Wayne se opatrně rozhlédl. Pak udělal dva kroky tak, aby pod ním nezapraskala ani ta nejslabší větvička. Pořád doufal, že huňáč, sedící na kameni opodál, si ho nevšimne.
Když se konečně probral, nedávalo mu nic smysl. Posadil se. Rozhodně nebyl na tom místě, na kterém, jak si matně vzpomínal, potkal medvěda. Pohyboval se opatrně, aby si ho šelma nevšimla. Jenže si ho všimla.
Rozhlédl se. Pořád je v lese. Není však jisté, jestli se jedná o stejný les, ve kterém byl v posledním okamžiku, který se mu vyjevil v paměti a který měl nějakou souvislost s medvědovými drápy a Waynovým obličejem.
Hmatal okolo sebe. Po chvíli zmateného počínání našel svůj luk, šípy i svoje dýky. Bezbranný tedy není. Ale proč je tady? A jak dlouho vlastně o sobě nevěděl? A je možné, že během té doby bloudil tak dlouho a takovými směry, že neví, kde je a jestli je vůbec aspoň ve stejném okrese?
Po několika minutách dokázal vstát a postavit se zpříma. Jizvy na pažích i na břiše mu připomínaly, že souboj s medvědem se mu opravdu nezdál. Nedokázal si ale vybavit, jestli tomu zvířeti utekl. Nebo co se vlastně stalo, že ho zvíře nechalo na pokoji.
Ještě jednou zkontroloval, že má všechno, co potřebuje. Pak udělal první nejistý krok. A druhý.
Při třetím se musel zastavit. Lapal po dechu a chvíli to trvalo, než dokázal srovnat motající se hlavu.
Znovu vyrazil. Šel velmi, velmi pomalu. Pomaleji, než býval kdy zvyklý.
Po necelé půlhodině došel k potoku. Napadlo ho napít se z něj. Naklonil se nad hladinu a lekl se sám sebe.
Od čela k hornímu rtu se mu obličejem klikatil jeden dlouhý šrám. Waynovo štěstí bylo, že minul obě oči, i když jedno jen o kousek.
To mám ale ránu, napadlo ho.
Vodu z potoka využil nejen pro své napojení, ale i pro aspoň základní očistu. Pak se posadil opodál na spadlý kmen.
Asi je na něj pořád vypsaná odměna. Prý za to, že zmrzačil šerifa.
Jenže tu odměnu vypsali ještě předtím, než šerifa vůbec potkal.
Toho dne Wayne dobře prodal kožešiny několika ulovených zvířat. Získané peníze ho potěšily a i když ve městě, do kterého přišel, nikoho neznal, rozhodl se úspěšný obchod oslavit v baru.
Usadil se, nechal si přinést láhev nejlepší whisky, pomalu si z ní naléval do sklenice a ještě pomaleji upíjel. A při tom plánoval. Plánoval další lovy a další prodeje a další zisky.
To až do chvíle, kdy do baru vešla nesourodá trojice mužů. Jeden z nich do Wayna neúmyslně vrazil. Naštěstí Wayne zrovna nedržel v ruce sklenici.
„Pardon, pane, omlouvám se,“ vyhrkl neznámý. Byl to střízlík a vypadal vyděšeně.
„Nic se nestalo,“ odpověděl Wayne s úsměvem. Celá trojice nově příchozích se usadila u jednoho stolu vzadu u zdi.
Wayne pokládal celou situaci za uzavřenou. Ale někdo jiný ne.
„Hej, chlape,“ položil mu někdo ruku na rameno. Ohlédl se a uviděl poměrně statného zrzka s křivým nosem a několika chybějícími zuby.
„Přejete si?“ zeptal se klidně.
„Můj kámoš do tebe vrazil,“ zavrčel zrzek.
„Já vím,“ odpověděl Wayne.
„Můj kámoš do tebe vrazil,“ opakoval zrzek, „a ty s tím nic neuděláš?“
„A co jako?“ zeptal se Wayne.
„To se s mým kámošem ani nepopereš?“ vykřikl zrzek.
Wayne se ohlédl ke stolu, kde seděli zbylí členové trojice. Ten, který do něj před chvílí vrazil, se díval k podlaze a třásl se.
„Proč bych to dělal?“ vrátil Wayne svůj pohled k zrzkovi.
„No přece abys dal mýmu kámošovi Joshovi za vyučenou,“ trval na svém zrzek.
