Poručil mi ušít kalhoty pro pana fojta. Do toho mistrová, že mám hlídat polívku na ohni. Šil jsem kalhoty, polívka utekla a mistr mě vyhnal.“
Oba jeho společníci se rozesmáli, protože podobných zážitků měli za sebou mnoho.
„To jsi natrefil na ty pravé,“ řekl ten větší, „já jsem koželuh Janek a tady kamarád je řezník Francek. Jdeme do světa, přidej se k nám. Blíží se poledne, musíme najít nějakou hospodu, kde se najíme.“
Jožin se nenechával pobízet, přidal se ke svým novým společníkům a srdnatě vyrazili vpřed. Sníh, mráz a vítr jim sice vadily, ale zanedlouho skutečně stáli před hospodou.
Nahlédli oknem dovnitř  a uviděli, jak tam dva sousedé zapíjejí dobrý obchod, hospodský se nudí za pípou a v koutě se krčí žebrák. Mrkli na sebe a hned byli uvnitř.
„To jsou k nám vzácní hosté,“ pravil hospodský uštěpačně. „Copak si dáte, páni tovaryši? Ale pozor, u nás se platí předem,“ a nakrucoval si vousy.
Tovaryši dali hlavy a ruce dohromady. Jožin sáhl do kapsy.
„Mám jen dva krejcary,“ špitl.
„Já mám tři,“ přiznal Francek, „ale hlad za čtyři.“
I Janek obrátil kapsy, aby z nich vytřepal jeden krejcar.
„Musí se nám to podařit,“ špitl a mrkl na kamarády. Pak se otočil k hospodskému a furiantsky zvolal:
„Však jídlo i pivo nám můžete připravit, ale nejdříve se musíme spočítat. Tak jsem tady já, to je v pořádku. Pak jsi tu ty, kamaráde, a ještě ty, kamaráde. To jsou dva kamarádi, ale kde máme třetího? Že on někde zapadl do sněhu a možná umrzne?“
Hospodský, žebrák i oba sousedi zpozorněli.
„Snad abyste šli svého kamaráda hledat, páni tovaryši,“ navrhl jeden ze sousedů.
„To se vám lehce poví,“ odpověděl Janek, „sedíte tu v teple a je vám dobře. My jsme byli v tom mraze od rána, když půjdeme kamaráda hledat, umrzneme všichni.“
Francek a Jožin hleděli na Janka udiveně, ale ten na ně jen mrkl a naznačil, ať jsou zticha.
„No když je to tak,“ řekl druhý soused, „tak se musíme po vašem kamarádovi podívat sami. Hej, hospodský, dej tady pánům tovaryšům, o co si řeknou, já ti to pak zaplatím.“ Na to vstal, nasadil si kožich a beranici, stejně jako jeho společník, a oba vyrazili ven.
Hospodský přinesl každému tovaryšovi pivo, pak pořádný pecen chleba pro všechny a houkl na svou ženu:
„Dej tady pánům tovaryšům tu bramborovou polívku od včerejška. Já běžím za sousedy.“ Hospodská nelenila a postavila před tovaryše velký hrnec plný kouřící polévky.
Jožin, Janek i Francek se pořádně najedli a Janek mávl i na žebráka.
„Přisedni si k nám, brachu, a dej si taky. Je tam ještě polívky na dva talíře, ať se taky poměješ.“
Když si dost odpočinuli, sebrali se a vyšli před hospodu.
„A teď kudy?“ ptal se Jožin a Janek odpověděl:
„Rovnou za nosem, ale ne tím směrem, kam jsme poslali sousedy a hospodského. Moc nerad bych je ještě jednou potkal.“
Nemusel říkat nic víc. Tovaryši vykročili kupředu a dobře věděli, že takové štěstí v příští hospodě už mít nemusí.