O Klenovu

Nad přehradou Bystřička, okolo které bývalo kdysi tolik hospod, že ji nešlo během jednoho dne obejít, se tyčí skalnatý hřebínek Klenov. Jako skoro každé místo na Valašsku má spoustu tajemství a jsou s ním spojené různé příběhy.

Jeden z vrcholů Klenova se jmenuje Zámčisko. Název má prý od toho, že na něm kdysi stál zámek. Co je na tom pravdy, nevím, ale kdyby to pravda nebyla, tak bych to jako správný Valašský Bard vyprávět nemohl.
V zámku bydlela mladá baronka, která se, jak už to bývá, zapletla s čertem. No a čert chtěl samozřejmě za své služby odměnu a požadoval po baronce klíč k jejímu zámku. Baronka však tuto možnost odmítla a klíče se vzdát nechtěla. Podcenila však čertovu proradnost a ve chvilce nepozornosti jí tak čert klíč od zámku ukradl. Baronka na to přišla až ve chvíli, kdy stála před zámeckou bránou. Rozzlobila se a vykřikla: „Když nemohu do zámku já, ať do něj nemůže nikdo!“ Dupla přitom nohou tak silně, že se celý zámek zřítil a propadl do země. Prý tam po něm zůstalo jen několik málo posledních kamenů.

Jak už jsem dříve zmínil, k valašským horám patřili zbojníci. Nejčastěji se jimi stávali chlapci z chudých rodin, kteří si potřebovali přilepšit. Zbojnická kariéra měla výhodu, že si během ní každý mohl přijít na pěkné jmění, zároveň však nevýhodu, že netrvala dlouho a s nepochybnou jistotou končila na popravišti.
Zbojníci svůj lup ukrývali v různých jámách uvnitř hor. Málokdy však stačili během svého života předat informaci o svých lupech dalším lidem, takže spoustu pokladů dodnes nikdo nenašel. Jen málokdy se zbojníkovi podařilo říct, kde se jeho nakradený poklad ukrývá.
To kdysi věšeli zbojníka v Olomouci. Už stál pod šibenicí a kat přitahoval oprátku, když ho zbojník poprosil, aby mohl ještě něco lidem říct. Katovi to bylo jedno, odměnu dostal bez ohledu na to, kolik čas popravou strávil. Zbojník zvolal:
„Lidi, prosím vás, jestli je tu někdo z Valašska a zná Klenov, ať se tam vydá. Najde místo, kde roste mladý javůrek. Když si z něj ulomí takovou větev, aby z ní mohl udělat toporo k pantoku, a začne s ní kopat, najde jeskyni, kde jsem ukryl svoje naloupené poklady. Co najde, může si všechno vzít, mně to už k užitku nebude.“ Pak pokývl na kata, ten nasadil oprátku, utáhl a vzápětí zbojník vydechl naposledy.
V davu, který se před popravištěm sešel, byl skutečně jeden bohatý valašský gazda. Neváhal a hned, jakmile zbojníkova duše opustila tělo, se vydal ke Klenovu. Našel i místo s mladým javůrkem. Zkusil ulomit správnou větev, ale podařilo se mu to jen částečně. Ulomil jen takový klacík, ze kterého by toporo k pantoku neudělal. A i když zkoušel kopat  v zemi, nic se mu nezdařilo. Smutně klacík odhodil a vrátil se domů; cestou si pobrukoval, že ho zbojník ošálil.
Až o několik roků později šli přes klenov dva chlapci z chudé valašské rodiny. Přišli na stejné místo k javůrku, jen o vzkazu od zbojníka nevěděli. Starší z chlapců se o javůrek opřel, až ze stromku spadla větev. Oba se tomu podivili, zvedli ji a chvíli si s ní hráli, až toho staršího napadlo zkusit kopat s ní do země. K údivu obou se před nimi po chvíli otevřela chodba do nitra hory. Zkusili do ní vlézt a překvapeně zjistili, že se před nimi rozšiřuje. Nakonec vlezli až do jeskyně, kde uviděli spoustu pokladů a truhlice plné měďáků, stříbrňáků a dokonce i zlaťáků. Nabrali si, co unesli, donesli to domů rodičům a od té doby už jejich rodina nežila v chudobě.

