O Renátě

Po mnoha letech mě na pivo pozval můj dloholetý kamarád Olda. A protože odmítnout pozvání na pivo je vrcholem nevychovanosti a neomalenosti, sešli jsme se v naší oblíbené hospodě.

Olda byl několik let mým kolegou. Dny jsme trávili ve stejné kanceláři a minimálně tři večery každého týdne i ve stejné hospodě. A zrovna v ní jsme se po mnoha letech sešli. Přestože tuto čtvrť kdysi dávno vypláchla povodeň, hospoda vypadala úplně stejně jako tenkrát kdysi.
Olda byl vždycky komická postavička. Už tím, že byl a pořád je přímo ukázkový rachitik. Sežere a vypije toho za dva, ale na jeho somálské postavě to není znát. Kromě toho má ve tváři neustále nešťastný výraz, a to i když se chechtá na celé kolo.
Druhá úroveň jeho komičnosti spočívá v jeho přístupu k financím, zejména k výdajové stránce. Zatímco Pavel Zedníček byl v pohádce o Lotrandu a Zubejdě dr. Voštěp dr. Nec, Olda byl a nejspíš pořád je přímo ukázkový dr. Žgrešle.
Tenkrát před téměř třiceti lety chodil neustále oblečený jako někdo, kdo je rád, že je rád. Navíc jezdil v prehistorické stopětce, která měla své nejlepší roky dávno za sebou a držela pohromadě pouze silou vůle.
Přitom Olda nebyl žádný chudák. Jeho otec získal v restituci poměrně lukrativní pozemky, které převedl na oba své syny. Oldův bratr svůj pozemek téměř obratem prodal za (na tu dobu) poměrně záviděníhodnou sumu. Tu pak rozdělil na dvě části, za jednu část si koupil pěkný dům a druhá mu díky různým metodám a způsobům investování vynášela další příjmy.
Olda svůj pozemek neprodal, nýbrž pronajal. Tím získal rovněž stálý příjem, vedle něhož jeho výplata ze zaměstnání vypadala jako kapesné. Přitom se stále choval jako dr. Žgrešle.
Teď seděl naproti mně v naší oblíbené hospodě. Tvářil se navíc ještě nešťastněji, než byla jeho přirozená nešťastnost. Šafářův dvoreček byl vedle něj bujný junák.
„Co se děje, Oldo?“ zeptal jsem se ho, když jsem byl v polovině svého prvního piva a Olda ve dvou třetinách svého druhého.
Olda smutně povzdechl, pak se na mě podíval a pronesl temně: „Renča mě podvádí.“
Málem jsem spadl ze židle.
To, co jsem už napsal o Oldovi, mělo vliv i na jeho kontakty s ženami. Když měl dobrou náladu, házel na všechny strany své představy o tom, jakou, kterou nebo čí ženu si najde a jak si s ní bude užívat, až si pořídí vlastní bydlení. Protože krátce před třicítkou bydlel pořád u maminky.
Měl několik příležitostí se seznámit, a to dokonce i s ženami, které byly na něj ochotny za střízliva pohlížet se zalíbením. Přesto pokaždé, když mělo k tomu finálnímu seznámení dojít, udělal krok zpět a z celé situace vycouval.
Jeho seznámení s Renátou začalo rovněž v hospodě, čímž rozhodně nehodlám propagovat alkoholismus, protože alkoholismus je, milé děti, špatný, áno? Bylo to už v době, kdy byl Olda  v jiné firmě. Vedení té firny, ve které jsme se seznámili, mu totiž taktně naznačilo, že si váží jeho snahy, úsilí a výtečných pracovních výsledků, a že mu přeje, aby svůj talent rozvinul u dalšího zaměstnavatele. Olda nebyl jediný, koho toto rozhodnutí postihlo. Z celé party jsme v původní firmě zůstali dva. Ostatní se rozprchli a svolat hospodské utužování kolektivu tak bylo logisticky náročnější.
Toho večera se sešly příznivé okolnosti. Venku byl krásný horký letní den, pivo do nás klouzalo jako po tobogánu, všichni jsme měli dobrou náladu, takže se není čemu divit, že se Olda, který byl hned od začátku několik piv před námi, podnapil až ožral. Co si vzpomínám, ještě jsem ho dovedl do metra a nasměroval do soupravy, která jela jeho směrem. Naposledy jsem ho viděl, jak se jak dlouhý, tak hubený složil na šestisedačku. Pak souprava zmizela v tunelu.
