Vzhledem k tomu, že premiér Fiala nikdy nebyl agentem Státní bezpečnosti, bych rozhodně nečekal, že vtipy o Jaroslavovi Hutkovi bude vykládat právě on.
Míra Šejna se chystal na svou oblíbenou procházku Prahou. Byl krásný den a byl lednový den a nikde žádné stíny. Ze zdi na něj koukal portrét legendárního generála Jana Šejny a Mírovi připadal ten lednový den jako vymalovaný.
„Obchodní dům, Karlův most, divadlo a muzeum,“ mumlal si, když se díval do svého itineráře své pravidelné zdravotní procházky, jak tomu obyvkle říkal. Pak se zahleděl do očí portrétu dávného generála, chvíli si s tím portrétem hleděli navzájem do očí, načež Míra dodal: „A až toho bude dost, půjdu na pivo k Pinkasům,“ a zálibně se pousmál, neboť měl ke zmíněnému podniku veřejného stravování vřelý až rodinný vztah.
„Vážení posluchači,“ ozval se hlas z malého tranzistoráku, „rozhodli jsme se přerušit přímý přenos desetihodinového projevu japonského poslance české poslanecké Sněmovny Tomia Okamury, protože pindá tak nudně, že se to nedá vydržet. Nyní ovšem přepojujeme přenos do centrály Občanské demokratické strany, kde její předseda a zároveň premiér Petr Fiala právě řekl vtip o Jaroslavovi Hutkovi.“
„To snad není možné,“ povzdechl si Míra Šejna a pohlédl opět do očí portrétu legendárního generála: „Vidíš, strýčku, tohle za tvých časů nebývalo, aby ve Sněmovně lidu nebo Sněmovně národů blábolil Japonec a aby předseda vlády vykládal vtip o Jaroslavovi Hutkovi.“
Smutně se vydal Míra Šejna na svou procházku, kterou chtěl tradičně zakončit U Pinkasů. A portrét legendárního generála se na to všechno díval a kdo se na něj podíval pozorně, mohl mít pocit, že se legendární generál ironicky šklebí.
