Na lodi

Mé zadržení a cestu do policejního vrtulníku sledovaly desítky kamer, mířily na mě další desítky reflektorů, až jsem skoro neviděl na cestu. Policista mě musel do vrtulníku dostrkat.

Pak pokynul pilotovi, ten roztočil vrtule a za chvíli se stroj i s námi třemi uvnitř vznesl nahoru. To jsem poznal podle toho, že se mi zhoupl žaludek.
„Doufám, že se těšíte, pane Osloslone,“ oslovil mě policista. „Přeletíme moře, přistaneme u nás v Norsku a ubytujeme vás v příjemně postavené cele.“
Nijak se mi to nelíbilo, a to nejen proto, jak se mi houpal žaludek.
„A je to nutné?“ vyhrkl jsem mezi dvěma zhoupnutími.
„No samozřejmě, pane Osloslone,“ usmál se policista. „Vždyť jsme vám v patách už několik let a pořád jste nám unikal,“ a s úsměvem mě plácl po rameni.
„A co když vám řeknu,“ přečkal jsem další zhoupnutí žaludku a pokračoval, „že nejsem Gerhard Osloslon?“
„To byste mě rozesmál, pane Osloslone,“ pronesl policista vážně. „I když samozřejmě můžete klidně lhát, nic vám to však nebude platné.“
Hovořili bychom asi ještě dlouho, když se náš vrtulník roztřásl a nastoupil cestu směrem dolů k mořské hladině.
„Krucinál, někdo nás trefil,“ zařval pilot.
„To spadneme do moře?“ zeptal jsem se a hned jsem zavřel ústa, protože žaludek mi roztančil tanec sťatého Víta.
„Vypadá to tak,“ křikl pilot, „i když, počkejte, dole je nějaká loď, vypadá skoro jako výletní jachta, asi dopadneme kousek od ní.“
„Takže nás někdo může zachránit,“ pokýval hlavou policista, „a pomoci nám s eskortováním pana Osloslona do Norska.“
Mlčel jsem a přemýšlel o svém životě. Pravda, nikdy jsem nebyl žádný dobrodruh. Veškeré moje dobrodružství se scvrklo do těch posledních několika dní od chvíle, kdy jsem usnul v autobuse, který jel do Kodaně.
Než jsem se stihl pořádně zamyslet hlouběji, spadl náš vrtulník do vody. Zároveň, co jsem mohl pozorovat, od jachty vyrazil člun naším směrem.
„Jedou nám na po…,“ řekl policista, než zmizel pod hladinou. Nadechl jsem se a ponořil se za ním. Vtom mě někdo chytil za ruku a táhl nahoru. Bylo jich víc, a tak není divu, že jsem zanedlouho ležel ve člunu, který se vracel k jachtě.
„Sláva, zachránili jsme vás,“ řekl ten, který byl ke mně nejblíž.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Asi jste se praštil do hlavy, pane Osloslone,“ odpověděl ten člověk. „Já jsem přece váš pobočník Olaf.“
Pokrčil jsem rameny. Proč ne.

Poté, co jsem byl opatrně vytažen na loď, mě zavedli do luxusně vybavené kajuty. Strhal jsem ze sebe mokré oblečení, plácl sebou na pohodlné lůžko a téměř okamžitě usnul.
Další den mi Olaf vysvětlil, že se plavíme výhradně v mezinárodních vodách, jen když potřebujeme něco pořídit na souši, vypustíme jeden z našich člunů k nejbližšímu přístavu. „A leckdy,“ pokračoval, „nezajíždíme až do přístavu, přistaneme někde bokem, zejména v zemích, ve kterých se přístavy kontrolují až moc pečlivě.“
Vyslechl jsem ho a protáhl se. Koneckonců, strávit zbytek života plavením se v mezinárodních vodách nemusí být špatné.
Idylka trvala necelé dva dny. Pak se na obzoru objevila další jachta.
„A sakra, máme společnost,“ pronesl jiný z mých společníků, který se mi představil jako Magnus.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se s pohledem na tu druhou jachtu.
„Copak to nepoznáte, pane Osloslone? To je váš švédský příbuzný Fredrik Osloslonson!“
„Takže budou potíže,“ pokýval jsem hlavou. Asi bych se měl živit jako věštec.

„Hej, vy tam,“ ozvalo se z té druhé jachty, když nás skoro dohnala.
„Co chcete?“ odpověděl Olaf.
„Máte něco, co by náš šéf měl moc rád u sebe,“ ozvala se druhá jachta. „Za chvíli si přijdeme pro vašeho cestujícího pana Osloslona. Doufám, že se zachováte jako korektní lidé a nebudete nám bránit.“
„Co myslíte, pane Osloslone, přejdete na jejich loď?“ zeptal se mě Magnus.
„Ani omylem,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen ať se pan Osloslonson uráčí přijít sem za námi.“
Po další půlhodině dohadů druhá loď souhlasila. Viděl jsem v dalekohledu, jak dva urostlí svalovci pomáhají jednomu člověku do člunu a ten vyráží k naší lodi.
U naší jachty došlo k dalšímu dohadování, protože jsem trval na tom, že na palubu smí vstoupit pouze samotný Fredrik Osloslonson. Ty jeho dva průvodce se podařilo přesvědčit až po další půlhodině.
„Zaveďte pana Osloslonsona do mé kajuty,“ řekl jsem, „a nechte mne s ním o samotě.“
Olaf s Magnusem si vyměnili udivený pohled, udělali však přesně to, co jsem jim řekl.