Na autorovi vidím, že to měl opravdu každý jinak, podle toho kde a v jaké rodině žil. Mně třeba bylo 15, když přes Spořilov v Praze projela kolona sovětských tanků. To pomalu končilo moje dětství. Měl jsem výhodu, že jsem mohl pozorovat nadšení pro Dubčeka s lhostejností, která se postupně dostavila po smrti Palacha a nástupu Husáka k moci. Byla to velká deziluze. Lidi svorně nenáviděli "Rusáky", ale veřejně ovšem nikdo nic říct nemohl. Společnost se rozdělila. Doma se před dětmi rodiče o politice nebavili. Politika se samozřejmě neřešila ani ve škole. Na prázdniny jsem jezdil na venkov, k prarodičům, kteří byli tradiční katolíci a naučili nás otčenáš a klečet. Byli to takoví ušlechtilí nevzdělaní zemědělci, lidi, jací se dnes už nevyskytují. Dlouho neměli vůbec elektřinu, pro vodu se chodilo do studny mimo dvorek, na cestě - za lesem končil svět. Hospodářství jim znárodnili, ale na komunisty před námi nenadávali, věděli, že je to nebezpečné, všechno bylo nebezpečné, ale do kostela chodili a museli jsme i my. Když jsem řekl jednou babičce, že nepůjdu - bylo to 2 kilometry - asi mě v duchu proklela. Nechápala to.

Ne opravdu to neni nic proti autorovi, ale nedavno jsem si precet co napsal kamarad detstvi v pameti naroda. protoze byli chudi, jeho tatinek neplatil znamky KSC a byl z ni vyloucen nemohl ani studovat jak chtel.

Je pravda, ze jak pise, jsme jako deti opravdu zadnou politiku neresili.

Ale je take pravda, ze on jako jediny mel tenkrat kolo favorita a my ostatni jen jakesi trosky postarsich sourozencich.

A o tom studiu?

Vystudoval spolu s Vaclavem Klausem zahranicni ekonomii. co vim, tak tu smeli studovat jen ti vyvoleni.

Nam nevyvolenym tenkrat v osme tride pocatkem roku "soudruh" reditel ( v uvozovkach proto aby to nepobourilo nekoho z administrace a nebylo to smazano) rozdal ten reditel Karel s jmenem jednoho svateho modre obalky s dopisem rodicum. Tam stalo ze vzhledem k vychovanim nesouhlasicim se socialistickym smyslenim nem nemuze byt doporuceno dalsi studium. A dostala ho temer polovina tridy. I jednickarka ktera diky moznosti tenkrat prejit na devitiletku do Vrsovic kde byl zrejme rozumny reditel pak vystudovala medicinu a stala se znamou a oblibenou prazskou lekarkou.

Ten tehdejsi scializmus mel mnoho tvari.

Sartre by rekl, ze jsme nikdy nebyli tak svobodni jako za socialismu.

Aby to clovek pochopil, tak by se musel trochu zabyvat tim jeho existencionalismem, ale kdo to ucini, tak mu da zapravdu.

Tak tuhle poznámku moc nechápu, pokud by Sartre řekl, že totalitní marxistický režim umožňoval lidem, aby byli svobodní, tak asi nevěděl, o čem mluví. Nebo to nechtěl vědět.

Milý Martine, vylíčil jsi přesně to, co si pamatuji i já. Jenom nesouhlasím s Dietlem, jeho Nemocnice na kraji města je napsaná vážně dobře! A politiky je tam naprosté minimum. Přesto karma!

Už jsem psal jinde, že Nemocnice je jediná, kde Dietl ideologii skoro nenacpal. A děkuji za karmu.

