Lyžování

Vím, že mě možná čeká vzápětí zavržení, odsouzení, prokletí a někteří z těch z vás, kteří mají to štěstí mě znát osobně, mě přestanou mít rádi. Realita je však neúprosná a neústupná.

Neumím lyžovat.

Čtete dobře. Při všech talentech, kterými oplývám, při svém nezpochybnitelném kouzlu své nevšední osobnosti, jeden talent mi chybí. Talent k lyžování.
Mnozí tvrdí, že to není možné, aby ogar z hor, co nikdy nevylezl na traktor a po světě tak dlouho běhal bosý, až přišel na to, co se vlastně nosí, neuměl lyžovat. Člověk, pro kterého neexistuje beskydský kopec, který by aspoň jednou v životě nezdolal (nebo aspoň jednou v životě si nepředstavoval, že někdy zdolá), Hostýnské vrchy, Orlické hory, Jizerky a teď už i část Lužických hor má prochozené jak málokdo… neumí lyžovat.

Na mou obranu mohu sdělit, že jsem k lyžování nebyl nikdy veden. Výchova ke sportu se v naší rodině za důležitou nepokládala. A já si dlouho neuvědomoval, že lyžování je v mém životě zanedbáno. Až přišla sedmá třída.
Bystřejší už tuší. V sedmé třídě se odehrává lyžařský výcvik. Nevím, jak to chodí dnes; ovšem v době mého dětství to byla obzvláště vypečená forma mučení dospívající mládeže. Žil jsem v domnění, že na mě si nepřijdou.
Chyba visutého mostu!
Opravdu jiné je dívat se na to, jak někdo lyžuje, například v televizi, a něco úplně jiného si na to stoupnout sám a zkoušet na tom jet. O tom jsem se měl přesvědčit.

Lyže zapůjčil strýc, který své děti naopak ke sportu vedl. Ještě první ranní cesta autobusem nahoru nenaznačovala, že by se mělo dít něco špatného. Můj pověstný optimismus, který, jak všichni víme, je projevem nedostatku informací a zkušeností, mě vedl k mylné představě, že když to zvládnou jiní, zvládnu to taky.
Nezvládnu.

Postavit se a zacvaknout se do vázání jsem zvládl. A to bylo poslední, co pozitivního jsem na svou adresu mohl říct. Sotva jsem se rozjel, došlo mi, že lyžovat neumím a že moje pokusy o zdolání tohoto sportu jsou v pytli, jako kdyby mě chytli v Praze čtyři Michli a přístroj, který sčítá moje promile, na displeji ukazoval číslo dvě.

Když to zestručním, po ujetí asi tak dvanácti centimetrů jsem sebou ukázkově flákl tak, že by v jisté dementní slovenské písni mohl můj pád sloužit jako ilustrace k refrénu „bum bác haťapaťa.“ A byl jsem nekompromisně zařazen do pátého družstva, které celý týden sjíždělo jeden velmi mírný svah, kde nehrozilo, že by mohlo docházet k úrazům větším než nezbytně nutným.

Ostatně i lyžařský žargon mě dokonale rozhodil. Ještě během prvního dne, kdy jsem zkoušel sám sebe obelhat, že to se mnou nebude tak hrozné, na mě někdo zavolal, ať přenesu váhu na vnitřní nohu. Proboha, co to je  vnitřní noha?  Znám nohu levou, nohu pravou, ale která z nich je krucinál vnitřní? Taky vím o lidech, o kterých se říká, že mají v sobě své vnitřní dítě – ale kde mám v sobě hledat svou vnitřní nohu?
Snad proto, když se přiblížila nutnost absolvovat středoškolský lyžařský výcvik, jsem poctivě nasimuloval tolik diagnóz, že se z toho naší dorostové lékařce zatočila hlava, abych místo sebedestruktivních pokusů na svazích mohl koukat na olympijské boje v kanadském Calgary. A lyžování mi vůbec nechybělo. A to ani poté, co jsem se dověděl některé zkazky, které údajně lyžařský výcvik provázely.

