Nevyšlo to

Když se objevila první skutečně jarní neděle, bylo jasné, že nastal ideální čas pro radikální krok. Pro změnu, která možná bude napoprvé bolet, ale ve finále oběma prospěje.

Tereza se v neděli probudila až v pozdním dopoledni a ještě hodnou chvíli se převalovala a zívala. Až když přestávalo být únosné setrvávat pod peřinou, se vymotala a obešla byt. Rodiče byli na chalupě někde za Příbramí a mladší sestra na výletě se svou partou vrstevníků.
Rozhodnutí, ke kterému konečně dospěla, v ní rašilo pěkně dlouho a souviselo s Mirkem. Přesně s tím, kterého když potkala, byla celá paf z jeho bezprostřednosti a vstřícnosti. A taky výřečnosti. V Mirkovi byl pořád kus malého kluka, který se dokáže radovat i z neuvěřitelných maličkostí. A zůstal v něm i poté, co mu sdělila všechna svá zdravotní omezení, související zejména s příjmem potravy, a vysvětlila mu, co všechno může a nemůže jíst. Vzal to s neuvěřitelným nadhledem a nikdy si ji kvůli tomu nedobíral.
Ani kvůli nepříliš foremné postavě, která zase nedala spát jejímu otci. Ten nevynechal příležitost, aby nepoznamenal, že nechápe kluka, který chodí s holkou, připomínající velrybu. Když měl s Terezou tančit při maturitním plese, poznamenal, že si připadá, jako by posunoval popelnici.
Mirek ji bral hned zpočátku v pohodě a nenápadně přehlížel i její těžkopádnost a – za což mu byla vděčná ještě víc – i její natvrdlost. Tereze trvalo několikanásobně déle než komukoli jinému, než jí něco došlo. Ovšem Mirek to nekomentoval a klidně jí jednu věc vysvětlil i osmkrát. Nebo ještě víckrát.
Taky s ním poprvé v životě zažila rockový koncert. Ne snad že by nikdy předtím na žádný koncert nezavítala, ale to, co viděla, slyšela a zažila při vystoupení Visacího zámku a o týden později Pražského výběru, změnilo její celé vnímání hudby i Mirka. Navíc jeho rockerští přátelé ji vzali naprosto v pohodě. Oproti tomu když Mirka přivedla mezi své přátele, musela se za ně po chvíli stydět. Aspoň za většinu z nich.
Přemýšlela, kdy se to všechno zlomilo. Nejspíš ve chvíli, kdy Mirek, který měl do té doby naprostou zašívárnu v jedné státní instituci, kde tvrdil, že nejvíc je z celé jeho pracovní doby náročná ta půlhodina na oběd, jinak si v klidu může čekat na důchod, což bylo od sedmadvacetiletého kluka hodně zvláštní tvrzení, došel k názoru, že už ho flákání nebaví, nakráčel do kanceláře svého šéfa, položil mu na stůl výpověď dohodou, udělal čelem vzad, odkráčel středem a následující den nastoupil v jedné velké firmě, kde, jak říkal, ho vyvažovali zlatem a poprvé poznal, jaké to je, když mu kolegové i nadřízení projevují respekt.
Na jednu stranu se nezměnilo nic, Mirek byl pořád bezprostřední a vstřícný, zároveň však ohromně vyrostl. Ne na výšku, tam už nebylo moc prostoru, kam se vytáhnout; vyrostl osobnostně. Bylo vidět, že mu změna prostředí pomohla.
Tereza se tenkrát hodně stáhla do sebe a začala sama sebe vidět jinak. Najednou na sobě viděla všechny své chyby a začala cítit, že k Mirkovi přestává patřit. Pořád nevěděla, jak mu to dát najevo. Tři týdny mu nebrala telefony a vyhýbala se mu. A teď dospěla k rozhodnutí, že mu konečně řekne, že už s ním být nemůže. Že se v jeho přítomnosti přestala cítit dobře a připadá si jako koule na jeho noze.
Při pohledu z okna ven se zarazila. Ještě včera se sloupec ukazatele teploměru tetelil necelých pět čárek nad nulou, dnes vesele atakoval dvacítku. Jaro vtrhlo do kraje s nebývalou agresivitou. Tereza pozdně snídala a zkusila procvakat televizní programy.
Politické debaty ji nebraly, nerozuměla jim. Sport na jiném kanále ji bral ještě méně. Dokumentární pořad o mořském dně poblíž Mexika ji uspával. Z nudy procvakala ještě několik stanic a pak televizi vypla.
Že by Mirkovi napsala? Nebo zavolala? Nad těmito možnostmi přemýšlela už včera. To se potkali v jednom malém divadle. Přišli tam v rámci skupiny necelých třiceti lidí. Mirek už seděl na místě, když přišla. Ocenila, že vedle něj není volno a usadila se jinde. Po představení čekala, že se spolu potkají u baru, kde obvykle celá parta debatovala o hlubokých tématech dlouho do noci; on ale rovnou odešel, takže mu své rozhodnutí nemohla přímo sdělit.
Když se konečně vymotala z domu, bylo už pokročilé odpoledne. Došla na zastávku tramvaje, kde se rozhlédla a zjistila, že jí to jede za čtyři minuty. Vůz přijel včas a odvezl ji těch pět zastávek, které je od sebe dělily.
Krátkou ulicí z jeho zastávky k prvorepublikové bytovce prošla volnou chůzí, i když se jí svíraly vnitřnosti. Na jednu stranu měla ze svého rozhodnutí strach, na druhou se přesvědčovala, že Mirek při své inteligenci vše pochopí.
Hlavní vchodové dveře nebyly uzamčené, takže vešla do budovy a pomalu vystoupala schody do prvního patra. Pak se zastavila u příslušných dveří, počkala, až se její rozbušené srdce uklidní, a zazvonila.
Zprvu se nic nedělo. Už se chystala zazvonit i podruhé, když se za dveřmi ozvaly kroky. Zhluboka se nadechla, narovnala v ramenou a pokusila se vyloudit něco jako úsměv.
Zarachotil klíč v zámku, což ji překvapilo, neboť netušila, proč by se Mirek měl zamykat. Pak se dveře začaly otevírat.
„Přejete si?“ zeptala se jí usměvavá blondýnka v Mirkově oblíbeném modrém tričku, které na ní vypadalo jako minišaty.
„Eh…,“ vyrazila ze sebe Tereza a došlo jí, že vidí tu, která včera večer seděla v divadle vedle Mirka. Navíc z bytu slyšela jeho hlas: „Co se děje, miláčku?“
„Pardon, to je omyl,“ zamumlala Tereza, otočila se a co nejrychleji vyběhla ven. Teprve na chodníku se mohutně rozplakala. Tohle rozhodnutí jí opravdu nevyšlo.