Mé dětství v socialismu

K sepsání tohoto článku mě inspirovala kniha, kterou v roce 2014 sepsal Ján Simkanič a řada dalších lidí, z nichž cca 60 se vešlo do finální verze knihy.

Přimělo mě to k zamyšlení: Jaké vlastně bylo mé dětství v socialismu? Předem podotýkám, že každý z nás prožil své dětství individuálně a na dobu, která měla být na věčné časy a kdy se Sovětským svazem přišla bída na zem, tak neexistuje univerzální jednotný pohled.
Jako první je potřeba uvést, že několik let začátku svého života jsem socialismus ani nevnímal. Bylo to mé dětství a dítě politiku zas až tak moc nežere. Domnívám se, že i když se zeptáte současného dítěte v KLDR nebo na Kubě, bude hodnotit hlavně své zážitky a politiku budou řešit spíš rodiče.
Ačkoli to může znít jako obehraná fráze, u nás doma se o politice opravdu nemluvilo. Nebylo to téma ke snídani, k obědu ani k večeři. Témat bylo dosti jiných.
Krátce poté, co jsem se, jak už jsem uvedl, prosincové noci jednoho blíže neurčeného roku narodil, jsem začal žít ve vesnici, která tenkrát disponovala necelými 400 obyvateli (dnes disponuje cca 200 obyvateli). Výhodou bylo to, že doslova každý znal doslova každého (což se později ukázalo i jako nevýhoda) a že jsem měl po většině zastavěné plochy vesnice strategicky rozmístěné příbuzné, potomky a vnoučata babiččiných sourozenců.
Odmalička jsem tak byl zvyklý každého zdravit, dokonce i toho, koho neznám, pomáhat každému, kdo pomoc potřebuje, a podobně. Věděl jsem, že v místní prodejně potravin (a drogerie a papírnictví, což ale nad vchodem napsáno nebylo), patřící do sítě prodejen Jednota, prodávají paní Macháňová s paní Vašinovou, kterým se u nás doma říkalo „Macháňka,“ resp. „Vašinka.“ Paní Vašinová byla navíc paní vedoucí, neboť bydlela v domě hned vedle prodejny a celý život se bránila představě, že by se z její provozovny měla stát samoobsluha. Takže zatímco v okolních vesnicích obyvatelé nakupovali v samoobsluhách, my jsme trpělivě stáli ve frontě v klasické pultovce. Na návrh, aby došlo ke změně na samoobsluhu, paní vedoucí reagovala slovy, že něco takového by ji zabilo.
Ve frontě v pultové prodejně docházelo občas k neveselým historkám a nechtěným hrdinou jedné z nich jsem se stal i já. Jak bylo obvyklé, součástí vesnice bylo i družstvo, takzvané „džej-zed-dí.“ V družstvu se vyskytovaly mimo jiné krávy. A družstevnice, jejichž povinností bylo o krávy pečovat. Mezi všemi těmito ženami byla výjimečná jedna, která se cestou domů stavovala v prodejně, ovšem měla na sobě stejný oděv, který měla při péči o dobytek. Není proto divu, že vydávala intenzivní nelibou vůni, což v uzavřeném prostoru prodejny působilo obzvlášť intenzivně. A do toho se z fronty ozval můj hlas, kterým jsem sděloval své mamince: „Mami, tady voní kravička.“
Frontou proběhlo mírné zašumění a první náznaky smíchu. Paní prodavačka, už nevím, která z těch dvou, chtěla situaci zachránit, i naklonila se ke mně přes pult a položila otázku: „A která krabička ti tady voní?“
Na to já odpověděl (a opět jsem se nezatěžoval hlasitostí svého projevu): „Já neříkám krabička, já říkám kravička!“ To už se ve frontě smáli všichni a dotyčná družstevnice, jejíž obličej svou barvou připomínal kruh na japonské vlajce, vyběhla ven.
Možná to některým z mých čtenářů přijde zvláštní, ovšem tenkrát platilo, že děti od 3 do 6 let chodí do školky. Nebyl bych to já, abych neměl něco extra, takže ve finále jsem každý rok chodil do školky jinde. První rok jsem tedy chodil do školky ve své rodné vesnici a tam nastalo první moje setkání se socialismem.
Byl jsem prý hodně povídavé dítě a školka mě bavila. Zejména kreslení. Vzít si pastelky a něco hodnotného nakreslit. Jen se tak nějak stávalo, že jsem byl jediný, jehož kreslená tvorba se nikdy nedostala na školkovou nástěnku. Bez ohledu na to, že se na ni dostala i díla umělecky i technicky na mnohem nižší úrovni. Moje babička se snažila tuto nespravedlnost napravit a vydala se intervenovat k ředitelce školky. Byla však odmítnuta s tím, že na nástěnce pro mě už nezbylo místo a že babička určitě ví, proč mě na ni madam ředitelka i tak dát nemůže.
