Nemilovaná

Toho dne přišly mé šestnácté narozeniny. Celý rok jsem viděla, že mí rodiče se na ně těší víc než já sama. A věděla jsem i proč. Proč tomu tak je a co mě má čekat.

Už odmalička mě vedli jako výjimečnou. „Jsi královská dcera, Branimíro, podle toho se musíš chovat,“ slýchával jsem snad od první chvíle, kdy jsem jako dítě byla schopná porozumět jednotlivým slovům.
Správné chování. Správné držení těla. Žádný smích. Žádné hry s jinými dětmi. Odstup od poddaných. I od personálu.
Od mých osmi let mě brávali na rytířské turnaje, které můj otec pořádal. Nic nudnějšího pro malou holku neexistuje. Vždy se dva chlapi navzájem snaží jeden druhého umlátit. A ten, který postupně umlátí všechny, je vítěz. No fakt zážitek. Musela jsem tam sedět jak prkno a všechno to sledovat.
Bylo mi z toho zle.

Mnohokrát jsem se ptala.
Ptala jsem se obou rodičů, proč se toho musím účastnit.
Tvářili se, jako že mým otázkám nerozumějí.
Vždyť se mi to přece musí líbit.
Nerozuměla jsem, proč by se mi mělo líbit to, jak se dva chlapi navzájem mlátí.
Mnohem radši bych poslouchala písně potulných muzikantů, kteří se čas od času usadili pod hradem. Do hradu je nikdy mí rodiče nedovolili vpustit.
Hudba nám nic nedává,  říkali.
Na konci rytířského turnaje pozvali toho, který v něm zvítězil, k slavnostní večeři. Musela jsem se také zúčastnit.
Rytíř, který zvítězil, byl mohutný a hřmotný. A taky hodně nevychovaný. Smrděl.
U stolu rval jídlo špinavýma rukama, mlaskal, prděl, vyrážel ze sebe nechutná slova a chechtal se na celé kolo.
Každý pohled na něj mi dělal zle.
Rodiče se tvářili, jako že nic nechápou a nic se neděje. Ale dělo se.
Celou noc jsem pak proplakala.

„Až ti bude šestnáct,“ řekla mi maminka v den mých desátých narozenin, „uspořádá otec velký rytířský turnaj, na který přijdou nejlepší rytíři z blízka i z dálky. A ten, který mezi nimi zvítězí, se bude ucházet o tvou ruku.“
„Co to znamená?“ zeptala jsem se.
„Že se stane tvým ženichem, provdáš se za něj a budeš jeho manželkou,“ řekla mi.
Chtělo se mi umřít. Každým dnem, kdy se mé šestnácté narozeniny blížily, víc.

Rytířské turnaje se odehrávaly s ubíjející pravidelností. Trpěla jsem stále víc a víc.
Až do dne mých šestnáctých narozenin.

Ráno na mě čekaly úplně nové šaty. Visely na figuríně, která byla vytvořena přesně podle mé postavy. Dívala jsem se na ně a poprvé v životě se mi něco, co bylo určené pro mě, nelíbilo.

Přišli pro mě před obědem. Seděla jsem na své posteli a na ty šaty jsem se jen dívala.
Ustrojili mě.
Připadal jsem si jako hadrová panenka, se kterou si každý dělá co chce. Bez mé vlastní vůle.

Odpoledne začal turnaj.
Žmoulala jsem v dlani hedvábný ubrousek. Podle toho, co mi řekli, bylo mým úkolem poté, co vítěz turnaje předstoupí před naši tribunu, ubrousek upustit tak, aby ho on chytil, a tím mu dát právo ucházet se o mou ruku.
Když se rytíři shromáždili, aby se představili, snažila jsem se najít mezi nimi jednoho, který by se mi aspoň trochu líbil a kterému bych mohla přát vítězství.
Žádný takový tam nebyl.

Turnaj skončil a vítěz se postavil před naši tribunu.
Dívala jsem se na něj a snažila jsem se ho nevnímat.
Natáhl ruku.
Měl placatý nos, křivé nohy a když se usmál, bylo vidět, že mu chybí většina zubů.
A že byl asi starší než můj otec.
Povstala jsem, zavrtěla hlavou, ubrousek si ponechala v ruce a odešla.
Stala jsem se černou ovcí rodiny.

„Nelíbil, nelíbil,“ rozhazoval rukama můj otec a rázoval po hlavním salónu tam a zpět. „Co je to za nápad, že se jí nelíbil? Ona nepotřebuje, aby se jí líbil. Ona potřebuje, aby si ji vůbec chtěl vzít, sakra!“
Maminka chtěla něco namítnout, ale okřikl ji.
„Taková hanba,“ burácel otec, „ten rytíř ani žádný z těch, kteří tu dnes byli, už k nám na turnaj nikdy nepřijedou.“ Chtěla jsem namítnout, že kvůli mně jezdit nemusí, že se mi turnaje stejně nelíbí, ale nezajímalo ho to.
Přestala jsem pro svého otce existovat. Trvalo to něco přes dva roky.

