Odmalička jsem zvyklý chovat se k lidem slušně a ohleduplně. Nikdy by mě nenapadlo, že se z ohleduplnosti dopustím přešlapu, který si budu hezky dlouho vyčítat.
Do bytu nade mnou se nastěhovali manželé Kotrbovi. Zkušeným okem dvojnásobného fotříka jsem odhadl, že paní Kotrbová je v sedmém, možná už osmém měsíci těhotenství.
Byl jsem zvyklý na svůj klid a došlo mi, že mi možná zakrátko začne nad hlavou brečet miminko. Na druhou stranu, když jsem si vzpomněl na své děti, napadlo mě, že možná bude dítě paní Kotrbové stejný kliďas a nebude brečet víc, než bude nezbytně nutné.
Jak jsem mohl, paní Kotrbové jsem pomáhal. Když nesla těžkou tašku, pomohl jsem jí. Stejně tak když stěhovali do bytu komodu, vzal jsem to s jejím manželem, aby nebyla přetěžovaná. Vždycky poděkovala a já nezapomněl připomenout, že kdykoli bude s něčím potřebovat pomoci, může se na mě obrátit.
Pak jednoho dne jsem dostal příležitost se projevit. Zvonek u mých dveří se rozezvonil a když jsem otevřel, stála proti mně paní Kotrbová a tvářila se vyděšeně a zmateně.
„Dobrý den,“ řekla nervózně, „víte, praskla mi voda a…“
Patřím k té podstatné části chlapů, kteří jsou kdykoli a kdekoli a za jakýchkoli okolností nepřipravení. A teď jsem musel přijít na to, jak reagovat.
„Ale já jsem si dal pivo,“ zablekotal jsem.
„To nevadí,“ vzdechla paní Kotrbová, „už jsem volala manželovi, za chvíli dorazí, ale kdybyste mohl už hned…“
„Jen si vezmu bundu,“ řekl jsem. „Tašku máte připravenou?“
„Tašku?“ vyjekla paní Kotrbová. „Asi nějakou najdu, ale…,“ nevěděla jak zakončit větu.
Pomyslel jsem si něco o tom, že paní Kotrbová se asi chystá rodit poprvé a neví, co si má s sebou vzít do porodnice. Hodil jsem na sebe bundu a vyšel za ní na chodbu. „Tak pojďme k vám,“ řekl jsem a cestou do schodů ji mírně podpíral.
Za chvíli jsme vešli do bytu Kotrbových. „Tu tašku máte kde?“ zeptal jsem se, načež paní Kotrbová sáhla do chodbové skříně a vytáhla koženou kabelu, v níž zahrčely nějaké kovové věci.
„Tohle si chcete brát do porodnice?“ užasl jsem.
„Do jaké porodnice?“ vyjekla paní Kotrbová a v tu chvíli mi došlo, že mi podlaha pod nohama podivně čvachtá. Když jsem se ohlédl dolů, všiml jsem si louže, která protékala z koupelny. A tehdy mi to došlo.
Paní Kotrbová, celá v rozpacích, prohlásila: „Já teda vím, že jsem hodně při těle, ale že by si mě někdo pletl s těhotnou, dokonce s těhotnou těsně před porodem, to snad ne.“ Já jsem mezi tím odhalil hadici u pračky, která byla na několika místech prasklá a právě těmi prasklinami protékala voda.
Než jsem stihl cokoli říct nebo udělat, objevil se naštěstí pan Kotrba. Využil jsem situaci a nenápadně se protáhl ven mezi panem Kotrbou a dveřními zárubněmi.
Od té doby mě paní Kotrbová nezdraví a nechce, abych jí s čímkoli pomáhal. Nemusím dodávat, že ani po roce se v jejich bytě zatím žádné miminko neobjevilo. A s vodou v bytě asi už taky problémy nemají.
