O čertovi a bludičce

„A jak jste se vlastně s mámou seznámili?“ zeptala se mě má dcera Xenie. Vykouzlila při tom tak dokonale sugestivní pohled a roztomilý úsměv, že bylo jasné, že odpovědět musím.

To, že se naše dcera jmenuje Xenie, je výsledek jedné dávné sázky. Když jsme ji ještě před několika lety čekali, přijeli jsme na návštěvu za mým bratrancem Rosťou. Jeho žena rovněž čekala první dítě.
Zatímco obě holky, jedna ve čtvrtém a druhá v šestém měsíci, nesměly alkohol, my dva s Rosťou jsme popíjeli, co to jen šlo. Není divu, že po nějaké době přišel Rosťa s návrhem, že si zahrajeme dámu.
To byla naše tradice už odmala. Hráli jsme dámu tak často, že si nikdo z nás nevzpomněl, kdy jsme s tím začali. Rozdíl mezi námi byl v tom, že zatímco pro mě hra posledním tahem skončila a hned jsem ji vypustil z hlavy, Rosťa bral každou hru neuvěřitelně prestižně. Když vyhrál, jásal ještě hodinu a půl. Když prohrál, urazil se, znovu rozmístil hrací kameny a opakoval si jednotlivé tahy, aby přišel na to, kde udělal chybu. To mu často zabralo i celé odpoledne.
V tu osudovou chvíli, kdy to navrhl, jsem bujaře souhlasil a pod vlivem v mých žilách bouřícího alkoholu se zeptal: „A o co jako?“
Rosťa, který mezitím přinesl šachovnici i hrací kameny, se usmál, a řekl: „Kdo vyhraje, vymyslí jméno pro dítě toho, kdo prohrál. A ten, kdo prohrál, musí své dítě tak pojmenovat.“
„Hm,“ udělal jsem. „A vy už víte, jestli budete mít kluka nebo holku?“
„Jo,“ ozvala se Rosťova žena Markéta, „my budeme mít kluka.“
„Tak jo,“ souhlasil jsem, protože jmen pro kluka mě napadlo i v alkoholovém opojení několik.
„A vy to už víte?“ zeptala se Markéta.
„My ještě ne,“ zasmála se moje žena. „Chceme se nechat překvapit.“
„Tak to budu muset vymyslet dvě jména,“ smál se Rosťa.
„Ještě jsi nevyhrál,“ upozornil jsem ho, ale to už on dělal první tah.
Tady musím na Rosťu něco prozradit. Důvod, proč je celkové skóre našich dámových her v můj prospěch, spočívá hlavně v tom, že Rosťa pokaždé hraje stejně. Prvních pět až deset jeho tahů znám nazpaměť. A když si dám pozor, dokážu během nich vytvořit takovou fintu, že nemám problém dosáhnout výhry. A vím přitom naprosto přesně, že příští hru Rosťa zahájí úplně stejně.
Proto jsem, i přes alkoholové opojení a občasné zmatené tahy, nad Rosťou vyhrál a spokojeně se usmál: „Tak si, Rosťo a Markéto, pište,“ zvolal jsem pyšně. „Váš syn se bude jmenovat,“ a pečlivě jsem artikuloval: „Leopold!“
„Tak moment,“ protestoval Rosťa, „musíme dát odvetu!“
Dali jsme si dalšího panáka a znovu rozehráli hru. Tentokrát jsem ale několikrát zaváhal nebo se hůř soustředil, pročež vyhrál Rosťa.
„Ha ha,“  smál se. „Teď si pište vy dva zase. Když budete mít kluka, bude to Hubert. A když holku, bude to Xenie, jasný?“
„Moment,“ bránil jsem se tentokrát já. „Je to pořád jedna jedna. Takže nikdo nevyhrál.“
„No jo,“ zavrčel Rosťa, „musíme dát ještě jednu hru.“
A to byla osudová chvíle. Během třetí hry mě přepadlo několik mikrospánků. Takže jsem zcela zaslouženě prohrál. I přesto jsme měli nakonec výbornou náladu a jména, která Rosťa navrhl, jsme odsouhlasili. A tak se naše prvorozená jmenuje Xenie. U druhého dítěte jsme se už s Rosťou nesázeli, takže se Xeniin mladší bráška nejmenuje Hubert, ale zcela normálně Dalibor.
Ale zpátky k tomu, na co se mě ptala. Zamyslel jsem se a začaly se mi vracet vzpomínky.