Jak jsme se dověděli později, Olda si tenkrát pořídil ukázkové Overtonovo okno. A kdyby jen okno, on si pořídil přímo Overtonovu výkladní skříň. Nedokázal určit, kdy a ve které stanici vlastně vystoupil a kudy se venku motal. Když přišel k sobě, zjistil ke svému údivu, že neleží doma ve svém pokoji ve své posteli, nýbrž na rozkládací pohovce v cizím bytě, ve kterém mu nic není povědomé.
Poté, co dokázal zkoordinovat myšlenkám vzdorující mozek a tělo natolik, aby se dostal do svislé polohy, se rozhodl zjistit, kde vlastně je. Po sérii pokusů a omylů došel do kuchyně, kde několikrát polkl naprázdno, aby mu spadla dolní čelist.
Potkal tam totiž holku, o které si myslel, že existuje pouze ve fantazii nebo na obrázku. Holka se na něj usmála, popřála mu dobré ráno, zeptala se ho, jak se vyspal, připravila mu snídani a nakonec ho nasměrovala, aby trefil domů. Mimo jiné mu sdělila, že se jmenuje Renáta.
Když jsme s kolegou my dva poslední Mohykáni, kteří z původní party zbyli v původní firmě, četli Oldovo e-mailové povídání o této události, měli jsme co dělat, abychom se nezačali válet smíchy. Připadalo nám, že Olda přebral ještě víc, než ve skutečnosti přebral, a má přeludy.
Sklaplo nám o měsíc a půl později. To se nám zase podařilo uspořádat utužování kolektivu v naší oblíbené hospodě. Olda dorazil o něco později a nebyl sám.
Vedle něj kráčela statná žena atletické postavy s mohutnou hřívou světlých vlasů. Když se k tomu připočte i to, že byla o půl hlavy vyšší než Olda, nebylo divu, že jsme ho vedle ní skoro neviděli.
Olda nám ji hrdě představil jako svou holku Renátu. A to nebyla u něj jediná změna.
Poprvé za tu dobu, po niž jsme Oldu znali, nepřišel oblečený jako poražený finalista soutěže Bezdomovec roku. Měl na sobě kompletně nové věci a dokonce byl i hladce oholený, což nebylo vždy pravidlem.
Spolu s Jiřím Kodetem jsem této Oldově známosti dával rok, maximálně dva roky. K mému – a nejen mému – překvapení došlo ani ne po půl roce ke svatbě a s patřičným časovým odstupem přišla i dvě malá robátka. Olda se nemusel bát, ani jedno z dětí jeho jako otce nezapřelo.
A teď tu proti mně seděl jako ještě větší hromádka neštěstí než obvykle.
„To je blbost,“ řekl jsem rozhodně. „Proč si vlastně myslíš, že tě podvádí?“
Vrhl na mě zničený pohled.
„Došlo mi to minulý čtvrtek,“ pravil dutě. „Nějak okolo šesté hodiny řekla, že se musí zastavit za svou sestřenicí. Koukal jsem z okna, Renča vyšla před barák a nasedla do taxíka.“
„Hm,“ udělal jsem, „to, že nasedla do taxíka, ale neznamená, že tě podvádí, přece.“
Olda opět povzdechl.
„Když ta její sestřenice bydlí o dvě ulice od nás,“ pronesl, „tak je přece blbost, aby k ní jela taxíkem.“
„Třeba,“ přemýšlel jsem, „se chtěly potkat někde jinde než u sestřenice doma.“
Olda mě neslyšel a pokračoval: „Jenže, když pominul ten první šok, tak jsem asi za hodinu té její sestřenici zavolal a chtěl Renču k telefonu. A ta její sestřenice mi udiveně řekla, že o ní nic neví a že ji aspoň tři měsíce neviděla.“
„Aha,“ pronesl jsem nechápavě. „A probral jsi to nějak s Renátou?“
„Usnul jsem dřív, než přišla domů,“ řekl smutně Olda. „Ráno jsem se jí na to ptal. Odpověděla mi, že si ze mě její sestřenice vystřelila. Prostě že si udělala ze mě srandu.“ Olda zavrtěl hlavou: „Ale já jsem přesvědčený, že někoho má a že mě podvádí.“
Tohle bylo i na mě vážně trochu moc. Navíc mi v mobilu cinkla esemeska. Jemně jsem mobil povytáhl z kapsy, abych si přečetl jméno odesilatele a prvních pár slov zprávy, a usmál jsem se.
„Kdo ti píše?“ chtěl vědět Olda.
„Andrea,“ odpověděl jsem neutrálně.
