Laura

V mých vzpomínkách vidím své dětství jako velice šťastné období. Aspoň prvních deset let určitě. A kdyby to tak zůstalo, nebyla bych potkala Lauru a nestaly by se události, které vedly k tomu, že je ze mě nyní vyvrhel.

Dětství jsem měla opravdu nádherné. Tatínek byl kupec a měl svůj krám a dům hned na náměstí. Byl cizinec. Říkali o něm, že je Frís. Nevěděla jsem, co to znamená. Je pravda, že mluvil jinak než ostatní lidé ve městě a když mluvil, znělo to jako by zpíval. Moc se mi tón jeho hlasu líbil.

Maminka byla švadlena. Jedna z těch, které jsou vděčné za to, že si jim někdo řekne o ušití toho či onoho kusu oděvu.

S tatínkem se maminka seznámila při městském plese. Tatínek k nám přijel za obchody a rozhodl se zůstat přes ples a jet domů až následující den. Ubytoval se v hostinci u starého Ericha.
Na plese všichni obdivovali pana starosta a jeho ženu. Šaty, které měla paní starostová na sobě, obdivovaly všechny ženy z blízkého i vzdáleného okolí. Ty šaty šila moje maminka.
„Neobdivujte mne,“ říkala paní starostová, „obdivujte tady slečnu Eleonoru,“ a ukázala na mou maminku. Někdy v té chvíli se na mou maminku podíval poprvé i můj tatínek. A netrvalo dlouho a byla svatba a tatínek zůstal tady.
Moc se mi ten příběh líbil, když mi ho oba vyprávěli.

Tatínkovi se dařilo dobře a ještě lépe. Maminka nemusela šít a mohla se starat o domácnost. A potom i o mne.
Dělal vše pro to, aby mě vychovala dobře.

Tatínek se brzy stal váženým občanem. Nakupoval u něj každý, kdo něco znamenal. Měl dobré ceny a přátelskou povahu. A proto bylo moje dětství krásné.
Někdo si řekne, to se jí to žilo, když si mohla dovolit na co si vzpomněla. Já jsem se starala i o děti z okolí, které nebyly v tak dobré situaci. A jejich rodiče mi byli vděční.

V zimě po mých desátých narozeninách začal tatínek podivně pokašlávat. Choval se však, jako by o nic nešlo. Bylo to stále intenzivnější. Byly dny, kdy vůbec nemohl vstát a když se nakonec překonal a vstal, musel si hned zase lehnout.
Co bylo horší, ty dny přicházely stále častěji. A dva dny před koncem roku tatínek zemřel.
Zůstala jsem s maminkou sama.

Zprvu se nezdálo, že bychom měly mít nějaké problémy. Maminka se začala starat o náš krám a spoléhala na to, že si všichni v městě na tatínka dobře vzpomínají a nenechají ji jako vdovu na holičkách.
Nechali.
Pomohl nám strýček Günter. Byl to manžel tatínkovy sestry. Měl nás obě rád a slíbil mému tatínkovi, že se o nás postará.
Toho večera s námi seděl i s tetou Margo. Maminka se smutně přiznala, že nám docházejí peníze. A že se chce vrátit k práci švadleny, ale nikdo od ní nechce nic objednávat. Jako by byla nějaká špatná. A že má strach, že budeme muset prodat krám i dům.
Strýček Günter s tetou Margit koupili nejprve náš krám a chtěli ho provozovat a znovu rozvinout. Bohužel se to nepovedlo. Ti, kteří mého tatínka v době, kdy se mu dařilo, plácali radostně po ramenou, se nyní ke všem, kteří s mým tatínkem měli co společného, otáčeli zády. Nakonec strýček Günter náš bývalý krám prodal s velkou ztrátou.
Na to, aby koupil náš dům, dost peněz neměl. Slíbil však, že brzy najde nějaké řešení, jak naši situaci vyřešit.
Asi o dva měsíce později přijeli opět oba i s tetou Margo a sdělili nám novinu. Strýčkův vzdálený bratranec Jürgen ovdověl a zůstal sám s malou dcerkou. Rád by se nás dvou prý ujal. Jen je to tři hodiny jízdy a nebudeme bydlet ve městě, ale na statku.
Maminka byla tak smutná, že rozhodla, že se pojedeme za panem Jürgenem podívat, abychom ten statek viděly a mohly se rozhodnout, jestli tuto nabídku přijmeme.

Jürgen byl velice sympatický člověk. Vysoký, statný, usměvavý, i když jeho úsměv byl zakryt smutkem.
„Tohle je moje Laura,“ ukázal na malé děvče, asi tak šestileté. Holčička stála bokem, koukala do země a měla v ústech dva prsty z každé ruky. „Není úplně v pořádku,“ povzdechl si Jürgen, „skoro nemluví, sama se nenají a nejradši se válí v popelu. Možná je to tím, že se narodila na Popeleční středu,“ dodal omluvně.
Maminka se k Lauře sklonila a usmála se na ni. Pohled na ten úsměv mi stačil. Věděla jsem, že Laura chytila maminku za srdce a že už je vnitřně rozhodnutá.