Socializmus u nás zvítězil až v r.1960, neb tak rozhodla strana a vláda, což bylo zdůrazńováno ve všech masmediích, vč. všech jednom programu černobíle rudé TV. Autor má pravdu i v tom, že dětství každé jedince bylo vždy individuální, a to takřka ve všem

P.S.:

Když socialismus u nás zvítězil, aneb... - Blog iDNES.cz

Na vesnici, kam jsme jezdili k babičce si pamatuju Kupce. Chodili jsme nakupovat ke Kupcům. To byl jejich baráček a oni si udělali krámek. Až když pan Kupec musel s prodáváním přestat, tak jézédˇáci naproti nim na návsi postavili polosamoobsluhu. Nejčastěji tam byla jedna prodavačka. Když už jsem byla starší, tak moje kamarádka Drahuška se tam stala vedoucí. Ona byla starší, než jsem byla já, a to to tam potom panečku lítalo. A ještě jsme si stačily zdrbnout. Byla šikovná a pracovitá. Už dávno dávno není mezi námi. Pamatuji si prázdninové ráno, kdy se běželo pro chleba nebo pro rohlíky, pokud jste se zpozdili, tak jste také mohli zůstat bez chleba. Až později přiváželi i sušický chleba., a ten přijel většinou kolem poledne. V poledne jsme museli pro uzeniny, aby je chalupáří všechny nevykoupili. Odpoledne dvakrát v týdnu vozily zákusky, milovala jsem bramboru a špičku, takže přestože se u nás peklo, pečení se vyměnilo za jiné dobroty. Jednou v týdnu přijížděla masna. Opět odpoledne na náves... Celé dny jsme trávili běháním nakupovat. A mezi tím se vařilo a pralo v pračce, máchalo v ruce a věšelo prádlo na zahradě.

Na auto nás z pořadníku vyřadili, to se psal rok asi 1962, nějaký soudruh nás předběhl. Můj otec by to tenkrát nechal, nerad se hádal, ale moje maminka si odvázala zástěru a běžela do mototechny. Soudruhům to vytmavila a za krátkou dobu jsme si mohli jít vyzvednout moskviče.

Mám ráda tyto vzpomínky, protože jsem byla dítě, byla jsem mladá, a jak říkáte děti moc politiku nevnímají. I když jsem měla zafixované roky 1970, jako když něco zemřelo. 1968 naděje, 1969 stále otevřené hranice, jeli jsme do Jugošky, a potom si vzpomínám na depresi uplně všude. Lidé mrzutí, v televizi politika....

Zmíněné seriály opravdu nebyly žádné perly, ale Jakuba Skláře a Nemocnici na kraji města si dodnes ráda pustím.

Jinak máš karmu, ale s výstrahou , bo jsem nadskočila při spojení škvár a Jakub Sklář.

Jo, paní Šárko, aby nevzniklo podezření, že jste trochu směrem nalevo, každý nyní ví, že jste směrem napravo, důležité zjištění, kádrový profil je v pořádku

Opravdu příkladný článek, jehož ideu a Váš přístup k té době dokáži pochopit a cítím s Vámi.

Já, jedno z tzv. "Husákových děcek", které pár dnů, které se daly na prstech jedné ruky spočítat, oslavil své 9. narozky. A tehdy přišly významné listopadové dny roku 89 ́ kdy jsem zažil to nejkrásnější období života, když jsem hned po vyučování doma odhodil školní brašnu a pádil na náměstíčka a rynečky našeho městečka, kde jsem zmrzlými prstíky cinkal, tehdy ještě od rodičů zapůjčenými klíčky a dětským, vysokým hláskem vyvolával odposlechnutá úderná hesla a po soumraku se vracel domů, kde mne čekala další šichta, když jsem svého tatíka, který díky svému tatíku, mému dědu, který byl zakládajícím členem stranické ZO, získal a zaujímal v jejich závodě jednu z vysokých pracovních pozic a s tím i pak funkci pokladníka tamní ZO, přemlouval aby vystoupil a funkci složil. A dokonce jsem vyhrožoval, že než vyrůstat v takové rodině, odejdu a požádám o přijetí v blízkém Dětském domově. Tatík se mnou nesouhlasil a vždy mi poté vysvětloval, že až se to přežene, a já povyrostu, tak mu budu jednou vděčný až mi podobně jako jeho tatík, můj děd jemu, i on mně zajistí v jejich závodě nějaké šikovné místečko.