„To není potřeba,“ trval na svém Wayne. „Nic se mi nestalo.“
„Handersone, nech toho,“ zavolal na zrzka barman.
Zrzek sundal ruku z Waynova ramene. „Ještě jsme spolu neskončili,“ zasyčel a vrátil se ke svým společníkům.
Wayne s úsměvem kývl na barmana.
„Přejete si, pane?“ naklonil se barman k němu.
„Až si ti tři pánové objednají,“ pohnul Wayne hlavou k zrzkovi a jeho společníkům, „tak jejich první objednávka je na mě, ano?“ a dotkl se špičkou prstu svého klobouku.
„Chápu, pane,“ usmál se barman.
O chvíli později měl Wayne zase na rameni Handersonovu ruku. „Tak hele, cizinče,“ ozvalo se mu u ucha.
„Ano?“ otočil se Wayne s úsměvem.
„Co si to dovoluješ nám třem zaplatit pivo?“ zavrčel na něj Handerson zblízka.
„To je obyčejná slušnost,“ usmál se Wayne. „Když už jsme se seznámili a spřátelili, pokládám to za dobrý nápad.“
„Spřátelili?“ vykřikl Handerson a bylo na něm vidět, že má co dělat, aby význam toho slova pochopil. „Ty si z náš děláš srandu nebo co?“
„Ani v nejmenším,“ odpověděl Wayne s úsměvem.
„Nech toho, Handersone,“ ozval se znovu barman. Když na něj Wayne i Handerson pohlédli, zjistili, že drží v rukou brokovnici, která se netváří ani v nejmenším příjemně.
„Neprovokuj,“ řekl Handerson Waynovi, pustil jeho rameno a vrátil se ke svým společníkům.
„Moc milí lidé,“ řekl Wayne barmanovi, „mohu si zbytek té lahve vzít s sebou ven?“
„Jak chcete,“ pokrčil rameny barman, „zaplatil jste si, je vaše.“
Wayne s mírnou úklonou vzal láhev i svou sklenku a pomalu vyšel ven z baru. Usadil se na lavičce a natočil obličejem k odpolednímu slunci.
Nevyhříval se dlouho. Za chvíli měl pocit, že ho zakrývá nějaký stín.
Otevřel oči a uviděl opět Handersona.
„Jenom jsem ti chtěl říct,“ začal Handerson, „že na tohle tu nejsme zvyklí. Tak se koukej sbalit a vypadni.“
„A to jako proč?“ zeptal se Wayne.
„Protože tě jinak hrozně zmlátím,“ zavrčel Handerson.
Wayne vstal a protáhl se. I s více než třetinou láhve whisky v sobě měl skvělou pohybovou koordinaci.
„Chcete mě zmlátit?“ ujistil se.
„To si buď sakra jistej,“ vykřikl Hansderson a zaútočil.
Objektivně je nutno říct, že Handerson nebyl žádný srab a rvát se uměl. Zároveň je nutno říct, že Wayne na tom nebyl o nic hůře a uměl rány přijímat i rozdávat. Takže první Handersonův útok ho zasáhl z boku do žeber. Až potom provedl svůj protiútok.
Precizně zamířený kop trefil Handersona nečekaně vysoko. Zrzek zavrávoral, udělal několik kroků dozadu a rozplácl se na jediné slušné místní silnici.
Wayne se opět usadil ke své whisky.
O čtyři dny později si na Wayna počkal šerif Briggs.
„Jste pan Wayne Morinsky,“ spíš konstatoval, než by se ptal.
„Jistěže,“ přisvědčil Wayne.
„V tom případě je nutné, abyste šel se mnou,“ oznámil mu šerif Briggs.
Wayne pokrčil rameny a následoval jej. Šerif ho zavedl do budovy svého úřadu a usadil do cely.
„Asi víte, proč to musím udělat,“ řekl.
„Nevím,“ přiznal se Wayne.
„Je to pro vraždu pana Stanleyho Handersona,“ vysvětlil mu šerif.
„To nebyla vražda, ale sebeobrana,“ opáčil Wayne.
„No,“ pronesl po chvíli mlčení šerif, „máte pravdu, jeden svědek, Josh Holborn, tvrdí, že na vás Handerson zaútočil jako první. Oproti tomu šest dalších lidí,“ výrazně se odmlčel, „potvrdilo, že jste Handersona provokoval a pak ho zabil zákeřným úderem.“
Cela byla stále otevřená a šerif stál mezi dveřmi. Wayne vstal a přistoupil k němu. Briggs byl o půl hlavy menší a dával najevo, že mu Waynova blízkost není dvakrát po chuti.
