Lovec (pokračování)

Jezdec na koni si mohl myslet, že je ukrytý mezi stromy. Netušil, že muž, sedící na verandě svého srubu, jej naopak vidí naprosto dokonale. Když jezdec přijel blíže, muž vstal a šel mu naproti.

Jezdec sesedl, rozhlédl se a přivázal svého koně k jednomu sloupku. Muž ze srubu souhlasně pokýval hlavou, i když to jezdec vidět nemohl.
Jezdec se vydal k majiteli srubu. Bylo vidět, že je ustrojen v uniformě se seržantským označením.
„Dobré odpoledne, seržante,“ prohlásil majitel srubu.
„Dobré odpoledne, pane,“ začal seržant, pak zaváhal, sáhl do kapsy, vytáhl malý notýsek, chvíli v něm listoval a pak vítězoslavně dodal, „pane O’Nealy.“
„Ano, to jsem já,“ řekl majitel srubu.
„Co vás sem přivádí?“ zeptal se po chvíli, když viděl, že seržant neví, co a jak říct.
Seržantovi se po obličeji přelil úlevný úsměv. „Můžeme k vám dovnitř, prosím?“ zašilhal po O‘ Nealym.
„S radostí,“ usmál se O‘ Nealy a uvedl seržanta do srubu.

O chvíli později spolu seděli u stolu a popíjeli kávu, která seržantovi připadala jako nejlepší káva, kterou kdy pil.
„Vy jste tedy Stan O‘ Nealy,“ přečetl opět ze svého notýsku. „A pan Jeremy O’Nealy, který tu žil, byl váš...,“ pohlédl tázavě na domácího.
„Strýček,“ odpověděl Stan O’Nealy. „Před skoro deseti lety mi tento dům přenechal a odjel někam,“ mávl rukou do neurčita, „na jih nebo tak nějak. Nemám o něm žádné zprávy,“ pokrčil rameny.
„To mi ani tak nevadí,“ pronesl seržant zamyšleně. Po kratší chvilce se znovu zeptal: „Můžete mě provést po domě?“
„Jistě,“ Stan O’Nealy opatrně vstal a ukázal ven z místnosti. „Můžeme začít v horním patře.“
Seržant přikývl.

Oba vystoupali po schodech nahoru a v jedné horní místnosti narazili na mladou ženu a dvě děti.
„Má žena Agnes,“ řekl Stan O’Nealy klidně. „A moji synové James a Pete.“
„Hm,“ udělal seržant a polkl naprázdno. Agnes byla opravdu krásná žena a seržant měl co dělat, aby se udržel v koncentraci.
Postupně prošli celým srubem, až v jednom místě seržant dupl na podlahu a zeptal se: „Co je tady?“
„Vchod do sklepa,“ odpověděl klidně O’Nealy. „Jestli chcete...,“ nedořekl a seržant přikývl.
O’Nealy zvedl poklop a objevily se schody dolů. Ukázal seržantovi a ten pomalu sestoupil. O’Nealy šel za ním.
„Pěkný sklep,“ uznale pochválil seržant. „Co tu všechno máte?“ začenichal.
„Hlavně cibuli,“ odpověděl Stan a sežant zavrtěl hlavou. „To jsem ještě nezažil,“  zabručel spíš pro sebe a naznačil, že by rád vyšel ze sklepa nahoru.
Nakonec skončili oba v hlavním pokoji. Seržant vypadal, že má něco na srdci.
„Můžu pro vás ještě něco udělat?“ nahodil O’Nealy.
„Ano,“ oddechl si seržant. Sáhl do jiné kapsy a vytáhl několikrát přeložený papír. Rozložil jej na stole a posunul k O’Nealymu. „Viděl jste tu v okolí tohoto člověka?“
O’Nealy si přitáhl papír blíž k sobě. Důkladně si obrázek obličeje hledaného člověka prohlížel.
„Víte, seržante,“ řekl po chvíli a ve stejném okamžiku od sebe papír odstrčil, „žijeme dost bokem civilizace. Do města to máme čtrnáct mil. Na druhou stranu ke kanadské hranici,“ zdůraznil, „jen sedm.“
„To chápu, ale...,“ chtěl něco říct seržant. O’Nealy ho gestem ruky přerušil.
„Navíc hlavní silnice do města je od nás ještě další dvě míle cestou, po které jste musel přijet,“ pokračoval klidně a počkal si, až seržant přikývne. „Takže potkat zde někoho kromě mé ženy a dětí je naprosto vyloučené.“
„To jsem čekal,“ povzdechl seržant.
„Ale když se na něj,“ pohodil O’Nealy hlavou k obrázku, „podívám, tak musím říct, že když jednou za čas dojedu do města, každý druhý nebo třetí chlap, kterého tam potkám, vypadá dost podobně tomu..., jak že se to jmenuje?“ zeptal se.
„Wayne Morinsky,“ odpověděl smutně seržant. „Hledáme ho skoro už dvanáct let. Má na krku jednu vraždu a jedno ublížení na zdraví. Hledáme ho nejenom my, ale i jedna rodina, ale do toho vás asi nemusím zasvěcovat,“ složil papír a znovu si ho dal do kapsy.
„Je na něj nějaká odměna?“ nahodil O’Nealy.
„Už skoro ne,“ odvětil seržant. „Byla dvacet tisíc kvůli tomu ublížení na zdraví a dvakrát padesát tisíc za tu vraždu. Teď je to deset tisíc za oboje.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že ho někdy najdeme. A kdyby tudy uprchl do Kanady...,“ pohlédl tázavě na O’Nealyho.
„Nevěděl bych o tom. Na tu hlavní silnici nevidím,“ rozhodil O’Nealy rukama.

