O kamenném psovi z Miloňova

Nedaleko Velkých Karlovic se nachází údolí Miloňov. Dnes možná působí jako docela obyčejné údolí, je s ním však spojena pověst o kamenném psovi. Jako Valašský Bard jsem jeden z mála lidí, kteří tuto pověst znají.

V údolí, které se jmenuje Miloňov, býval kdysi velký kámen, který tvarem připomínal psa. Aspoň mi o něm vyprávěl kovář Grulík, ten horní.
Všichni, kdo někdy Miloňovem procházeli, ten velký kámen ve tvaru psa znali. Postupem času si na něj zvykli a nepřišel jim nikterak podivný nebo zvláštní.
Z Karlovic jezdívali kupci do okolních krajů skupovat to, co nebylo zrovna na Valašsku k dispozici. Jeden z nich jezdil i po Uhrách, odkud vozil obilí a jiné plodiny.
Jednou takhle právě v Uhrách zůstal u tamního kupce, od kterého kupoval právě obilí. Poseděli, dobrou spišskou borovičku popili, když tu náhle uherský kupec praví:
„Ty jsi z Karlovic, to určitě znáš i Miloňov.“
Valašský kupec dopil kalíšek, řádně si otřel ústa a pravil:
„Tož baže ho znám, jak bych neznal, šak?“
Uheran měl z této odpovědi radost a ptal se dále:
„A znáš tam i to místo, kde se nachází kamenný pes? Je to takový velký kámen, prý vypadá jako pes.“
Valašský kupec opět odpověděl podle pravdy.
„Tož baže ho znám, je tam kolik roků, pamatuju ho už z dob, kdy jsem byl ještě ogara, šak?“
Uheran se naklonil blíž a tiše řekl:
„Když mi ho příště přivezeš, škodný nebudeš. Obilí dostaneš dvakrát tolik, než bereš normálně, a nemusíš mi za to nic platit.“
Valašskému kupci to sice bylo divné, ale říkal si, že obchod je obchod, a tak si plácli.
Hned jakmile se valašský kupec vrátil do Karlovic, svolal dva své nejsilnější syny, nasedli na vůz, dojeli do Miloňova a společnými silami kámen ve tvaru psa naložili a odvezli k sobě do stodoly, aby ho mohl příště zavézt do Uher.
A tak se i stalo. Jede valašský kupec po Uhrách, až dojel k tomu Uheranovi, který ho poprosil o kamenného psa. Uheran měl radost, svolal svoje nejsilnější syny, opatrně kamenného psa odnesl do svojí stodoly a valašskému kupci dal vše, co mu slíbil.
Valašský kupec byl spokojený a vydal se na cestu domů. Jenže po chvíli, ještě pořád na uherské straně, se mu to rozleželo v hlavě. Proč vlastně toužil zámožný Uheran akorát po tom kamenném psovi? K čemu mu to bude? I otočil koně a přijel zpět k Uheranovu statku. Opatrně došel ke stodole a oknem nakoukl dovnitř.
To, co viděl, ho překvapilo. Uheran i jeho nejsilnější synové stáli okolo kamenného psa a ze všech sil do něj mlátili kovovými sochory. Valašský kupec si zprvu myslel, že se zbláznili, ale pak se stalo něco, co ho přinutilo přitisknout obličej na okno uherské stodoly ještě těsněji. Po jednom úderu sochorem totiž kamenný pes praskl a začaly se z něj tou prasklinou sypat zlaťáky. A že jich bylo.
Zalitoval valašský kupec, že s uherským kolegou takovou dohodu uzavřel. Nejprve chtěl vběhnout do stodoly a s Uherany se pohádat, ale pak si řekl, že dostal, co měl slíbeno, a že za to, že nevěděl, že kamenný pes je plný zlaťáků, si nakonec může sám. Sedl na vůz, jel zpátky do Karlovic a v hospodě se touto svojí cestou pochlubil. Nejprve se na něj Valaši zlobili, pak se ale shodli na tom, že obilí, které přivezl, je natolik dobré, že se bez zlaťáků z kamenného psa snad obejdou.