Bylo krátce po mých osmnáctých narozeninách. Těch se, stejně jako těch sedmnáctých, můj otec odmítl zúčastnit. Raději si naplánoval návštěvu v jiné zemi.
Vrátil se necelý týden poté, co oslavy mých osmnáctin skončily. A nepřijel sám. Spolu s ním přijel král Harald se svou dcerou.

Král Harald byl o něco mladší než můj otec, ale svými šedivými vlasy působil právě naopak. Jeho dcera byla hubená a velmi bledá. Až jsem se jí skoro lekla.
Táhlo jí na čtrnáct. Vůbec se neusmívala. Pořád se tvářila zachmuřeně.
U večeře jsem se dověděla, že král Harald nedávno ovdověl. Jeho ženu skolila neznámá nemoc. Zůstal s dcerou sám.
Když o tom vyprávěl, chvěl se mu hlas. Jeho dcera neprojevovala žádné emoce. A zejména na mne koukala přímo nepřátelsky.
K prvnímu konfliktu mezi námi došlo zanedlouho.

Král Harald vyprávěl, my všichni jsme naslouchali. Můj otec se při zmínce o Haraldově dceři pousmál a nahodil, že bych si s ní mohla rozumět.
Pohlédla jsem na ni a pochopila, že k tomu nikdy nedojde.

Přišla chvíle, kdy jsem se kvůli obyčejné a pochopitelné lidské potřebě musela od stolu vzdálit. A poté, co se mi povedlo vyprázdnit si útroby, jsem v chodbě na Haraldovu dceru narazila.
„Nenávidím tě,“ řekla mi.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Jestli si pomýšlíš na mého otce, hned na to zapomeň,“ řekla ledovým hlasem. „Jinak bude zle.“
„Ale já si na tvého otce nepomýšlím, neměj strach,“ snažila jsem se ji ubezpečit.
„Strach bys měla mít ty,“ v jejím hlase se neleskla žádná emoce. „Můj otec je pro mě posvátný. Nedovolím, abys mi ho oblouznila. Zkus to a najdou tě v lese roztrhanou divou zvěří.“
Naklonila jsem se k ní a podívala se do jejích očí. Zhrozila jsem se.
Nebylo v nich nic. Jen zlo a nenávist.
„Nechceš, aby tvůj otec byl šťastný?“ zeptala jsem se opatrně.
„Je šťastný se mnou,“ odpověděla. „Já ho ochráním před každou, která by po něm toužila. Stejně jako jsem se zbavila své mámy.“
Krve by se ve mně nedořezal.
„Tvoje máma přece umřela na nějakou zlou nemoc,“ soukala jsem ze sebe opatrně.
„Žádná nemoc,“ v jejím hlase zněl posměch, „otrávila jsem ji.“
Pořád jsem nechtěla věřit svým uším.
„Co to říkáš?“
„Snědla otrávené jablko,“ pokračovala, „v našem království jsou jablka vzácná, takže když s nimi kupci přijedou, jako první jdou prodávat do paláce. Bereme od nich skoro všechna. Na poddané,“ uchechtla se, „moc nezbude.“
Dívala jsem se na ni a rostl ve mně děs.
„Otec mě miluje, jak jen otec dceru milovat může,“ pokračovala, „ale máma byla zlá. Křičela na mě. Dokonce mě uhodila. To bylo poslední, co jsem jí dovolila. Nedalo žádnou práci domluvit se s lovci, kteří sehnali prudký žabí jed, a tím jedno z jablek napustit. Ta podívaná za to stála. Jak koulela očima. Jak lapala po dechu. Seděla jsem vedle ní a pozorovala ji. Až když se přestala hýbat i dýchat, zavolala jsem sloužící. Našli ji mrtvou. A jestli se k mému otci jen přiblížíš, stane se ti totéž.“
„Když nebudu chtít jablko jíst?“ zeptala jsem se opatrně.
„To na mě nezkoušej,“ znovu se zle uchechtla, „začnu křičet a jakmile se všichni seběhnout, řeknu jim, žes mě nutila sníst otrávené jablko. Ukážu na tebe a budeš ho muset sníst. A budou tě držet, abys ho nevyvrhla. A já se pak budu bavit tím, jak z tebe uniká život.“
Do chodby nakoukla moje matka. „Tady jste, děvčata,“ řekla skoro vesele, „vidím, že jste se spřátelily.“
„Úplně,“ řekla Haraldova dcera sladce, „rozumíme si naprosto bez výhrad.“