Druhý podobný náraz socialismu jsem zažil mnohem osobněji. Jeden z mých dětských kamarádů, tuším, že se jmenoval Tomáš, mě vzal mezi větší kluky. Těm mohlo být okolo sedmi nebo osmi let, ovšem jejich reakce na můj příchod byla jednoznačná. Jeden z nich, jakmile mě spatřil, hned prohlásil: „Toho tady nechceme!“
Když se můj kamarád Tomáš domáhal odpovědi na otázku, proč mě tam nechtějí, dostalo se mu sdělení: „Ať si jde za svými!“
Nechápal jsem, co mi tím chtějí sdělit, jen jsem chápal, že moje přítomnost není žádoucí. Nepátral jsem po tom, ani jsem doma nežaloval. Věřil jsem tomu, že jednou zjistím příčinu. A zjistil jsem ji vlastně mimochodem, když jsem jednoho večera zaslechl tři slova, která na mě dopadla jako železná pěst dělnické třídy na kulaka. Ta slova zněla: „Děda byl zavřený.“
Možná to vypadá podivně, ale v té chvíli se mi negativní reakce starších kluků i ředitelky školky spojily s touto skutečností. Nevěděl jsem, co a jak se přesně s dědou stalo (a dověděl jsem se to mnohem později a některé detaily teprve relativně nedávno), jen jsem pocítil, že to asi nic pozitivního nebylo.
Pak jsem dosáhl věku čtyř let a nastalo první stěhování do prvního města. Tam jsem chodil nadále do školky, do které jsem to měl paradoxně blíže než v rodné vesnici. Jen bydlení jsme měli nevyhovující, načež jsme se o rok později opět stěhovali do jiného města, kde moje maminka žije dodnes.
Zabydleli jsme se v družstevním dvoupokojovém bytě, já si odkroutil poslední rok školky a začal navštěvovat školu. Ve městě nás zatím moc lidí neznalo a můj polepený kádrový původ mi tak nikdo nepředhazoval.
Když jsem byl v první třídě, přišla na svět moje nevlastní sestra. Když jsem byl ve druhé třídě, přišel na svět můj nevlastní bratr. Do třetí třídy jsem se tedy oprávněně bál jít. A měl jsem čeho se bát. Oproti laskavé učitelce z druhé třídy jsme dostali učitelku, která by se nejlépe uživila jako dozorkyně v koncentráku. Nevím, proč se stala učitelkou, když neměla ráda děti. A to není jen můj názor, o necelých dvacet let později stále učila a stále se vyžívala v tom, že své žáky deptala. Proto jsem byl rád, když jsem na začátku třídy čtvrté přešel do paralelní třídy, kde mě pod svá křídla opět dostala učitelka, která byla zvyklá brát vše se shovívavým nadhledem.
Samozřejmě jako skoro všichni – nebo úplně všichni – jsem se stal nejprve jiskřičkou a později i pionýrem. Ovšem když řeknu A, musím říct i B. Slavný pionýrský šátek jsem měl na sobě jednou v životě, a to při jeho přebírání v místním domově důchodců, jehož obyvatelé nám školákům dělali povinnou stafáž. Až později jsem se dověděl, že nešlo jen o tak nějaké důchodce, že všichni důchodci na tom – na rozdíl od mého dědy – byli kádrově správně.
Dalším znakem socialismu byla povinná ruština. Jazyk, který mi připadal nepochopitelný díky tomu, že nepoužíval normální písmena, ale nějaké podivné znaky, připomínající kdovíco. A pak taky neustálá varování, že nejsem pionýrsky aktivní a že mi hrozí, že budu odšátkován. K tomu ovšem nikdy nedošlo; nicméně v občanské nauce se soudružka Kubíková při vyprávění o tom, že někteří pionýři jsou pouze pionýři na baterky, dívala až příliš ostentativně mým směrem.
Zlom v mém dětství v socialismu nastal v roce 1985. Kromě toho, že hokejisté se stali mistry světa, jsem při návštěvě u bratrance slyšel album Master Of Puppets. To byl pro mě neuvěřitelný šok, že existuje i jiná hudba, než kterou nám servíruje rozhlasová stanice Hvězda nebo televizní Hudba z respiria, Televarieté, popř. Vlachovka, v níž řádil Josef Zíma s kulatýma očima. Není bez zajímavosti, že pod vlivem tohoto zážitku jsem se začal o dekadentní zápaďáckou kulturu zajímat víc, takže mě místo Karla Gotta a Heleny Vondráčkové (které stejně nikdo z mých vrstevníků reálně neposlouchal, a pokud ano, tak se tím nechlubil, pokud nechtěl riskovat veřejné zesměšnění) začal zajímat Ozzy Osbourne nebo Doro Pesch (u té to platí dodnes).
Pak skončila základní škola a postupně i mé dětství. A za pár to měl i socialismus, i když se komunističtí pohlaváři snažili tvářit, jak mají situaci pevně v rukou. Ve velké zemi nevyzpytatelný Gorbačov, takže dosud univerzální přikyvovači, pro které vše, co mělo sovětský punc, bylo automaticky svaté, najednou lavírovali s tím, že přece není potřeba všechno sovětské hned opakovat. A pak to celé prasklo.
