O husách a tak

Často jsem při besedách s občany tázán, jaký je vlastně můj vztah k domácímu zvířectvu. Zpravidla odpovídám, že k tomu, jehož životní cesta končí u mne na talíři, samozřejmě kladný.

Jakožto vesnické dítě, kterým jsem byl první čtyři roky svého života (a následně každé prázdniny a většinu víkendů), jsem se od nepaměti setkával s fenoménem domácí zvířeny.
Jako první pokládám za potřebné zmínit slepice. Ty se ostatně vyskytovaly u většiny chalup a rodinných domů v množství větším než nemalém. U nás šlo o hejno slepic, jejichž počet se pohyboval mezi sedmnácti a šestačtyřiceti. Přesný počet se mi s ohledem na fakt, že většinu dne byly v neustálém pohybu, nikdy nepodařilo určit.
Ke slepicím, jak už to tak bývá, patřil kohout. Ten byl pouze jeden, zpravidla o něco větší než jeho slepičí družky a v některých případech šlo o extrémně agresivního jedince. U jednoho takového hodně agresivního jsem byl svědkem, jak byl vytažen z kurníku, odborně popraven a následně zpracován do formy oběda. O tom když tak až někdy jindy.
Dalším zvířectvem byli králíci. O těch už neplatí, že by se vyskytovali u většiny chalup a rodinných domů, proto má možnost hrát si s králíky byla pravidelně terčem závisti tímto zvířectvem neobdařených vrstevníků.
Králík měl oproti slepici jednu výhodu. Byl chlupatý a dobře se chytal. Nevydával žádné agresivní zvuky a naše dětské hrátky snášel se stoickým klidem. Králíků bylo rovněž množství větší než nemalé, odhadem něco mezi čtrnácti a dvaaosmdesáti. Ne snad, že by byli v tak intenzivním pohybu jako slepice, nicméně měli sklony se nekontrolovatelně rozmnožovat. O tom opět když tak až někdy jindy.
S výše zmíněnými slepicemi se pojila i má dětská záliba ve sběru vajíček. Slepice si totiž ve svém výběhu vytvořily téměř dokonalý systém kladišť s různými stupni přístupnosti. Některá místa byla brzy profláklá, takže stačilo vyčíhat správný moment, kdy je slepice opustila, a třímat čerstvě vypuštěné a ještě teplé vejce hrdě v dlani. Jiná místa bylo nutné vypátrat s využitím pátracího talentu, nad kterým by i legendární detektiv Štika zbledl závistí.
A k tomu se pojí i smutnoveselá historka. Bylo to zrovna období, kdy byla skvadra slepic doplněna opravdu agresivním kohoutem, u nějž se nedala vyloučit jistá forma psychopatie. Kohout měl tendence útočit na každou lidskou bytost, což znamenalo být neustále ve střehu a ještě lépe mít v ruce něco, co se dalo při odrážení kohoutího útoku použít jako zbraň.
Jednoho dne takhle koukám, že jedna slepice leží na dvorku v nepříliš přirozené poloze. To mě zaujalo, proto jsem se zamyslel, a protože se mi to líbilo, zamyslel jsem se ještě jednou. Pak jsem opustil slepičí dvorek, doma nahlásil úmrtí slepice a šel do kůlny pro vidle, abych nebožačku odnesl do slepičího hrobu.
První fáze vyšla výborně. Podebrat mrtvou slepici a nabrat ji tak, aby nehrozilo, že z vidlí spadne, jsem zvládl na výbornou. Nicméně ve chvíli, kdy už jsem pomalu slepičí dvorek opouštěl, se objevil agresivní kohout.
Poté, co zmerčil, že odnáším jednu z jeho družek, pozbyl pudu sebezáchovy, rozběhl se, strašlivě zařval (nebo si to aspoň myslel) a vyskočil ve snaze doskočit ke své mrtvé družce. To jsem pozoroval už s mírným pobavením, neboť kohout se svými pařáty řítil přímo vstříc hrotům vidlí. A skutečně to dopadlo tak, že poté, co došlo ke krátkému, leč intenzivnímu střetu mezi hroty a pařáty, kohout vytvořil bolestivou grimasu, dopadl zpět na zem a jeho agresivita byla na několik dlouhých desítek minut zapomenuta.
