Nerozluční kamarádi

Jsou kamarádství, která nevydrží do nejbližší neděle. A pak jsou kamarádství napořád. Tak jako mezi Zdeňkem Hubáčkem a Liborem Škarkou.

Ti dva se potkali už první den ve školce. Zdeněk byl větší, silnější a šikovnější. Libor menší, mlčenlivější a chytřejší. Brzy uzavřeli zvláštní druh přátelství.
Zdeněk rád využíval Liborovu chytrost a Libor naopak Zdeňkovu šikovnost a mrštnost. Pomáhali si navzájem.
Neskončilo to ani ve škole. Od první do poslední třídy seděli v jedné lavici. Ani jednoho nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Pak se jejich cesty rozdělily. Libor, jak mu jeho intelektuálská povaha nařizovala, zamířil na gymnázium. Zdeněk se vydal na průmyslovku. Přesto se i nadále potkávali několikrát do týdne a přes víkend spolu trávili celá odpoledne. Zanedlouho se jim říkalo Kosí bratři.
Poté, co oba odmaturovali, jejich kontatkry řídly, až ustaly úplně. Zdeňka to trápilo. Pořád se prohrabával krabicí plnou fotek ze společných akcí.
A když už se zdálo, že na Libora zapomněl úplně, Kristýna mu ho připomenula. Ale jak.

Na svůj Opel Kadett byl Zdeněk náležitě hrdý. Bylo to auto, které se k nám dostalo ještě za starého reálného socialismu a nikdo oficiálně nevěděl o tom, jak se to stalo. Zdeněk byl šestým nebo sedmým majitelem, což mu nevadilo. Auto jezdilo a údržba nebyla náročná. A když už, tak pomohl automechanik Jirka, který se autům věnoval víc než vlastní ženě.
Kristýna koukala poněkud vyjeveně, když viděla, do čeho má nasednout. Pak se kousla do spodního rtu a nasoukala na sedadlo vedle řidiče.
Jak dlouho už jsem nevezl žádnou holku?, pomyslel si Zdeněk. Poslední byla asi Linda a to už je..., mávl v duchu rukou.
Kristýna mu řekla název ulice. Přikývl, nastartoval a opatrně se rozjel.
Už dávno neměl potřebu s autem machrovat a předvádět se. Čím byl jeho vůz starší, tím víc oceňoval, že auto drží pohromadě, funguje a vždy ho doveze tam, kam je potřeba.
„To auto je snad starší než já,“ zamumlala Kristýna.
„Kdepak,“ odpověděl, „to auto je starší než já. A pořád v perfektním stavu.“
Při vjezdu do Kristýniny ulice ztuhl. Se svým autem si připadal jako neandrtálec v hypermarketu. Kolem sebe viděl auta, ve srovnání s nimiž jeho Opel stál méně než jeden jejich šroubek.
„No ty jo,“ prohlásil a podíval se na Kristýnu: „Který je to barák?“
„Tam,“ ukázala, „ten bílý.“
Všechny domy v ulici byly zářivě bílé. Pokrčil rameny a pomalu projížděl.
„Tady?“ zeptal se nazdařbůh.
„Radší až tam u druhé brány,“ ukázala bradou.
Dojel tam, srovnal se k chodníku a zastavil.
„Děkuji za všechno,“ řekla.
„V pohodě,“ usmál se, „až tě příště popadne vdávání, víš, kde mě najít.“
Trochu křečovitě se zasmála. „Příště už snad takhle praštěná nebudu.“
„Jasně,“ řekl. Oba si odepli pásy a vystoupili.
„Pěkné hnízdo,“ pronesl.
„Táta s tím nesouhlasí,“ odpověděla. „Někdo si na druhém konci ulice postavil větší vilu a táta teď dumá nad tím, jak ho trumfnout.“
„Tohle nikdy nepochopím,“ zasmál se.
Brána se otevřela a oba se k ní otočili.
V bráně stál muž v domácím županu s velmi přísným pohledem. Vedle něj svalovec, připomínající hlavou Krytona.
„Tati,“ řekla Kristýna tomu v županu, „jsem doma.“