Král Harald s dcerou u nás zůstali asi dva měsíce. Král vyprávěl o tom, že jeho země leží daleko na severu, kde je půl roku sníh a zima, a že je pokrytá lesy tak hustými, že i ten nejzkušenější člověk v nich snadno zabloudí. A kdo zabloudí, už se většinou nevrátí, roztrhá ho divá zvěř.
Při zmínce o zvěři po mně jeho dcera švihla pohledem tak jednoznačným, že se nedalo ani uvažovat o tom, že by měl jiný význam.
Čtyři dny před svým odjezdem požádal král Harald mého otce o soukromý rozhovor se mnou. Svou dceru odeslal s jejími sloužícími ven. Můj otec po chvilce váhání svolil.
Vešla jsem do komnaty, kde na mě král Harald čekal. Usedla jsem do jednoho z křesel. Harald usedl naproti. Mezi námi stál kulatý stolek.
„Princezno Branimíro,“ řekl po chvíli, „dovolte mi vyjádřit poděkování a vděčnost za pohostinství, kterého se mi ve vašem království dostalo. Vím, že jste mladé děvče a já jsem již starší muž, navíc vdovec, který přišel za zlých okolností o svou milovanou ženu. Donesly se mi pomluvy a klevety o tom, že za to mohla moje jediná dceruška, ale těm věřit nechci a nemohu. Má dcera je naprosto andělsky čistá bytost, která by nikomu stéblo přes cestu nepřeložila.“
Pomyslela jsem si něco o tom, jak málo Harald svou dceru zná. Zejména když jsem si vzpomněla na svůj rozhovor s ní.
„Princezno Branimíro,“ pokračoval Harald po chvíli, „nosím v hlavě myšlenku, kterou bych moc rád vyslovil nejprve před vámi a až poté před vašimi rodiči. Chci vás totiž pozvat na návštěvu svého paláce. Pochopitelně návštěvu velmi formální a zdvořilostní,“ dodal, když viděl, jak se chystám k replice. „O svou  počestnost se nemusíte bát a stejně tak se o vaši počestnost nemusí bát vaši rodiče.“
Chystal jsem se jeho pozvání zdvořile odmítnout.

Naše oči se potkaly.
Jeho dcera určitě není po něm.
V jeho očích bylo totiž dobro. A hodně lásky.
Ten vzájemný pohled netrval dlouho, ale pro mě to bylo jako napořád.
„Přijedu ráda,“ řekla jsem nakonec.

Cesta do země krále Haralda se uskutečnila za více než dva měsíce. Až poté, co u nich skončilo období zimy.
Doprovázela mě početná skupina dvořanů i ozbrojených ochránců.

Král Harald nás přišel přivítat i se svou dcerou. Zatímco on se na mě usmíval a vyjadřoval své potěšení z mé návštěvy, jeho dcera po mně opět šlehla pohledem plným zla a nenávisti.
„Těš se,“ sykla ke mně, „nejspíš se zblázníš. Jestli se nezblázníš, umřeš na otravu. Nebo tě roztrhá zvěř.“
Chtěla jsem protestovat, ale to už mě odváděli do mé komnaty.

V komnatě jsem měla zvláštní zrcadlo.
Vůbec jsem se v něm neviděla.
Pořád jsem v něm viděla obličej Haraldovy dcery.
Už jsem si myslela, že to není zrcadlo, ale obyčejný obraz. Pak jsem posunula jedním svícnem. Posunul se i jeho odraz v zrcadle.
Prolezla jsem celou komnatu. Ta holka nikde nebyla. Přesto jsem ji v zrcadle pořád viděla.

„Jak se ti líbí v tvé komnatě?“ zeptala se mě u večeře s posměškem. „Máš nejlepší komnatu v paláci, navíc s nejvzácnějším zrcadlem, které tady máme,“ dodala a slovo zrcadlo zdůraznila.
Zatrnulo mi.

Harald mě provázel palácem i jeho okolím. Viděla jsem, že lesy v jeho království jsou skutečně velmi husté.
Po večerech mi jeho umělci vyprávěli příběhy.
Všechny byly děsivé.
Haraldova dcera dělala vše pro to, abych ani na chvíli nebyla s Haraldem sama.