Čas oponou trhl  a povinnost lyžařského výcviku se opět zjevila. Coby student pedagogické fakulty, byť jsem si prozíravě vybral aprobaci bez tělocviku, jsem chcačky nechcačky musel absolvovat zimní výcvikový kurz, spočívající, ano, opět v mém velmi neoblíbeném lyžování. Není divu, že od prvního dne příslušného semestru jsem byl z této zprávy v neuvěřitelné tenzi a dumal, jak s tímto úkolem naložit.
Naštěstí se mě ujali mí tehdejší kamarádi a někdy mezi druhým a sedmým pivem v legendární restauraci U Váchy mi vysvětlili, že není nutné sjíždět z kopce jen proto, abych se musel znovu šplhat na kopec, ale že existují i takzvané běžky, na kterých se dá užít spousta srandy. To mě na okamžik rozjásalo, i nahlásil jsem se na katedře tělesné výchovy jakožto běžkař začátečník. V domnění, že mě nic zlého nečeká, jsme tak jednoho zimního dne vyrazili do legendárního Bedřichova.

Ten kurz lehce poupravil mé vnímání o zimních sportech. V den, kdy jsme dorazili, nebylo nikde po sněhu ani památky. Následující ráno bylo sněhu všude nad kolena. Vybatolili jsme se ven z horské chaty, kde jsme byli ubytování, naše družstvo běžkařů začátečníků se shromáždilo a pan docent, který nás měl mít na starosti, zahájil výcvik následujícím proslovem:
„Doufám, že máte s sebou dost peněz. Počasí nestojí za nic a hospod je tu hodně.“

Hned první den jsem musel sebekriticky konstatovat, že stejně jako sjezdové, tak ani běžecké lyžování nebude mou doménou. Nicméně díky ostatním kolegům, kteří na tom byli jen o velmi málo lépe, jsem si už nepřipadal jako takový extrémní mimoň. Naším cílem byla jedna konkrétní hospoda, jejíž název jsem už zapomněl, a poté cesta zpět, následně odpoledne nějaká nepříliš náročná projížďka. Pan docent měl pro mě pochopení a od druhého dne mně a ještě některým dalším kolegům stanovoval kratší trasy, dobře si vědom toho, že do cíle dorazíme stejně se zdatnějšími kolegy.

Někdy uprostřed kurzu došlo pak k situaci, kterou jsme ještě několik let dávali k lepšímu. V jednom úseku byl pod velmi tenkou vrstvou sněhu led a kdo jel na běžkách jen o trochu rychleji než já, tomu hrozilo, že tam sebou flákne. Většina to zvládla nějak ustát, až na Jarmilu (zde cítím povinnost upozornit, že Jarmila je normální dívčí jméno a není to nějaký módní výstřelek, jak psal v jedné diskusi nějaký pán, který chtěl být vtipný tím, že se bude navážet do holky, jejíž jméno je podobné jménu chlapeckému, jen navíc obsahuje závěrečné „a“). Jarmila sebou flákla dost nešťastně a narazila si pr… kostrč tak, že nebyla s to pokračovat v jízdě.
Pan docent, když to zjistil, moudře pokýval moudrou hlavou a rozhodl, abych se Jarmily ujal a doprovodil ji zpět do chaty s tím, že se pak sejdeme, ano, v hospodě. I uchopil jsem nebohou Jarmilu šetrně a pomalu se s ní dosoukal k chatě. Tam poté, co jsem se ujistil, že je v pořádku, jsem si připnul opět běžky a hodlal vyrazit k hospodě.
Ovšem na scéně se objevil kolega Jirka, kterému praskla běžka. Zvážil jsem všechny možnosti a souhlasil s tím, že na něj počkám a do hospody dorazíme společně. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. V téhle konkrétní hospodě bylo tradičně narváno, pípa pěnila půllitry napěněným mokem a zpěv se linul do strání z otevřených oken. I usadili jsme se  u jednoho konce delšího stolu, u jehož druhého konce seděly tři slečny a tvářily se kysele. Ani jsme nemuseli nic říkat a už před nás švarná šenkýřka postavila dva půllitry, zeptala se, jestli budeme jíst, my odsouhlasili, že ano, přitukli jsme si a řádně upili. Od slečen u opačného konce stolu jsem zaznamenal hodně závistivý pohled a povzdech.
K jídlu jsme samozřejmě  dostali  druhé pivo a po jídle třetí. A pak se odehrál následující rozhovor:

