Návštěva

Bylo to takové ráno, které hned od začátku dávalo najevo, že by nejlépe prospělo lidstvu tím, kdyby vůbec nenastalo. Už od začátku jsem měl divný pocit a do toho ten zvonek.

Abych to osvětlil kompletně. U mých dveří zvoní zvonek pouze v několika málo vyjmenovaných případech, jako například, když mi jdou sousedi připomenout, že jsem tento týden opět zapomněl na službu se stíráním schodů do nižšího poschodí. Jenže kvůli tomu u mě zvonili minulý týden a tento týden stírá schody paní Vyrazilová, taková roztomilá stařenka s ježibabí povahou.
Na pošťáka je ještě příliš brzy a stejně ty dva nebo tři dopisy za rok, které mi přijdou, nestojí za řeč, rozumoval jsem, zatímco jsem na sebe tahal aspoň trochu společensky přijatelné oblečení, přičemž zvonek zazvonil podruhé a hned poté potřetí.
Nebo že by se snad ke mně vracela Diana? Tuto myšlenku jsem zaplašil téměř okamžitě, neboť jsem věděl, že Diana ani ne dvacet minut poté, co mi řekla, že z mého života odchází, klofla takového neduživého skladníka, se kterým byla hned následující týden v radostném očekávání.
„No jo, už jdu,“ zabručel jsem a dodal, „která dobrá duše po mně touží?“ a s těmito slovy jsem s úsměvem otevřel dveře.
Úsměv mě okamžitě přešel.
Žena, která přede dveřmi stála, mi nebyla povědomá. To bych odpřísáhl na smrt svého křečka, který už dávno snil svůj věčný sen pod třešní v nedaleké aleji. Vlnité kaštanové vlasy, postava souměrná, šedočerný kostým, cíleně přísný kukuč.
„Tak jsem tady,“ oznámila mi.
„Hm,“ udělal jsem, „co si přejete?“
„No snad mě pustíte dovnitř,“ zatvářila se dotčeně.
Asi jsem byl ještě ne zcela při smyslech, nicméně ustoupil jsem, aby mohla projít do chodby, kde se zbavila bot, a následně do jediné místnosti mého bytu, která slouží jako kuchyně, obývací pokoj i ložnice v jednom. Pro mě to stačí.
Usadila se na pohovce a s očividnou nechutí se rozhlédla. „Představovala jsem si, že máte vyšší standard bydlení,“ prohlásila důležitě a sjela mě pohledem, ve kterém se zračilo hluboké opovržení.
„Uděláte mi aspoň čaj, když už jsem přišla?“
„Hm, a jaký?“ zeptal jsem se a připadalo mi, že jsem opustil tuto planetu a nacházím se v nějakém hodně alternativním vesmíru.
„Ani tu paměť nemáte dobrou,“ zavrtěla znechuceně hlavou. „Přece jsem vám několikrát říkala, že čaj piji výhradně zelený s plátkem cítrónu.“
Pomyslel jsem si něco o různých částech lidského těla a odešel ke skromné kuchyňské lince, kde jsem dal vařit vodu a hledal nějaký použitelný čaj. Nakonec jsem jeden našel. Jestli je zelený, červený nebo fialový s růžovými puntíky, jsem nezkoumal. Otevřel jsem i svou miniaturní ledničku a vytáhl kousek cítrónu, který v ní ležel kdo ví jak dlouho a momentálně dával najevo, že v brzké době založí odbory. Odkrojil jsem to, co jsem pokládal za dost malý plátek, zbytek vyexpedoval do odpadkového koše a s tím se vrátil ke své návštěvnici.
Usrkla a tvářila se spokojeně.
„S kým že mám tu čest?“ odvážil jsem se zeptat.
„To jste celí vy muži,“ odpálila mě jako Severokorejci raketu. „Nejdříve slibujete ženě modré z nebe a pak děláte, že neznáte její jméno. Dobře tedy, aby bylo formalitám učiněno za dost. Já jsem Soňa,“ oznámila mi a důležitě dodala: „Soňa Tuzarová, aby bylo jasno.“
„Moment, hned jsem zpátky,“ pronesl jsem a odešel nejprve do chodby a potom do koupelny. Tam jsem v zrcadle studoval svůj obličej. Očividně si jsem stále stejně podobný. Takže se mi to nezdá. Vytáhl jsem mobil a projel svoje kontakty, zejména všechny čtyři Soni. Ani jedna se nejmenovala Tuzarová, takže jsem si byl jistý, že musí jít o omyl.