Ta vzpomínka je ve mně relativně živá dodnes. Přijel jsem tenkrát v pátek večer k babičce a dědovi a hned mezi dveřmi jsem dostal sprcuňk, že nevím, co se to v Praze děje. Inu, nevěděl jsem. V kuchyni hrála Svobodná Evropa (ta stanice, ne ta slovenská punková skupina; punk mě oslovil až o něco později), střídala se s voláním Londýna a informace byly děsivé. Socialistická televize držela oficiální státní linii a celý víkend nikdo nevěděl, co bude.
Hned následující pondělí jsem byl volán do školní ředitelny, kde mi stále ještě komunistická soudružka ředitelka širokorozchodné postavy udělila důraznou výtku za to, že jsem studenty gymnázia burcoval ke stávce. V první chvíli jsem chtěl toho, kdo mě nahlásil, pořádně zfackovat. Pak mě však tento můj prohřešek proslavil, neboť při jedné z večerních demonstrací, ke kterým tenkrát každý večer docházelo, o mně řekl jeden člověk druhému: „Pozor, bavíš se s člověkem, který vyzýval studenty gymnázia ke stávce!“ Z pohledu osloveného byla jasná náhlá vlna úcty vůči mně.
Není třeba dodávat, že děda se krátce poté dočkal rehabilitace a že po socialismu se mi ani v nejmenším nestýská.
K mému dětství v socialismu patřily ještě i následující fenomény:
Rubikova kostka. Šílený hlavolam, který kdo neměl, byl společensky vyřízen.
Céčka. Šílená blbost, dále viz Rubikova kostka.
Průvody s povinnou účastí. Ty byly dva. Jeden prvního května ráno, druhý sedmého listopadu večer. Oba se shromažďovaly kousek od našeho domu, takže stačilo se včas objevit a nahlásit účast. Kdo nešel, měl kádrový průšvih, neboť svou neúčastí podrýval autoritu školy. Nejlépe to vychytal sportovně nadaný spolužák, který ve škole oznámil, že se průvodu účastní v rámci lyžařského oddílu, a v lyžařském oddíle nahlásil, že se průvodu zúčastní v rámci školy a ve finále nešel nikam.
Fronty. Na cokoli. Na maso, na uzeniny, na kakao, na toaletní papír, na jakékoli ovoce. Fronty, fronty, a zase fronty. Proč tu nestát, dost je času, každá fronta má svou krásu.
Neuvěřitelně stupidní Dietlovy seriály. Chápu, že Jaroslav Dietl miloval socialismus víc než svou ženu; v tomto směru mu konkuruje jeden zdejší bývalý bloger, jehož příjmení končí na „rmánek“ a jeden další zdejší bývalý bloger, jehož příjmení končí na „třík.“ Bohužel byl prominentním autorem a bez politického komunistického balastu psát neuměl. Plechová kavalérie, Nejmladší z rodu Hamrů, Žena za pultem, Muž na radnici nebo absolutní škvár Okres na severu. Chápu, že jako věrný socialista se domníval, že se nemá za co stydět, když nechává své postavy pronášet zvrhlosti typu „Já jsem čestný člověk, jsem přece člen strany,“ popř. „Byla to strana, kdo to rozsekl.“ To však nic nemění na tom, že šlo a dosud jde o opravdové dno televizní tvorby (kterému se nedávno lehce přiblížil seriál Vinaři; ten sice neobsahuje komunistickou propagandu, blbý je však úplně stejně). Důkazem Dietlovy socialistické hlouposti bylo i to, že v době, kdy už socialismus připomínal dodělávající mršinu, přišel s dalším propagandistickým škvárem o synech a dcerách Jakuba skláře.
Pořadníky. Kdo chtěl auto nebo byt, musel do pořadníku. V době, kdy už nám byl byt 2+1 těsný, máma zažádala o 3+1. V pořadníku jsme byli na krásném 300. místě s tím, že když budeme mít štěstí, tak někdy za 30 let se na nás dostane.
Poslední historka na závěr: V době, kdy jsem byl ještě frekventantem MŠ, se konaly pravidelné besídky. Jedna z nich měla být k MDŽ a samozřejmě jsme všichni pilně nacvičovali. Svou básničku jsem uměl jako když bičem mrská a těšil jsem se na to, jak ji zarecituji před rodiči. Na poslední chvíli však došlo k reorganizaci a já jsem byl informován, že mou básničku zarecitují dva jiní žáci, tedy přesněji jeden žák a jedna žákyně. Své mamince jsem to bohužel vysvětlit nezvládl, proto byla několik let přesvědčena o tom, že jsem si své recitování vymyslel. To jen kdyby to někoho zajímalo. Socialismus neznal slitování s vnukem politického vězně.