Jako každý učitel na základní škole jsem se těšil na poslední den, kdy se rozdává vysvědčení. Prázdniny jsem už začínal potřebovat; a protože jsem nebyl třídní, měl jsem ten den naprostou pohodu, kdy jsem se hlavně loučil s kolegy. V jednu chvíli za mnou do kabinetu přišla delegace z deváté třídy, která mi děkovala za to, co jsem pro ně po celý školní rok dělal. Ne snad že by to nebylo dojemné.
Poté, co skončily naše hlavní povinnosti, vydali jsme se na společný oběd do jedné z nejlepších restaurací v našem městě. A ani to, že jsme jen tři chlapi, čili tělocvikář, češtinář a já uvnitř převážně ženského kolektivu, nám nekazilo náladu. Navíc, když jsme se po obědě přesunuli do jiné restaurace, kde se rozjela volná zábava s popíjením, zpíváním a povídáním veselých historek.
To bylo v pátek. Během soboty jsem se pomalu začal aklimatizovat na prázdninový režim. Tedy až do odpoledne. Okolo třetí hodiny mi přišla na mobil zpráva:
Ahoj, čerte, toto je moje nové číslo. Z. :)
Čerte? Co se to děje? Přemýšlel jsem, a ať jsem si namáhal mozek, jak jsem chtěl, na nic jsem nepřišel. Rozhodně jsem nikdy nikde nedělal čerta a ta částka taky rozhodně nesouhlasí. Ale nedalo mi to, tak jsem napsal odpověď:
Ahoj, bludičko, to mám radost.
Ještě jsem ani neodložil mobil, a už mi přišla další zpráva:
Jaká bludička? Já jsem nebyla bludička, já jsem byla VODNÍK přece. Z. :)
Pochopil jsem, že si někdo asi spletl číslo. Každopádně se mi tato komunikace zamlouvala, takže jsem dopsal:
No když já můžu být čert, můžeš být bludička. Kdo vlastně jsi, Z.?
Během několika dalších zpráv, jsem se dověděl, že odesilatelka se jmenuje Zlata. Že je taky učitelka, konkrétně na prvním stupni. Že bydlí asi sto kilometrů ode mne. A že měli na konci školního roku učitelský večírek, kam přišli v různých maskách. A že když se dnes ráno probudila, zjistila, že někde ztratila mobil i se SIM kartou. A koupila si nový a teď, když se s ním naučila zacházet, rozesílá zprávy svým kontaktům. A že si myslela, že píše kolegovi fyzikářovi, který byl na jejich večírku v masce čerta. Jen prohodila dvě číslice v telefonním čísle, a tak se dostala ke mně.
Naše komunikace pokračovala, až jsme se dostali k tomu, že jsme si domluvili setkání. A protože poprvé je nejlepší setkat se na neutrálním místě, dohodli jsme se, že se sejdeme v krajském městě, kam to máme oba přibližně stejně daleko.
Věděl jsem, že mám hledat holku, která měří 174 centimetry a váží 60 kilo. A že poznávací znamení budou žluté šaty. A když jsme se o tři hodiny později loučili, bylo jasné, že se musíme vidět co nejdříve znovu.
Po několika setkáních mě napadlo navrhnout výlet pod stan. Zlata souhlasila, tak jsme vyrazili, našli příhodný kemp a užívali si postupného sbližování. Do konce prázdnin jsme byli skoro pořád spolu, takže pro nás oba bylo těžké si zvyknout, že od září se uvidíme jen přes víkendy.
Cítili jsme, že spolu k sobě patříme. A proto jsme během dalšího školního roku hledali, jak to udělat, abychom mohli být spolu i normálně. A pomohla nám náhoda. Během jednoho víkendu jsme se opět vydali do krajského města, kde jsme se poprvé potkali. A při procházce jsme narazili na jednu místní školu. Zalíbila se nám už tím, že sídlila v nádherné prvorepublikové budově. A že měla vývěsku, kde byla inzerována volná místa.
Tak se stalo, že jsme si do této školy zajeli během týdne, setkali se s ředitelkou a v podstatě hned se dohodli. Podali jsme výpovědi ve svých dosavadních školách, našli si v krajském městě bydlení a od té doby jsme spolu.
Podíval jsem se na Xenii, která očekávala mou odpověď.
Nadechl jsem se a začal: „Asi bys měla vědět, proč mám mámu v telefonu uloženou pod jménem Bludička. To bylo totiž tak…“