„Jak dlouho se hodláte zdržet, paní Tuzarová?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil ke své návštěvnici, která mezitím dopila čaj a hrnek postavila na můj jediný stůl, který je jídelní i odkládací zároveň.
„Proč tak formálně?“ otřásla se. „Říkal jste mi paní Soňo, pak dokonce Soničko a v jedné velmi specifické chvíli jste mě oslovoval Soníku. To se mi mimochodem moc nezamlouvalo, protože jsem si to asociativně spojila s jedním velkým zvířetem ze zoologické zahrady. Ale když už se tak neomaleně ptáte, tak se samozřejmě hodlám zdržet pokud možno napořád.“
„Napořád?“ zopakoval jsem a měl jsem pocit, že se můj byt houpe a otáčí zároveň.
„Zajisté, vždyť jsme se takto domluvili,“ pronesla, vstala, přešla k oknu a vyhlédla ven. „Výhled máte do přírody, to oceňuji,“ pronesla. „Škoda, že ten balkón je tak malý,“ dodala a pak se znovu otočila ke mně: „Doufám, že máte platný osobní doklad, nejlépe občanský průkaz.“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem. Tohle jsem věděl najisto, protože jsem nový doklad dostal před necelým měsícem.
„V pořádku, já také,“ pokývala hlavou. „Takže nic nebrání navštívit vaši radnici a domluvit si termín v obřadní síni.“
„Termín v obřadní síni?“ vyvalil jsem oči jak Hurvínek, když poprvé viděl Máničku bez šatiček.
„Tak snad se konečně vezmeme,“ pohlédla na mě jako učitelka na hodně natvrdlého propadlíka.
Jestli je tohle nějaká nachytávka od mých kamarádů, napadlo mě, tak jim to nedaruji. Nebo jestli mi někdo v noci, když jsem spal, někde v bytě umístil skrytou kameru..., ale to je blbost. Naštěstí jsem si vzpomněl na univerzální radu: „Když nevíš, kudy kam, improvizuj.“
„To nepůjde,“ řekl jsem s předstíranou lítostí.
„Nepůjde?“ vyjekla a šlehla po mně dalším opovržením. „Tvrdil jste mi, že jste svobodný a sňatku se nebráníte. Je to snad jinak?“
„Svobodný jsem a sňatku se nebráním,“ souhlasil jsem, „jenže naše obřadní síň je bohužel v rekonstrukci a minimálně ještě tři až čtyři měsíce se u nás oddávat nebude,“ pokrčil jsem rameny a doufal, že teď už se má návštěvnice odmaskuje a já poznám, kdo si ze mě vystřelil.
Nestalo se tak. „To je tedy štrapáce,“ pronesla zamyšleně. Pak na mě pohlédla s výzvou v oku: „To mě napadá, kolik obytných místností má tento váš byt?“
„Jenom tuhle,“ obkroužil jsem jediný pokoj svého jednopokojového království.
„Nepřípustné,“ zavrtěla hlavou. „Nepřípustné, abychom spolu sdíleli lože před svatbou. To mi jistě dáte za pravdu,“ znovu usedla na pohovku a zamyslela se. Pak zvedla hlavu a rozhodně pronesla: „Okamžitě zahajte všechny možné kroky k výměně tohoto bytu za byt o více pokojích. Jinak si na to došlápnu a udělám vám nepříjemnost.“
Tu mi už děláš, pomyslel jsem si a znovu odešel do koupelny. Po chvíli jsem se vrátil.
„Kdybyste, paní Soňo, dovolila,“ řekl jsem, „za chvíli přijede auto, které vás odveze na prohlídku jiného, většího bytu. Pokud jej uznáte za dostačující, budu moci provést jednání o výměně.“
Radostně vyskočila. „Vidíte, tušila jsem, že je ve vás kus gentlemana,“ řekla s úsměvem. „Potěšil jste mne, jen si s dovolením odskočím a potom můžeme ven k tomu automobilu.“ S těmito slovy zmizela na WC, poté prošla koupelnou, nandala si boty a já s ní vyšel před dům.
Auto, které tam mělo stát, už tam stálo. Řidič jí úslužně s úsměvem podržel dveře, mně podal ruku s tichým poděkováním, a než si paní Soňa stihla všimnout, že jsem si k ní nepřisedl, nastartoval a odjel.
Mou návštěvnici, která se samozřejmě vůbec nejmenovala Soňa, odvezl zpátky do psychiatrické nemocnice, odkud se jí podařilo v nestřežené chvíli odejít. Naštěstí byla její fotografie u článku, který o tom informoval, natolik ostrá, že jsem neměl pochyb o tom, že se dotyčná nachází právě u mne.