Koncert v Rudolfinu

V životě běžném se stávají věci, které člověka nasměrují do míst, která do té doby neznal a je jimi nově mile rozrušen. Tak se stalo i minulou neděli.

„Pojďte se mnou do Rudolfina,“ oslovila nás paní farářka způsobem a tónem hlasu, ze kterého bylo jasné, že odmítnout by bylo minimálně stejně zavrženíhodné jako nakopnout štěňátku. A tak jsme se po odpolední akci s Mikulášem otočili domů, bleskurychle se navečeřeli, převlékli do společensky přijatelného odění a vyrazili za kulturou. To, že jsem se asi dvakrát zeptal pro ujištění, kde že to Rudolfinum vlastně stojí, je jen taková meruňka na dortu.
Naštěstí se zadařilo, díky čemuž jsme mohli vstoupit do tohoto vznešeného prostoru. Asi mi to bude málokdo věřit, ovšem byla to pro mě osobní premiéra. Paní farářka dorazila záhy a pomocí jejích vstupenek jsme překonali kontrolu u vchodu a následné uložení svršků do šatny.
Pak už nic nebránilo tomu, abychom se přesunuli přímo do sálu. Místa ve třetí řadě zaručovala, že na pódium uvidíme naprosto dokonale, což se naštěstí potvrdilo.
Čekal nás koncert Pražské komorní filharmonie se skladbami čtyř autorů. Jména tří z nich mi skoro nic neříkala. Prvním v pořadí byl Iša Krejčí. Toho jsem znal pouze z křížovek; celý život se snažím přijít na to, co se asi honí hlavou rodičům, kteří svého syna pojmenují Iša; jestli je to pouze pomsta za to, že se narodil, nebo jestli je nic strašlivějšího nenapadlo.
Každopádně Malá suita pro smyčcový orchestr nezněla špatně, což byl pozitivní prvek koncertu. Netušili jsme totiž, co nás čeká jako druhý chod, a netušili jsme ani, že to bude předčasný vrchol koncertu.
Druhým skladatelem, jehož dílo nám bylo předloženo, je totiž Johann Nepomuk Hummel a jeho Koncert pro trubku a orchestr Es dur. A zážitek to byl hlavně díky tomu, že se jako sólistka představila drobná bosá francouzská trumpetistka Lucienne Renaudin Vary. Od chvíle, kdy poprvé foukla do svého nástroje, měla celé publikum na své straně a potlesk si naprosto zasloužila.
Po přestávce pokračoval koncert druhou částí. Jako prvního nám v rámci této druhé části představili Václava Jindřicha Veita a jeho Koncertní předehru, op. 17. Asi budu za kulturního barbara, nicméně toto dílo mě moc neoslovilo.
Závěr obstaral jediný z těch čtyř skladatelů, kterého aspoň trochu znám, a to legendární Felix Medelssohn-Bartholdy a jeho Symfonie č. 4 A dur „Italská,“ op. 90. U tohoto skladatele už tak trochu dopředu tuším, jakou hudbu a jaký zvuk očekávat. A byl to vynikající závěr koncertu, i když samotný vrchol bylo vystoupení francouzské trumpetistky. Nutno samozřejmě dodat, že ke skvělému dojmu z koncertu přispěl i dirigent, který k vedení orchestru nepotřeboval taktovku, naopak dirigoval doslova celým tělem.
Naše paní farářka prokázala nejen orientační smysl, ale i schopnost rychlého pohybu, takže jsme z budovy odcházeli jako jedni z prvních účastníků. Každopádně jsme se shodli na tom, že koncert stál za to a že jsme rádi, že jsme mohli toto pozvání využít.

A aby si umění francouzské trumpetistky Lucienne mohli užít i ti, kteří s námi v Rudolfinu nebyli: