Moje první druhá svatba

Kdo mě zná a čte pravidelně, ví, že posledních několik týdnů jsme mířili mílovými kroky ke dni D, hodině H, minutě M a vteřině F. A ten konkrétní okamžik nastal.

Vše začalo na přelomu zimy a jara. Jak jsme si postupně zvykali na komunitu v církvi československé husitské v kostele u svatého Mikuláše na Staorměstské náměstí, setkávali jsme se pravidelně i s paní farářkou. A ta každému z nás položila otázku, která nás namířila k výše zmíněnému významnému dni.
A aniž bych se, vzhledem ke své vrozené valašské skromnosti, chtěl nějak vychloubat, ten, který nakonec toto téma nahodil doma, jsem byl já. Pamětníci si vzpomínají, že jsem se tenkrát zachoval nesmírně statečně. Opřel jsem se nejdříve o své svědomí, poté i o opěradlo židle, pohlédl na svou milou a klidným a zároveň pevným hlasem pronesl osudovou větu: „A co kdybychom to, miláčku, zlegalizovali?“ a moje milá odpověděla, zcela v souladu s mou představou, že tedy ano.
Když jsme se s tímto nápadem svěřili paní farářce, byla nadšena. Prohlásila, že nás oddá velmi ráda, a dodala: „Vždyť to bylo už na spadnutí jako ta zralá hruška.“ Od té doby jsme se začali pomalu a jistě připravovat na ten nejhlavnější den, pro který stojí za to žít.
První okamžik, který byl znamení, že to mám brát vážně, byla chvíle během bohoslužby při Velikonoční neděli, kdy jsme byli oficiálně shozeni z kazatelny, čili paní farářka s radostí a gustem vyhlásila, že plánujeme uzavření sňatku. Překvapivé reakce nás potěšily.
V následujících týdnech nastala žhavá fáze příprav. Jako jedna z prvních věcí mě čekal výstup z komfortní zóny v podobě koupě obleku, kravaty a bílé košile. Ale zabojoval jsem, hej hou, oblek dorazil, naštěstí takový, do kterého jsem se vešel.
To však nebylo ani zdaleka všechno. Jakmile jsme se dohodli na termínu a čase, nastala fáze plánování, koho bychom rádi viděli. A to ze dvou skupin – z našich rodin a přátel a pak i z přátel z kostelní komunity. A vybrali jsme víc než dobře, jak se později ukázalo.
Naštěstí je moje v tu chvíli ještě nastávající dost akční, vyhledala i cateringovou firmu schopnou zařídit a dodat jídlo k pohoštění pro pozvané, stejně jako pekárnu schopnou dodat větší než nemalé množství svatebních koláčků na příslušný den.
Našli jsme i správný čas k vybrání prstýnků, na kterých jsme se oba shodli. Při měření velikosti jsme naštěstí oba měli podle čeho pomoci paní zlatnici stanovit velikost.
A ještě dalším bodem bylo objednání květin. V oblíbeném květinářství jsme byli zahrnuti ochotou a prvotřídní péčí, takže nic dalšího nebránilo tomu, abychom skutečně náš velký den uskutečnili.
V předposledním červnovém týdnu jsem se otočil na matrice ÚMČ pro Prahu 1, vyzískal tam dokument se svolením k uzavření církevního sňatku, ten jsem hned následně přinesl paní farářce, která prohlásila, že o něj bude pečovat jako o oko v hlavě.
A nastal definitivně poslední předstatební týden. Prstýnky jsme měli, oblek pro mě i šaty pro nevěstu taktéž, orientačně jsme věděli, kdo přijde a dorazí, takže v pátek ráno jsme vyzvedli v cukrárně svatební koláčky a v květinářství květiny, to dovezli do kostela, vrátili se domů a odpoledne se otočii do téhož kostela ještě jednou s nápoji k pohoštění. A s vědomím, že pro zdar celé akce jsme udělali úplně všechno, co se udělat dalo, jsme šli spát.
Sobotní ráno nervozita téměř kulminovala. Nicméně dopoledne jsme se posbírali a vyrazili ku kostelu. Chvíli po nás dorazily kamarádky, které slíbily pomoc s organizací a přípravou. A krátce poté, když už jsem se převlékal do formálního oblečení, dorazil i kurýr z cateringové společnosti s jídlem.
Okolo poledne a krátce po něm začali přicházet první hosté, svědky jsme měli taky na místě, paní farářka přišla s uklidňujícím úsměvem a dobrou náladou, doladili jsme ještě přesný scénář celého obřadu, přivítali další a další příchozí a pak už pohled na hodinky odpověděl, že je tu ten správný čas Č.
Zazvonili jsme na zvonek, varhaník začal hrát a pro nás nastala ta nejdůležitější cesta k samotnému oltáři. Postupně krok po kroku za usmívající se paní farářkou. My dva a naši svědci za námi.
Obřad samotný byl dojímající i úsměvný, protože jako hlavní motiv jsme si vybrali úsek z Písně písní. Zejména pak ta část textu, ve které se píše o ženichových kadeřích, které jsou jako fíkové listy, vzbudila úsměv nejen u nás dvou.
A i když málokdy jdu pro nějaký ten žert daleko a měl jsem připravenu naprosto skvělou odpověď, která začínala slovy „No, mám na to svou teorii,“ nakonec jsem pod vlivem atmosféry, emocí a všeho dalšího vyslovil právě to osudné „Ano,“ stejně tak je vyslovila i má snoubenka.
Prošla i výměna prstýnků, podpisy do svatební knihy a nakonec i slavnostní svatý polibek, abychom mohli být řádně prohlášeni za spořádaný manželský pár.
A poté mohli přicházet gratulanti, předávat dárky, s děkováním, objetím, úsměvem i nějakou tou slzou v oku. A ti, se kterými jsme nejvíc počítali, pak s námi zůstali při pohoštění do pozdějšího odpoledne.
V závěru svého dnešního pojednání tak mohu hrdě prohlásit, že po čtyřech letech intenzivního spolu chodění se mi poprvé v životě podařilo podruhé oženit