„Byla to sebeobrana,“ řekl Wayne důrazně. „Neprovokoval jsem já, provokoval Handerson. Udeřil mě a já jsem mu ránu vrátil. Stačí? Můžu jít?“
„Nemůžete,“ zavrtěl hlavou Briggs. „Už je na vás vypsána odměna. Přesněji dvě odměny. Jedna od soudu a druhá od Handersonovy rodiny. Takže,“ nedořekl.
Wayne ho udeřil oběma pěstmi najednou. Šerif zalapal po dechu a složil se na podlahu.
O deset dní později si Wayne nad ohněm opékal kusy nedávno zastřeleného jelena. Žil v lesích, které se mu postupně slévaly v jeden.
Jen jednou se vydal do civilizace, když narazil na malou osadu. Hned z ní vycouval, když zjistil, že na stěně jedné z místních budov visí jeho podobizna s textem, který sděloval světu, že zobrazený člověk je hledán pro vážné zranění šerifa Briggse a že odměna za dopadení je celých dvacet tisíc dolarů.
„To si mě moc necení,“ pronesl pro sebe.
Při opékání jelena měl Wayne neodbytný pocit, že není v lese sám. Přece jen jako lovec měl vycvičené instinkty, které ho v přírodě nezklamaly.
Na medvěda narazil zanedlouho.
Přesné detaily souboje s medvědem si nevybavoval. Jen měl dojem, že v tom souboji byl tím silnějším medvěd a že se pomalu loučil s životem; připadalo mu ironické, že poté, co utekl šerifovi Briggsovi, by měl podlehnout zvířeti.
Pak nastala tma.
Nevěděl, jak dlouho ta tma trvala. Věděl, že se probudil tento den a neví, kde je.
Šel opatrně Cítil, že někde blízko je cesta, ke které se může přiblížit, ale neměl by na ni vstupovat, protože by ho na ní mohl někdo poznat a dostat zálusk na odměnu. Po několika desítkách dalších opatrných kroků cestu i uviděl.
Opřel se o strom. Nevěděl, kolik času uběhlo od střetu s mědvědem; věděl jen, že musí šetřit silami. Napjal sluch a zaradoval se.
Zvuk který slyšel, mohli vydávat jen dva koně a vůz.
Zmocnit se vozu? Ještě před nedávnem by podobnou myšlenku zamítl, teď mu připadala lákavá. Třeba v něm jede někdo, za koho se může vydávat a ze své původní identity pomalu a jistě vymizet.
Připravil si luk a šíp. Natáhl tětivu.
Za necelé dvě minuty se koně i s vozem objevili. Kočí se choulil do kabátu, díky čemuž si Wayne uvědomil, jaká je mu zima.
Ještě pár zlomků okamžiku počkal. Pak zamířil. Když správně vystřelí, prostřelí kočímu krk a může se zmocnit vozu.
Tlukot jeho vlastního srdce mu připadal jako kanonáda.
Teď.
Nevystřelil.
Zase mu někdo položil ruku na rameno. „Polož ten luk,“ uslyšel za sebou tichý hlas.
Udělal, co se mu řeklo a ohlédl se.
Díval se do hlavně brokovnice. Poté, co se zkoncentroval, zjistil, že za brokovnicí stojí člověk.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se neznámý tiše.
„Chtěl jsem,“ posunul Wayne hlavou k cestě, „se zmocnit toho vozu. Změnit totožnost. Zmizet,“ dodal.
Neznámý si ho prohlížel. Brokovnici stále nesklonil.
„Nápad jistě dobrý,“ řekl po chvíli. „Ale dopadl bys špatně. Víš, kdo v tom voze jede?“
Wayne pokrčil rameny. „Záleží na tom?“
„Záleží,“ odvětil neznámý. „Jede v něm nový okresní prokurátor. Za toho se vydávat můžeš, ale rozhodně ne příliš dlouho.“
Wayne svěsil ramena. „Takže budu už jenom uprchlíkem,“ zavrčel.
„Možná nemusíš,“ sklopil konečně neznámý brokovnici. Pak Waynovi pokynul. „Pojď za mnou.“
