Jako mnozí, jejichž příběhy bez jejich vědomí vypouštím na veřejnost, i Luděk měl to štěstí být mým kolegou; i když sám by nejspíš pro toto období použil jiné slovo než štěstí.
Nakonec naše kolegovství došlo tak daleko, že jsem byl poslední z firmy, kdo se s ním při jeho odchodu do důchodu loučil; a zdědil jsem po něm kaktus.
Luděk působil dojmem mírně civilizovaného Krakonoše. Nosil hrdě bujný plnovous, mluvil pomalu a skoro tiše. Kromě toho se vyžíval ve flanelkách, což v době, kdy flanelky byly definitivně z módy, působilo poněkud svérázně.
V té době, o které chci na začátku vyprávět, jsme měli firemní kantýnu, kterou provozovala jistá cateringová firma. Několik kolegů napříč odděleními bylo nespokojeno s množstvím a kvalitou obědů, i psali různé podněty, stížnosti a podobné reklamace, na které bylo cateringovou firmou odpovídáno s nepřehlédnutelnou mírou blahosklonnosti.
A tak došlo k tomu, že několik lidí se rozhodlo přestat dočasně služby firemní kantýny využívat. Na chvíli jsem si představil, že bych se k nim přidal, ale pak jsem si uvědomil, že můj kladný vztah k jídlu je v přímém rozporu s vynecháváním oběda, i stal jsem se stávkokazem.
Po několika týdnech, kdy kolegům a kolegyním slušně kručelo v žaludku, se mě jeden z nich zeptal, jestli se v kantýně něco změnilo.
Zamyslel jsem se a s naprosto vážnou tváří jsem mu odpověděl:
„Změnilo se toho hodně a dost razantně. U vchodu tě přivítají usměvavé hostesky, dovedou tě ke stolu, přinesou ti jídlo dle tvé představy, zaplatí za tebe z tvé jídelní karty, přinesou ti čistý příbor, po celou dobu jídla tě obveselují. A uprostřed kantýny sedí na židli Luděk a hraje na banjo.“
Je všeobecně známo, že správným způsobem vypuštěná fáma oběhne naši milou republiku za méně než 24 hodin. A firmu, ve které se nacházelo cca 1600 lidí, za ještě kratší dobu.
Netrvalo dlouho a potkal jsem Luďka. Netvářil se tak spokojeně jako obvykle, naopak měl ve tváři poměrně udivený výraz. Poté, co jsme se pozdravili, pronesl:
„Nevím, co se to ve fabrice děje. Už asi dvanáct lidí se mě ptalo, proč jsem jim neřekl, že umím hrát na banjo. A když jsem jim odpověděl, že nic takového neumím, tak mi vynadali, ať nezapírám. Nevíš, jak to mohlo vzniknout?“
Zamyslel jsem se a odpověděl: „Luďku, budeš se tomu divit, ale taky jsem něco takového zaslechl,“ čímž jsem rozhodně jeho chmury nerozptýlil.
O několik měsíců později se konalo víkendové zasedání v jednom hotelu. Dorazil jsem později, poněvadž jsem musel pořešit nějaké drobnosti, které se týkaly nastavení systémů pro víkendový provoz. Když jsem se v hotelové recepci hlásil, paní recepční mi s úsměvem sdělila, že budu sdílet pokoj právě s Luďkem.
„To je moc dobře,“ odpověděl jsem jí s úsměvem sobě vlastním a odkráčel do sálu, kde se konalo zasedání jako takové.
Jakmile mluvící řečník vyhlásil přestávku, odchytil jsem si Luďka a s úsměvem mu sdělil, že spolu sdílíme pokoj.
„To ne,“ zavyl Luděk nešťastně.
„Ale jo,“ odpověděl jsem, stále s úsměvem, a přidal otázku: „Máš tu s sebou banjo?“
V tu chvíli bylo vidět, že Luďkova mírumilovnost narazila na svou hranici.
Čas opět trhl oponou. Nějakých deset let po událostech, které jsem už popsal, jsem postoupil na takovou úroveň, že jsem mohl sedět rovnou vedle Luďka ve stejné kanceláři. Luděk z toho byl nepokrytě nadšen. Na pozadí svého monitoru jsem měl obrázek želvy. Téměř nikoho to nikterak nevzrušovalo, až do chvíle, kdy se mezi námi objevil náš tehdejší šéf. Podíval se na můj monitor a řekl to, čeho si nikdo nemohl nevšimnout:
„Vy tam máte želvu!“
Ocenil jsem jeho bystrost, usmál jsem se na něj a odpověděl:
„Ano, první želvu jsem si pořídil v roce 2003,“ načež jsem se volně rozpovídal o želvách. Tehdejšímu šéfovi se zablýskalo v očích a rozpovídal se rovněž o své lásce k těmto roztomilým plazům.
Debata trvala nějakých dvacet, možná i více minut, až se šéf podíval na hodinky a řekl:
„No jo, já musím na poradu,“ rozloučil se a opustil naše doupě.
Luděk chvíli koukal nepřítomným pohledem a pak pronesl temně:
„Želvaři. Co jsem komu udělal?“