Nejprve jsme si prohlížely statek. Bolelo nás obě, jak byl zanedbaný. I přesto, že se personál snažil. Pak jsme vešly do jídelny, kde pro nás Jürgenův kuchař připravil speciální oběd.
Po obědě se maminka s Jürgenem dlouho o něčem bavila. A nakonec přikývla.
O měsíc později se mamince podařilo prodat náš dům a odstěhovaly jsme se na Jürgenův statek.

Maminka se do toho pustila se šturmem. Začala zvelebovat statek a starat se o malou Lauru. Jako první zakázala všem, aby ji označovali slovem Popelka. „Laura je krásné jméno a to děvče si zaslouží, abyste jí projevovali úctu,“ říkala důrazně a důsledně.
O Lauru pečovala, jak mohla, a začínalo to být vidět. I když pomalu. Po více než roce řekla Laura první slovo. Během druhého roku se naučila jíst lžící a chodit na nočník. Bylo to zvláštní, ale maminka se z těchto drobných Lauřiných pokroků radovala.
Roky plynuly. Laura se pomalu rozvíjela, bylo však nám všem jasné, že navždy zůstane s dětskou myslí v dospělém těle.
Děti ze vsi neměly Lauru rády a pošklebovaly se jí. „Kam jdeš s tou gege?“ volaly na mě, když jsem se s Laurou procházela. Dokonce si braly i kameny. Stoupla jsem si před Lauru a jasně jsem řekla, že je to moje sestřička, kterou mám ráda. A že za to, že je postižená, nemůže, na rozdíl od těch, kteří v sobě mají zlo, protože ti za to můžou.
O další rok později požádal Jürgen moji maminku o ruku s tím, že by byl rád, kdyby mu vyhověla, protože ví, že kdyby se s ním něco stalo, bude o statek i Lauru náležitě postaráno.
Svatba se odehrávala o půl roku později. Seděly jsme s Laurou vedle sebe. To byla asi chyba. Protože jsem neviděla Lauře do tváře. Někdo totiž poznamenal, že Lauřiny oči, které do té doby byly úplně bez výrazu, se v tu chvíli zatáhly a že se na celý svět začala dívat hodně zle. Myslela jsem si, že jen přehání.

Nepřeháněl.

Vyrostla jsem do věku, kdy holky prohánějí kluky. Místo toho jsem pomáhala se statkem. Stala jsem se pracovní silou a vůbec mi to nevadilo. Sloužící mě měli rádi, protože viděli, že i statkářčina dcera se práce nebojí. A kromě toho jsem pomáhala i s péčí o Lauru.
Nejtěžší bylo odnaučit ji lehat si do popela. Zakazování k ničemu nevedlo. Nakonec nás napadlo naučit ji lehat do něčeho jiného. Trvalo to hodně dlouho, až se to zdálo nesplnitelné, jednoho dne však dokázala Laura projít okolo putny s popelem bez toho, aby do ní chtěla vlézt.
Táhlo mi na dvacáté narozeniny, když se ve vsi konal ples. Jürgen pozval maminku i mne a váhal, zda s sebou vzít i Lauru. To mi přišlo nepatřičné a řekla jsem, že Laura s námi samozřejmě půjde. Maminka se ke mně přidala.
Když jsme vešli všichni do sálu, chytila se mě Laura a držela se mě jako klíště, až jsem měla na paži od jejích prstů modřiny. Snažila jsem se z toho sevření vymanit, ale marně. Usadili jsme se u stolu a přinesli nám víno a pro Lauru jen pramenitou vodu. Tehdy mě na chvíli pustila.
Hudba začala hrát. Jürgen vzal do tance mou maminku a já osaměla s Laurou. Ta seděla podivně zaraženě a jen se rozhlížela kradmými pohledy. Až do chvíle, kdy mě požádal o tanec jeden z místních mládenců. Chtěla jsem se vymluvit na to, že musím hlídat sestru, ale jeho matka se nabídla, že Lauru ohlídá.
Muselo se to stát v okamžení.

Když jsme se po tanci vrátili ke stolu, Laura u něj neseděla. Mládencova matka jen krčila rameny, že se na chvíli ohlédla a když se vrátila očima zpět, to děvče bylo pryč.
Dobrá nálada z plesu byla pryč. Vyběhli jsme ven a na schodech našli Lauřin střevíc.
Napadlo mě, že mohla běžet domů, a vydali jsme se za ní.
Přišli jsme pozdě.

Statek hořel.
Uprostřed toho všeho stála Laura s krabičkou sirek.
A smála se.
Smíchem zlým a nenávistným.
A ukazovala rukou na mě a mou maminku.
Jürgen to nezvládl. Jeho tělo se sesunulo k zemi a byl na místě mrtev.

Soud nám nařídil opustit statek, nebo to, co z něho zbylo.
Marně jsme se dovolávaly toho, že Laura byla postižená a neměla dost vyvinuté myšlení.
Nepomohlo ani to, že všichni sloužící vypovídali v náš prospěch.
Byly jsme obě s maminkou za ty zlé.
Laury se ujali další Jürgenovi příbuzní a zajistili jí pobyt v sanatoriu, kde se k popelu a sirkám nedostane.
Maminka se mnou teď žije v lesní jeskyni. Nic víc nemůžeme a nesmíme. Nesmíme mezi lidi. Nesmíme nikam. A nikdo nám nesmí pomáhat.
A někde v duši mám myšlenku, že se nám oběma Laura směje.