„Kluci, vy jste tady taky na lyžáku?“ ptá se jedna slečna.
„No jistě,“ odpovídám rozvážně.
„A to si můžete dávat pivo, jo?“ ptá se tatáž slečna.
„Hm,“ udělám a pokrčím rameny.
„To my nemůžeme,“ naváže druhá slečna na svou kolegyni, „my máme děsnou vedoucí kurzu a ta nás kontroluje,“ dodává smutně.
„Proto pijeme jenom tohle,“ říká třetí slečna, čím odůvodňuje proč všechny crcají žlutou limonádu.
„Ze které jste školy?“ napadne mě se zeptat.
„Z pajdáku z Prahy,“ odpovídá druhá slečna.
„My jsme taky z pajdáku,“ prohlásí hrdě kolega Jirka, „z Liberce,“ dodá, což u slečen vyvolá údiv spojený s respektem.
Vtom se otevřou dveře lokálu a z venkovní vánice a metelice vstoupí dovnitř – v tomto textu už několikrát zmíněný – pan docent. Rychle se zorientuje a už stojí u našeho stolu.
„Kluci moji zlatí,“ zahlaholí, „to jsem rád, že jste oba v pořádku. Dejte si už maximálně jen dvě piva, ať zvládnete cestu do chaty.“ Poté se usměje, rozloučí a opět odchází do vánice a metelice.
Slečny na nás koukají jak Ester Ledecká na korejskou časomíru a jedna z nich pronese: „Kdo to byl?“
„Náš vedoucí kurzu,“ odpovídá kolega Jirka a všechny tři slečny si klepou spodními čelistmi o hrudní kosti.

Poslední den kurzu nám pan docent připravil pěknou kulišárnu. Aniž by nás varoval, při odpolední vyjížďce nás nenápadně dovedl na vrchol jedné z místních sjezdovek.
„Váš kurz dneškem končí,“ prohlásil, „a proto je škoda, že jste si nezkusili tu největší lahůdku, co existuje. Totiž sjet sjezdovku na běžkách. To si zkusíte teď. Já se s vámi tímto loučím,“ načež se odpíchl hůlkami a zmizel.
Koukali jsme na sebe navzájem zmateně, až se první odhodlávali spustit se dolů. Sám jsem se k tomu odhodlal až jako jeden z posledních, dobře si vědom toho, že sjezdové lyžování je můj ideologický nepřítel číslo jedna.
A jak si tak jedu, najednou sebou fláknu. To není nic divného. Ovšem v téže chvíli se mi odpojí běžka na levé noze a než stihnu zareagovat, namíří si to jen tak mírnyx týrnyx dolů.
V první chvíli nevím, co dělat. Ve druhé odpojuji druhou běžku a vydávám se na lov první běžky.
„Ty vole,“ slyším od svých kolegů, „koukejte, on běží!“
Běžím, běžím, už neběžím, ležím, ovšem uprchlá běžka se naštěstí zašprajcla mezi dva klacíky. Tudíž nebyl problém ji ulovit, upevnit k noze, stejně jako její sestru, a dojet dolů bez dalších podobných excesů.

Tím pro mě na dlouhou dobu skončilo družení se s zimními sporty. Na běžky jsem se pak ještě jednou vrátil, když jsem se nechal ukecat kuželkářským oddílem nevidomých, a to až poté, co mě do seznamu účastníků zájezdu zapsali jako traséra jedné členky, která pak jezdila naprosto dobře sama a mé trasérské služby nepotřebovala.
A posledních více než dvacet let se tak jakýmkoli lyžařským aktivitám vyhýbám velmi úspěšně.