Milan a Láďa a Lorna

Milan a Láďa jsou bezdomovci. Jsou to takoví nestoři tohoto způsobu života. Oba začali žít na ulici už na začátku 90. let minulého století a drží se této cesty dodnes.

Milan s Láďou jsou putovní bezdomovci. Znamená to, že nejsou celý rok na jednom místě; naopak mají svoji oblíbenou lokalitu na jaro, na léto, na podzim, na zimu  a ještě několik dalších, kde se třeba zdrží jen pár dní. Ve většině těch míst je lidi znají a vnímají je oba pozitivně. Ještě se nestalo, že by Milana s Láďou odněkud vyhnali jako osoby působící veřejné pohoršení.
Tak to s nimi je po celou dobu. Milan s Láďou nikomu neškodí a nikdo neškodí jim, naopak jim často leckdo pomůže. A oni oba rádi přiloží ruku k dílu, když je potřeba pracovat se dřevem, svozit odpad a podobně.
Toho dne se po mnoha mrazivých dnech udělalo příjemnější počasí, Milan s Láďou si to užívali a bavili se. Když se baví mezi sebou, mluví oba tiše, maximálně polohlasem. Prý by jim bylo trapné hulákat a zbytečně tak na sebe upozorňovat.
Milan si zapálil svou rukodělně vyrobenou cigaretu. Dokáže dlouho trpělivě sbírat zbytky cigaret, které odhazují cestující, kteří na poslední chvíli skáčí do dveří autobusů. Sebere jich spousty, než si z nich umotá jednu normální cigaretu. A když kouří, drží ji celou schovanou v dlaních, jako by se styděl za to, že kouří.
„Jak jsi byl pomáhat tomu řezníkovi,“ promluví Milan k Láďovi, „tak se tu na pár chvil zastavila Lorna. Víš, kterou myslím, že?“
„Lorna,“ zamyslí se Láďa, na rozdíl od Milana striktní nekuřák, „to je taková zvláštní holka se zvláštním jménem.“
„To jméno je zvláštní,“ souhlasí Milan, potáhne z uschované cigarety a vyfoukne kouř, „a ta holka je autistka. Nemá to v životě jednoduché, ale jinak je velmi bystrá.“
„Aha,“ pokýve Láďa hlavou. „A o čem ses s tou Lornou bavil?“
„Povídali jsme si o všem možném,“ začne Milan, který kromě toho, že si občas přivydělá různými výpomocmi, miluje knihy, takže pravidelně probírá knihobudky, aby si vybral, co si přečte, a zase tam vrátil to, co si už přečetl. „A dostali jsme se ti, Láďo, až k tomu konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Ona Lorna naznačovala něco, že jí nějaká paní vyprávěla, jak je Izrael zlý, protože bojuje proti Palestincům. A prý, že ti dobří jsou pánové Topol, Halík, Malý, Placák a další, kteří píší, že je to špatně a že Izrael proti Palestincům nemá bojovat.“
„O tom jsem slyšel,“ pronese zachuřeně Láďa, „a podle mě je to blbost, protože každý, kdo není úplně zaslepený, ví, že první útočili právě ti Palestinci.“
„Přesně tohle jsem taky Lorně řekl,“ pokýve hlavou Milan. „Že ve chvíli, kdy Palestinci unášeli a mrzačili izraeské ženy a děti, tak Topol, Halík, Malý a Placák odvážně pokuřovali za bukem a ani nepípli. A když se Izrael začal bránit, hned vyběhli a začali křičet, že to, že se Izrael brání, je špatné.“
„Jak to Lorna vzala?“ chtěl vědět Láďa.
„Bylo na ní vidět, že to před ní ta paní, která jí o tom vyprávěla, zatajila,“ pronesl klidně a věcně Milan, „a dost to s Lornou otřáslo. Tak jsem se jí zeptal, jestli jí doma tatínek s maminkou vyprávěli o tom, že mezi muži jsou někteří, kteří si libují v tom, že ubližují ženám. Přikývla, že ano. Tak jsem jí řekl, že ta situace je podobná, jako když některý z těch mužů, kteří si libují v ubližování ženám, na některou ženu zaútočí. Topol, Malý, Halík a Placák dělají, že to nevidí. A když se ta žena začne bránit a třeba toho útočníka nakopne, tak přesně tihle čtyři na ni vystartují a začnou jí nadávat, proč toho útočníka kopla, že teď bude chudák útočník kulhat.“
„A tomu porozuměla?“ ptal se Láďa.
„Tomuhle ano,“ pokýval hlavou Milan, „protože podle toho, co říkala, tuto souvislost jí nikdo nevysvětlil. A stejně tak jí nikdo nevysvětlil, proč právě Topol, Halík, Malý nebo Placák tak odvážně mlčí při dalších útocích Palestinců na Izraelce.“
„Jestli oni nejsou tak trochu to,“ řekl Láďa a po chvilce dodal, „pokrytci.“
Milan si umotal druhou ze svých rukodělných cigaret a podíval se na svého společníka. „Kde jsi přišel k tomu slovu?“ zeptal se překvapeně.
„Přece víš, že chodívám do kostela,“ odpověděl Láďa, „sice ne moc pravidelně, ale aspoň dvakrát za měsíc se tam snažím dostat. A jednou tam bylo povídání o tom, jak ten, jak on se jmenuje, takový ten, co ho zabili...“
„Myslíš Ježíše?“ ujistil se Milan.
„Jo, to bude on,“ zaradoval se Láďa, „tak bylo to o tom, jak ten Ježíš tam říká: Běda vám, pokrytci, běda vám. Já si teda už nepamatuju, co všechno jim vytýkal, ale myslím si, že kdyby se tady objevil, postaví si toho Topola, toho Placáka, toho Hladíka i toho Malýho do řady a přesně tohle jim řekne.“
„Vidíš, to je chytrý,“ pochválil Láďu Milan, „takže až příště Lornu potkáme, můžeš jí tohle říct. Určitě se jí to bude líbit a porozumí tomu, co ti lidi, kteří kritizují napadeného za to, že se brání, jsou vlastně zač.“
Krásné a skoro jarní odpoledne pokračovalo. Milan s Láďou si povídali o spoustě dalších věcí a těšili se na to, jaké další dobrodružství je v jejich bezdomovském životě čeká.