Byla jsem už návštěvou v Haraldově paláci třetím měsícem, když se stalo, že při večeři stála na stole mísa plná jablek. Nádherných, červených, velkých, radost do nich zakousnout. Stačil mi jeden pohled na Haraldovu dceru, aby mě přešla chuť.
Ovšem Haraldovu dceru nepřešla.
Poté, co jsme dojedli, vzala z mísy jedno jablko; všimla jsem si, jak pečlivě vybírala, které vezme. A ruku s tím jablkem namířila ke mně.
„Ochutnej to nádherné jablko, Branimíro,“ řekla skoro laskavě a upřela na mě pohled plný nenávisti.
Zaváhala jsem. Věděla jsem, že odmítnout je neslušné. A zároveň, že jsem takhle malý kousek od smrtelného nebezpečí.
„Děkuji,“ řekla jsem pomalu, „ochutnám tohle jablko,“ a sáhla jsem do mísy, ze které jsem vzala jiný kus, na pohled stejný jako ten, který ve své ruce třímala Haraldova dcera.
Její rysy, pokud to ještě šlo, ztvrdly.
„Proč nechceš tohle jablko, které ti podávám?“ vykřikla. „Nelíbí se ti snad?“
„Líbí,“ odpověděla jsem. „Jaký je rozdíl mezi tvým jablkem a tím, které jsem si vybrala sama?“
Harald zpozorněl. Jeho dceři se začala třást ruka, ve které třímala jablko.
„Děje se něco?“ zeptal se opatrně Harald.
„Vůbec nic,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„To ona,“ vykřikla Haraldova dcera hlasem, který se jí taky třásl. Volnou rukou ukázala na mě: „Ona mě chce otrávit!“
„Otrávit?“ zvedla jsem obočí udiveně.
„Otrávit?“ znepokojeně zamrkal Harald.
Jeho dceři se třásla ruka, hlas i brada. „Chce mě otrávit. Otrávit. Otrávit. To jablko je otrávené!“ křičela a dodala: „Branimíra do něj přidala jed!“
„Branimíra byla celý den se mnou,“ pronesl překvapeně Harald.
„Udělala to už včera,“ křičela jeho dcera.
„Odpusťte mi tu smělost,“ řekl jeden z bokem stojících dvořanů, „ale tato jablka jsme koupili od kupců teprve dnes. A jediný, kdo se k nim dostal, jsem byl já a taky zde princezna,“ a pokývl hlavou k Haraldově dceři.
„Řekneš mi k tomu něco, Sněhurko?“ obrátil se Harald na svou dceru.
Ta hýbala rty, ale z úst jí nevycházel žádný zvuk. Pak mrštila jablkem, které celou dobu držela v ruce, o zem, zvedla se ze své židle a utekla.

Druhý den ráno chyběla u snídaně.
„Byla to pravda,“ řekl rozrušeně Harald. „V tom jablku byl skutečně jed. Mí učenci přišli na to, že se jedná o jed z žab, které hnízdí ve velkém jezeře uprostřed lesů. Dal jsem poslat pro správce jezera, aby pověděl, kdo se k žabám mohl dostat. Nebo k jejich jedu,“ a povzdechl si: „Nikdy bych to do Sněhurky neřekl. Je tak…,“ nedořekl a svěsil ruce.
Správce jezera řekl to, co jsem tušila, že řekne. Jediný, kdo se o žáby v jezeře zajímal, byla princezna Sněhurka. Nechávala si vysvětlit, jak funguje jejich jed. A předchozí den to bylo podruhé, co si pro lahvičku s žabím jedem přišla. Podle správcova vyprávění to bylo ve chvílích, kdy jsem s jejím otcem procházela místní obrazárnu.
Harald poté, co se tuto informaci dověděl, chtěl vědět, kdy si jeho dcera pro žabí jed přišla poprvé. A když si dopočítal, že to bylo v den, kdy zemřela jeho žena a Sněhurčina máma, viděla jsem v jeho očích strach a zděšení.

Dva dny chodil Harald jako tělo bez duše. Na svou dceru se nemohl ani podívat. Pro jistotu jsem se mu taky vyhýbala.
Třetího dne večer Harald rozhodl. Sněhurka musí odejít. Bude odvedena do hodně vzdáleného kouta Haraldovy země. Dnem i nocí ji bude hlídat sedm strážců. Ti budou mít zakázáno brát od ní jakékoli jídlo. A zároveň budou mít zakázáno ochutnávat jídlo pro ni.
Zároveň k ní nesmí strážci nikoho pustit. Kromě samotného krále, jehož návštěvu ohlásí alespoň týden dopředu jeho posel.
Sebemenší porušení těchto nařízení bude mít za následek smrt strážce, který by je porušil.

Od toho večera uběhly už dva roky. Každý týden přinášejí poslové Haraldovi zprávy o Sněhurce. Podle těch zpráv se vůbec se svými strážci nebaví. Je zavřená v malém domku a nevychází z něj. Odvážného cizince, který se k ní chtěl dostat, strážci včas zlikvidovali a poslali do paláce jeho tělo ve skleněné rakvi.
Harald se pomalu se zklamáním, které mu jeho dcera připravila, srovnává. Před měsícem se poprvé po dlouhé době usmál. A před týdnem mě požádal, abych se stala jeho novou ženou.
Přijala jsem. I když ve mně hlodá obava z toho, co se stane, až se tuto novinu dozví Sněhurka.