„Andrea ti píše, jo?“ podivil se Olda. „Vždyť jste se rozvedli.“
„To ano, rozvedli,“ přikývl jsem, „ale zůstali jsme kamarádi. Navíc Vendulka bude mít příští týden narozeniny, tak mi Andrea píše, abych nezapomněl přijít na oslavu a přinést nějaké překvapení,“ dodal jsem přesvědčivě. Nedodal jsem, že jediné, co z toho, co jsem řekl, je pravda, jsou nadcházející narozeniny mé dcery.
„Ale Andrea přece má nějakého jiného chlapa,“ vrtěl hlavou Olda.
„Myslíš Libora?“ zasmál jsem se. „Toho má už asi šest let. A když se tenkrát seznámili, pozval mě Libor na pivo a ptal se mě, jestli mi nevadí, že bude s Andreou chodit. Odpověděl jsem mu, že mi to nevadí a že jestli Andree ublíží, bude se moct přesvědčit o existenci posmrtného života,“ pousmál jsem se.
„Uměl sis to zařídit,“ konstatoval Olda a rozhodil rukama: „Ale co já? Co mám dělat?“
„Poslechni, Oldo,“ řekl jsem mu po chvíli přemýšlení, „kdy jsi naposledy Renátě řekl, že ji máš rád?“
Olda se zamyslel a bylo vidět, jak pátrá v krátkodobé i dlouhodobé paměti.
„Bylo to letos?“ napověděl jsem mu. Zatvářil se zmateně.
„Bylo to v posledních pěti letech?“ napověděl jsem ještě jednou. Zatvářil se o to zmateněji.
„A to musím?“ zeptal se.
„Není to povinné, ale doporučuje se to,“ oznámil jsem mu.
„Tak jo,“ povzdechl Olda, „já jí to někdy řeknu.“
„A druhá věc,“ pokračoval jsem nekompromisně. „Kdy jsi Renátě naposledy jen tak spontánně udělal radost? Myslím, když to nebyly její narozeniny, její svátek, výročí seznámení, výročí prvního sexu, výročí druhého sexu, výročí svatby nebo narozeniny některého z dětí?“
Olda znovu přemýšlel. Po chvíli ze sebe začal soukat: „No, třeba tenkrát, když...“
„A nehrál v tom hlavní roli chlast,“ přerušil jsem ho a Olda byl ještě skleslejší.
„Já jsem takový blb,“ prohlásil plačtivě.
„Takže budeš mít úkol,“ nehodlal jsem ustoupit, „co nejdříve řekneš Renátě, že ji máš rád. A na sobotu naplánuješ výlet do nějakého místa, kde to má Renáta ráda. Teoreticky i tam, kde to máte rádi oba. A budeš ji pravidelně pozitivně překvapovat. Rozumíš?“
Olda chtěl protestovat, ale nakonec ze sebe vysoukal jen: „Tak jo.“
„Takhle se mi líbíš,“ plácl jsem ho po rameni. „Já už bohužel musím běžet, za necelou hodinu mám rande,“ zvedl jsem se od stolu.
„Rande, jo?“ řekl se stopou závisti v hlase Olda. „Nějaký nový objev?“
„Nový moc ne,“ připustil jsem. „A pamatuj si, co máš za úkol. Dělat Renátě radost!“

„Olda má podezření, že ho podvádíš,“ řekl jsem o tři a půl hodiny později. Renáta ke mně přitiskla své nahé a stále velmi pružné a ve skvělé kondici tělo, pošimrala mě svými hustými vlasy na nose a vykulila oči: „No tohle? Jak ho něco takového mohlo napadnout?“
„Že jo,“ konstatoval jsem a pohladil ji po zadečku. „Ale musíme si dát na nějakou chvíli pauzu, Olda je hodný kluk.“
„Hodný, to on je,“ pronesla Renáta. „Ale je přímo ukázkově nudný. A já nechci mít na parte napsáno, že jsem umřela nudou.“
„To chápu,“ souhlasil jsem a špičkou ukazováku jí přejížděl po těle od klíční kosti k ňadrům, „ale teď budeš muset pár týdnů, možná i nějaký ten měsíc být zase vzorná manželka. A to platí i pro mě, já nemůžu svému kamarádovi takhle ubližovat.“
„Vzorná manželka,“ zahučela Renáta, posadila se, rozhodila vlasy a pokrčila rameny: „Dobře, tak já teda budu. Ale počítej s tím, že potom mi to vynahradíš, a to tak, že pořádně.“