Ale naštěstí dějiny ukázaly, že pravdu jsem měl já a i tatík pochopil a vystoupil, aby později se spoluvystoupivšími bývalými soudruhy díky známostem jejich závod šikovně zprivatizovali a jak bylo v pozdějších devadesátých letech tradicí tak jej tzv. vytunelovali a téměř k úpadku dovedli. Nicméně díky známostem z minulých dob jej šikovně prodali zahraničnímu zájemci a tatík, dnes již důchodce s neustále se zvyšujícím důchodem, mi když na ta bouřlivá léta v naší rodině dost často a nostalgicky vzpomínáme, děkuje za můj přístup a prozřetelnost.

A dokonce ta doba po pádu toho hnusného, šedivého totálitního režimu měla přínos i pro vztahy mezi rodinami mých předků.

Moje matinka totiž pocházela z tzv. "kulacké rodiny" a když si z lásky mého tatíka vzala, tak byla chudera celou její rodinou i řadou příbuzných odsouzena a vztahy, kromě všelijakých vzájemných pomluv byly na bodě mrazu a dokonce i já jsem to jako děcko pociťoval když jsem k venkovským prarodičům jezdíval a oni mne zde často vyslýchali a zjišťovali jakže si doma žijem.

Mému dědu, který sice na rozdíl od autorova zavřený nebyl, sebrali všechny jeho polnosti a patrně i dobytek a do JZD byl vstoupit přinucen, což po celý tehdejší život, který jsem v dětství poznal, velice těžce nesl.

Naštěstí se dožil dob, kdy se mu v rámci změn a navracení majetku v rámci restitucí polnosti vrátily a dokonce za odebraný dobytek se nějakého finančního vyrovnání dočkal a tak byl šťasten. Tedy jen do té doby než si zase uvědomili, že s touto změnou budou muset a musili zase poctivě na svých pozemcích a hospodářství makat, což si za dob svých členství v JZD do značné míry odvykli.

Ale díky tomu všemu a mým aktivitám a zásluhám na uskutečnění těchto převratných změn a návratu ke svobodné a demokratické společnosti se vztahy v obou znepřátelených rodinách urovnaly a i díky tomu všemu a zopakuji i mým zásluhám jsme všichni finančně dostatečně zajištěni snad i pro budoucí dobu.

Před časem jsem narazil na rozhovor Jirky Holíka, měl jsem oba bráchy moc rád a myslím, že se jim i potomci skvěle povedli, tak jen kratičký záznam jednoho co patřil do Baby Boomers k téma blogu...

Dětství jste prožil především v 50. letech. Jaké bylo?

Nádherné! Já na své dětství nedám dopustit. Pokud vezmeme tu materiální stránku, tak to bylo až tristní, my jsme neměli oproti dnešním dětem téměř nic, ale oproti nim jsme zase trávili celé dny venku a domů nás dokázala kromě přísné rodičovské metly zahnat jedině noc.

Jak se vám žije v tom dnešním světě plném nových technologií, ve světě, který je hodně odlišný od toho před 50 nebo 60 lety?

Zjišťuji, že jsem opravdu zoufale konzervativní a co se týká technologií, tak se považuji za téměř negramotného. Ale co mě strašně rozčiluje, to jsou všechny ty dnešní nesmysly, které slýchám o genderovém bezpráví, o rasismu, xenofobii, šovinismu, které končí bořením pomníků a ani tam zdaleka ne. A to vše k nám postupně přichází z Ameriky, ta exportuje do světa všechny tyhle pitomosti.