Liborovo dilema

Libor se cítil hodně špatně. Ani ne tak fyzicky, jako spíše nervově. Chápal, že udělal kolosální chybu, a zároveň cítil, že udělal správně.

Když o tom chtěl s Kristýnou mluvit, pokaždé přišel o odvahu, něco zablekotal a převedl řeč jinam. A nakonec to vymňoukl takhle.
Přitom to vše vypadalo naprosto parádně.
Před sedmi lety se dostal do pařátů mafiánovi Růžičkovi. Ten měl dvě dcery. Petru a Alenu. Obě dost protřelé potvory, které si na své hodně špatné pověsti zakládaly.
Jenže Libor nedbal toho, co slyšel ve svém okolí na adresu obou holek. A než se stihl vzpamatovat, už ho měl mafián Růžička v klinči.
Netrvalo dlouho a Libor dostal nabídku, která byla příliš velká na to, aby ji odmítl. Nebyl zrovna hrdina, aby vzdoroval. Zároveň byl dost chytrý na to, aby věděl, že ať tuto nabídku přijme nebo ne, oběma způsoby dopadne hodně špatně. Přičemž se nedalo určit, který z těch způsobů bude horší.
Oznámil mafiánovi Růžičkovi, že mu odpoví za dva dny. Mafián Růžička to přijal se smíchem a Libora upozornil, že by nebylo moudré, kdyby kontaktoval nějakého toho policistu, protože několik policistů má na své výplatní listině, včetně těch nejvyšších z krajské kriminálky. To si Libor nehodlal ověřovat.
Protože nevěděl, kudy kam, skončil v baru, kde si nechal nalít panáka. Zíral do něj a přemýšlel, jak uspořádat poslední věci ve svém životě, neboť měl dvě vyhlídky. Jedna vypadala jako cela doživotního trestu, druhá jako sud na dně přehrady.
Tenkrát se ho někdo zeptal, z čeho je tak rozsypaý. A Libor, jak nevěděl, kudy kam, to ze sebe všechno vyklopil. Včetně detailů, které kdyby slyšel policista, který nebyl u mafiána Růžičky na výplatní listině, byl by povýšen  a to tak, že o několik úrovní.
Neznámý ho vyslechl, ujistil se, že se baví opravdu o tom mafiánovi Růžičkovi, a pak řekl Liborovi, ať sedí na místě, nic nedělá a nikam nechodí. Následně se zvedl, odešel, za necelých patnáct minut se vrátil, objednal sobě i Liborovi ještě jednoho panáka a řekl jedno slovo: „Vyřešeno.“
Libor se tenkrát docela divil, i když opatrnost mu říkala, že se nemá vyptávat. Druhý den se divil ještě víc. To mu totiž zavolal přímo mafián Růžička a do telefonu se omlouval, že netušil, že Libor má takové kontakty.
Od té doby měl od mafiána Růžičky pokoj. Jeho nový známý ho začal zvát k sobě domů a postupně seznámil se svou rodinou. Brzy Libor pochopil, že se mafiána Růžičky zbavil tím, že se ho ujal jiný mafián.
Ten mu nečinil žádné kontroverzní nabídky, zaměstnal ho naopak do nenápadné administrativní pozice a choval se k němu přátelsky.
Postupem času se Libor začal seznamovat s Kristýnou, kterou mu jeho nový mafiánský šéf představil jako svou jedinou dceru. Zpočátku ti dva okolo sebe navzájem chodili jako dva lvi v kleci, postupně mezi nimi začaly bariéry opadávat. O necelý další rok později oznámila Kristýna svým rodičům, že s Liborem asi začne chodit. Hned poté, co kývnutím hlavy souhlasil její otec, se k souhlasu váhavě přidala její máma.
Chození trvalo několik dalších let a Liborovi dělalo dobře, že má ženskou společnost, navíc takovou, kterou mu mohli kamarádi závidět. Průšvih byl v tom, že jediní kamarádi, kteří padali do úvahy, byli ti Kristýnini.
Před necelým rokem se začalo mluvit o svatbě. Kristýna to navrhla, její rodiče souhlasili a Libora se na jeho názor nikdo neptal. Všichni počítali s tím, že bude souhlasit.
Jak se blížil termín velkého dne, kdy k tomu všemu mělo dojít, cítil se Libor stále hůř a hůř. Najednou mu připadalo, že není tím, kdo řídí děj událostí.
Večer před termínem svatby vešel do stejného baru, jako před lety. Jen tentokrát to dopadlo jinak. O dva panáky později vyšel ven, chytil si taxíka a nechal se odvézt na nádraží. Vyhledal si odjezd nočního rychlíku a koupil si jízdenku do jeho konečné stanice. Tam našel autokemp a zaplatil si v něm chatku na měsíc. Kempař nedělal problémy.
A co bude po tom měsíci?, pomyslel si Libor.
Teď seděl v chatce a bál se zapnout mobil. Určitě si proti sobě pohněval někoho, koho se bojí i mafián Růžička, a to je co říct.
Nemůžu pořád utíkat, do toho kyselého jablka musím kousnout, řekl si a třesoucími se prsty zapnul svůj mobil.
Naskočilo mu číslo o zmeškaných hovorech. Bylo jich méně, než původně očekával.
Několik zpráv, ptajících se ho na to, co se stalo.
Odložil mobil a složil hlavu v dlaních.
Vtom mu někdo volal. Číslo mu nepřišlo povědové.
Rozhodně ne beze strachu hovor přijal.
„Ahoj,“ ozvalo se v telefonu, „tady Kristýna.“