Když seržant odjel, přišla Agnes dolů za svým mužem. „Pořád?“ zeptala se a Stan O’Nealy přikývl. „Asi na to nikdy nezapomenou.“

Když tmavé ulice a domy zapadlého městečka osvětluje jen měsíc, nemůže se nikdo divit, že se potkají dva stíny.
První stín promluvil ženským hlasem: „Nějaké dobré zprávy?“
Druhý stín promluvil mužským hlasem: „Vůbec nic. Začínám pochybovat o tom, že ten člověk vůbec existuje. Mám pocit, jako bych za ty roky procestoval celé Státy.“
První stín promluvil naštvaně: „Tak je procestujete ještě jednou! Morinsky se přece nevypařil. Dokud nebude jeho hlava viset na stožáru, nebude smrt mého muže potrestána. Neplatím vám, seržante, dvanáct dolarů každý měsíc za to, že jste toho pacholka nenašel.“
Druhý stín odpověděl smutně: „Jestli neodjel ze země, tak..., tak prostě nevím.“
První stín řekl důrazně: „Jestli potřebujete posily, některý z našich chlapců vám pomůže. Ale do příštího úplňku chci toho padoucha vidět viset.“
„Rozumím, paní Handersonová,“ odpověděl druhý stín. Oba stíny se vydaly pryč od sebe.
Ani jeden z nich nepostřehl třetí stín, který stál opodál opřený o strom a s nepředstíraným zájmem prohlásil: „Tak takhle to je.“
Dříve
Wayne šel dva kroky za neznámým mužem a přemýšlel. Kam jdou? Je ten neznámý lovec lidí, který za něj vyinkasuje odměnu? A proč mu tedy projevuje důvěru tím, že ho nechá jít za sebou?
Trvalo to skoro tři hodiny, než se jim podařilo vyjít z lesa ven. Neznámý se orientoval mimořádně dobře; některé jeho manévry vypadaly, že postrádají logiku, ale nakonec Wayne uznal, že byly správné.
„Tři a půl míle tímto směrem,“ ukázal neznámý, „je můj srub. Tam mi povíš, co jsi provedl a proč.“
Wayne pokrčil rameny. Neznámý o jeho minulosti asi opravdu nic neví a pomáhá mu jen z dobrého srdce.
Večer téhož dne vše převyprávěl, jak si to pamatoval.
Neznámý ho poslouchal velmi pozorně.
„To ses musel po těch lesích motat hodně dlouho,“ uznal nakonec. „Na koni bys tu vzdálenost ujel za pět dní. Když uvážím, že jsi bloudil pěšky, tak jsi hrdina, že se ti to podařilo přežít. Ale teď k tomu podstatnému. Wayne Morinsky,“ ukázal na Wayna, „musí zmizet ze světa.“
„To mě...,“ zajíkl se Wayne a přejel si prsty před přední stranou krku.
„Vůbec ne,“ rozchechtal se neznámý. „Docela se mi líbíš a potřebuju tu někoho, kdo má obě ruce zdravé. Což doufám máš, nebo aspoň v tom lese s tím lukem to tak vypadalo.“
„Hm,“ udělal Wayne nerozhodně. „A co teda chcete provést?“

O necelý měsíc později Wayne Morinsky neexistoval. Naopak se objevil Stan O’Nealy. Synovec majitele srubu, který připlul do Kanady a přes nestřežený úsek hranice se dostal ke svému strýčkovi Jeremymu.
Jeremy se snažil, aby jeho novopečený synovec vypadal k světu. Šrámy a jizvy na těle se postupem času zhojily a brzy byly viditelné jen pro toho, kdo věděl, jak se na Stana dívat. Navíc se naučil spoustu věcí o pěstování všeho možného, prodávání na trhu ve městě, navázal spoustu nových kontaktů, takže nikoho nepřekvapilo, když se o dalšího půl roku později oženil s Agnes. A nedlouho poté přišli Jeremy a Stan do města k advokátovi a podepsali dokumenty o tom, že srub a pozemek, dosud patřící Jeremymu, se stává Stanovým majetkem.
„A co bude s tebou?“ zeptal se novopečený Stan svého fiktivního strýce.
„O mě strach neměj,“ usmál se na něj Jeremy. „Já jedu na jih, mám tam něco k vyřešení. A pamatuj si, že teď jsi tady pánem,“ nasedl na koně, ještě jednou Stanovi a Agnes zamával, a to bylo naposledy, kdy ho viděli.