Jiný příběh s klenovským pokladem se stal, když měl jeden bohatý gazda z Jarcové pacholka, ke kterému se choval tak, že i legendární Trautenberk byl proti němu kombinace matky Terezy a Františka z Assisi. Pacholek často plakal, trápil se, ale od gazdy dobré slovo neuslyšel, už to vypadalo, že ho gazda umoří.
Jednou se pacholek, který měl vždycky v neděli odpoledne volno, taky zatoulal na Klenov. V jednom místě uviděl velkou díru do země, takovou, že by do ní vlezl dospělý chlap. Pacholek byl zvědavý, vlezl dovnitř a po několika krocích se ocitl ve velkém podzemním sále, kde u stolu seděli tři staříčci. Ti se ho zeptali na to, jak se mu žije. Pacholek byl upřímný a pravdomluvný, tak se jim svěřil s tím, jak je život ve službě u gazdy špatný. Staříčci ho vyslechli a nakonec jeden z nich řekl:
„Žes byl k nám upřímný a nic jsi nezamlčel, můžeš jít do toho sálu za námi. Tam si naber, kolik toho uneseš a ať je ti to ku prospěchu a radosti.“
Pacholek prošel do další místnosti a strnul. Všude bylo tolik zlata, stříbra a dalšího, že oči přecházely. Po chvilce se vzpamatoval, nabral si, kolik toho unesl, poděkoval staříčkům a ke gazdovi se nevrátil. Namísto toho se vydal až někam k Halenkovu, kde si koupil statek, začal statkařit a dařilo se mu naprosto výborně. Ke svým podřízeným byl laskavý a ti mu byli naprosto oddaní.
Za nějakou dobu takhle večer uslyšel bušení na vrata. Šel otevřít a koho to nevidí, jako svého bývalého gazdu, u kterého kdysi sloužil. Ten ho nepoznal, protože v takovém pánovi by pacholka hledal málokdo; poprosil však o nocleh. Pacholek měl dobré srdce a souhlasil. Vzal gazdu dovnitř, dobře ho pohostil a po večeři se zeptal:
„A vážně si na mě nevzpomínáte? Byl jsem přece u vás za pacholka.“
V tu chvíli to gazdovi došlo a začal se vyptávat, jak je možné, že je z pacholka takový velký pán. Pacholek byl pořád pravdomluvný a upřímný, řekl proto gazdovi všechno tak, jak se mu stalo, popsal i kde na Klenově našel díru do země.
Gazda ani dospat nemohl. Hned ráno se s bývalým pacholkem rozloučil a už se valil na Klenov. Našel díru do země, o které mu pacholek řekl. Vlezl dovnitř, ale sál se třemi staříčky najít nemohl. Hledal, hledal, až zabloudil. Jak dlouho tam pod zemí chodil, sám nevěděl. Už se pomalu loučil s životem, když zahlédl kdesi v dálce světlo. Vydal se tím směrem a za chvíli našel malou díru, kterou musel prolézt po břiše, aby se dostal ven.
Sotva z ní vylezl a postavil se, vidí, že před ním stojí tři staříčci. Ti ho pozorovali takovým pohledem, že ztratil veškerou odvahu.
První staříček se ho zeptal: „Jsi chudobný?“
Gazda chtěl říct, že ano, jenže jazyk mu jakoby zdřevěněl, tak se nezmohl na nic jiného, než že jenom zavrtěl hlavou.
Druhý staříček mu řekl: „Tak odejdi, odkud jsi přišel. Bohatý člověk v našich horách nic nenajde. A už se sem nevracej!“
Gazda ani nevěděl jak, ale domů přímo utíkal. Říká se, že ho prý až do konce života nikdo na Klenov nedostal.