Posledním živočišným druhem, kterému budu své dnešní pojednání věnovat, byly husy. Ty k našemu dvorku patřily rovněž odjakživa, jak se lidově říká. Jejich výskyt začínal na jaře, kdy se v malé ohrádce batolily čtyři žluté opeřené koule, ze kterých měli vyrůst bílí vodní ptáci. O dva měsíce později už to byly husy se vším všudy. Přes den obývaly svůj výběh, přes noc odpočívaly v chlívku. Většinou.
Někdo z nás dětí jsem totiž vždycky během prázdnin měl za povinnost ráno husy vyexpedovat z chlívku do výběhu a následně z výběhu na potok. Potok tekl prakticky hned za plotem a úzkou pěšinou. Husy měly vymezený vodní prostor mezi dvěma lávkami a po několikaletém nácviku se mi podařilo vypracovat si metodiku, jak je ve vymezeném prostoru udržet. A odpoledne zahnat husy zpět z potoka do výběhu, případně večer do chlívku, když už venkovní teploty klesaly k nule.
A jednoho dne, vidím to jako před čtrnácti dny, jsem ráno vstal, posnídal, o dobré slovo se se zbytkem rodiny podělil a vyšel ven do krásného letního dne s prvotní myšlenkou vyhnat husy k potoku. Leč ouha. Husí ohrádka byla otevřená a i po velmi zevrubném průzkumu jsem musel konstatovat, že se uvnitř nenachází ani jedna husa. Branka vedoucí k potoku byla otevřená, což mi připadalo nelogické. Nicméně poté, co jsem brankou prošel, jsem mohl konstatovat, že husy se nacházejí stále na vodní hladině a stále ve vymezeném sektoru, kde pravděpodobně strávily i noc, neboť někdo (a mám takové podezření, že jsem to by zrovna já) je předchozího dne zapomněl z potoka zahnat zpět.
Husy ovšem fungovaly dokonale jako hlídací zvíře. Nepotřebovali jsme psa, když jsme měli husy. Stačilo, aby se na pěšině za naším plotem objevil chodec nebo chodkyně, a tito ptáci spustili mohutný řev, v němž nebylo slyšet vlastního slova. Řev ustal až poté, co chodci opustili husí zorný úhel. Díky tomu jsme měli dokonalý přehled o tom, kdy se na pěšině vyskytuje chodící osoba. Pokud šla daná osoba na návštěvu k nám a prošla brankou, husí řev přidal na intenzitě a některé z nich riskovaly nedomykavost hlasivek a definitivní ochraptění.
A pak nastal prosinec, kdy všechny husy (zpravidla šlo o 4 kusy) byly rituálně zavražděny a následně upečeny a proměněny ve velmi chutný oběd nebo večeři. Jejich peří pak sloužilo jako výplň do polštářů, na nichž jsem měl možnost spát do té doby, než se projevilo, že jsem alergik. O tom když tak taky až někdy jindy.
V pozdějších letech propadala babička na konci roku trudnomyslnosti. Po zabití poslední husy s povzdechem prohlásila: „Tak a to bylo naposledy, co jsem je měla. Už nemám sílu se o ně starat. Další husy už mít nebudu.“
Tento stav trval minimálně do té doby, než byla poslední husa snědena.  Většinou i několik prvních týdnů následujícího roku. Babička při vzpomínce na husy opakovala: „Kdepak, bylo to s nimi pěkné, ale starat se o to, děkuji, nechci.“ A my vnuci (vnučky nevyjímaje) jsme měli důvod k potměšilým úsměvům.
Někdy na přelomu února a března totiž babička přešla k postoji: „No, možná bych jedno nebo dvě housátka ještě zvládla. Ale mít je zase čtyři, to ne. Jedno nebo dvě možná. Ale víc ne.“
A nikoho nepřekvapí, že v květnu se opět v klícce batolila čtyři další housátka.
A tak zatímco sousedi bývali vybaveni kachnami, krůtami, prasaty a jinou drůbeží, pro mě jsou vzpomínky na dětství a ranou fázi dospívání spojeny právě s husami. O tom když tak… ale to už všichni víte.