Jsou chvíle, kdy mám jistotu, že psaní má smysl

Nejsem z těch autorů, kteří by nějak bažili po velké popularitě, a maturitní otázkou se stoprocentně nestanu. I tak mě dokáže potěšit, když se objeví někdo, kdo mě čte a kdo čte to, co jsem opravdu napsal.

Byla to v pořadí druhá dubnová neděle. Jako každou neděli, i tentokrát jsme se dopoledne sešli k tradiční nedělní dopolední bohoslužbě.
Zde si dovolím poznámku, že jednou za dva týdny naše nedělní společenství posílí strašnická parta, tedy skupina lidí, kteří se ten druhý z těch dvou týdnů scházejí ve Strašnicích, čili někde poblíž Prahy 10. Konec poznámky.
Nuže, jednotlivé části průběhu bohoslužby zde popisovat nehodlám, neboť platí, že jednou vidět je lepší než desetkrát číst. Proto skočím až na její konec, kdy přicházejí na řadu různá oznámení a jedno z nich se týká modlitebny, která je k dispozici pro posezení u čaje, kávy a něčeho k snědku, a také k možnosti podělit se o dobré slovo.
Tato posezení jsou milou tradicí a ptát se, jestli po bohoslužbě bude toto posezení následovat je stejně efektivní, jako ptát se, jestli má žirafa dlouhý krk nebo jestli je zmrzlina studená. A protože komunita i skupina lidí, kteří se takto rádi scházejí, se postupně rozrostla, očividně tato setkání děláme dobře. A co je důležité a na co nesmím zapomenout, je to, že jsme pokaždé rádi, když se k posezení přidá nový člen či nová členka.
Po tomto poněkud zdlouhavém, avšak jak se všichni shodneme velmi zajímavém úvodu se dostávám k jádru celého příběhu. Tři kolegyně ze strašnické party se zapojily do modlitebního posezení, což jsem zprvu vnímal pouze jako statisticky významný úkaz.
Nicméně po chvíli a zrovna v okamžiku, kdy jsem vysvětloval některou ze svých převratných teorií (tuším, že šlo o teorii, podle které je vrabec obecný pták), jedna z těchto zmíněných tří členek vstala a vydala se rázným, jistým a pevným krokem ke mně.
V domnění, že ve skutečnosti nejde za mnou, ale za někým jiným, jsem jí zprvu nevěnoval pozornost. To jsem změnil ve chvíli, kdy se zastavila u mě, zabodla do mě svůj pohled a klidným, leč pevným hlasem se zeptala: „Prosím vás, vy jste Martin?“
Protože za všech okolností mluvím pravdu, jak je o mně všeobecně známo (kdybyste si tím nebyli jistí, stačí se zeptat přímo mě), pokýval jsem hlavou a odpověděl: „Zajisté, proč vás to zajímá?“
Té dobré ženě se rozšířily oči, vykouzlila potěšený úsměv a prohlásila: „Tak to je paráda, já čtu váš blog!“
Jak každý z nás ví, běžný chlap prožije téměř celý život ve stavu permanentní nepřipravenosti. Čili ani já jsem nebyl připraven na to, že se podobnou informaci doslechnu zrovna v modlitebně. Proto, ačkoli jinak bych odpověděl tak, že bych tím uvedl všechny přítomné a většinu nepřítomných v dokonalý údiv, jsem ze sebe vydal pouze: „Opravdu? To jste vy?“
„No jistě a nejen já, čteme to všechny,“ šokovala mne dotyčná, „a přišly jsme na to podle toho článku o hraní Ježíše,“ dodala a poté vysvětlila, že zejména ocenila samotný závěr zmíněného článku, ve kterém sebekriticky a s vrozenou moravskou skromností podotýkám, že si nikoho, kdo by zmíněnou roli zvládl lépe než já, nedokážu představit.
Když se naskytne příležitost promluvit si s čtenářkou, je dobré ji nezahnat. Proto jsem se mohl dovědět, že mezi některými členkami stašnické party jsou moje články velmi oblíbené a velmi vyhledávané, což mě utvrdilo v dojmu, že moje psaní asi má nějaký smysl.