Jen to do mě píchněte

Nejsem z těch, kteří by vyhledávali lékařskou péči víc, než je nezbytně nutné. Když už ji však vyhledám, stojí to za to.

Někdy na jaře se mi na stehně udělal podivný útvar, který vypadal jako něco, co jsem na svém stehně rozhodně neočekával. Protože mě v pohybu neomezoval, nevěnoval jsem mu pozornost. To se změnilo poté, co začal při dotyku s látkou oděvu svědit.
Zamyslel jsem se nad tím a při předem domluvené návštěvě u své lékařky, spojené s previdelným odběrem krve kvůli všem možným i nemožným hodnotám, se jí s tímto svěřil. Lékařka na mě pohlédla soucitně a vytiskla mi doporučení pro lékaře kožního i pro chirurga.
Rozhodl jsem se navštíviti chirurga a po nezbytně nutné době v čekárně jsem se dostal do ordinace. Pan doktor si útvar zkušeně prohlédl, něco si brumlal, pak mi poručil sundat třičko a prohlédl i můj trup. Poté spokojeně prohlásil, že mě zbaví několika mateřských znamének, leč z kapacitních důvodů mě může objednat až na 1. září.
Souhlasil jsem a radostně vyhlížel tento den. K mému optimismu přispělo i to, že útvar na stehně po čase odpadl sám a původní místo pozbylo i své zarudlosti.
Nakráčel jsem tedy 1. září do chirugického oddělení, kde mi statná sestra v recepci oznámila, že mám jít na konec chodby a tam se usadit na modrou sedačku.
„Na modrou sedačku,“ pronesl jsem uznale, „no má se někdo lépe než já?“ dodal jsem a po odsouhlasení, že v tu chvíli se nikdo lépe mít nemůže, došel ke správným dveřím.
Něco málo minut poté, co minula hodina H, minuta M a vteřina F, na kterou jsem byl objednán, se otevřely příslušné dveře a vykoukla jiná sestra. Od pohledu typ ženy, od níž by žádný chlap nechtěl dostat facku. Koukla na mě, zeptala se mě, jestli já jsem já, a pak řekla, ať jdu za ní.
„Tady si zujte boty,“ řekla v první místnosti.
„A tady se svlékněte do spodního prádla,“ řekla v druhé a já strnul.
„Moment,“ osmělil jsem se, „neznáme se ještě ani dvě minuty a už na mě jdete takhle zhurta,“ dodal jsem, což tu dobrou ženu přimělo k smíchu.
O chvíli později jsem nakráčel přímo do operačního sálu. Lékař mě požádal, nechť vyčkám, že ještě dopíše zprávu předchozího pacienta. Pak mě požádal, abych mu připomenul, s čím že tam jsem.
Vysvětlil jsem mu, že ten podivný kožovitý útvar z mého stehna už odpadl a že jsem si bohužel místo, kde se nacházel, nepoznačil fixkou. Nicméně, a tím jsem jej potěšil, mateřská znaménka jsou stále na svých místech.
Lékař mě požádal, abych ulehl na operační lehátko, a poté, co se tak stalo, si mě ještě jednou zevrubně prohlížel. Následně konstatoval, že řezat do zdravé kůže nemá smysl a že se tedy bude věnovat pouze mým znaménkům. Tři z nich se nacházela na mém pravém boku, to čtvrté na levé paži.
Nechal si od sestry přitáhnout takový ten stolek s různým lékařským harampádím a poté mi natřel inkriminovaný pravý bok něčím, o čehož účelu bych si nedovolil ani spekulovat.
„Teď to píchne a zatlačí,“ oznámil mi poté, co vzal do ruky jehlu.
„Co si budeme povídat,“ odpověděl jsem mu, „vy jste savec, já jsem savec, jen to do mě píchněte.“
Ani nevím, proč se tak stalo, nicméně zmíněná zdravotní sestra předvedla další výbuch smíchu.
Zatímco lékař ze mě vyřezával znaménka a následně mi v kůži pěkně vyšíval, vedl jsem s ním debatu o psech, neboť prokecl, že je rovněž jejich příznivcem. A takové debaty pejskařů jsou na nekonečné minuty a hodiny. Takže než jsem si stihl všimnout, obešel lékař operační lehátko a soustředil se na mou levou paži. Tam vyřízl poslední znaménko a místo i odborně zaštupoval.
„Měl byste být co nejvíc v klidu,“ oznámil mi, „a hlavně aspoň čtrnáct dní nesportovat,“ dodal.
„To je tak krásné slovo, nesportovat,“ pronesl jsem zasněně, „toho se pochopitelně budu držet.“
Protože lékař už pochopil, co jsem zač, pokračoval dál: „A pokud možno byste měl všechno dělat v leže,“ pak se zamyslel a doplnil, „ale to vám do zprávy napsat takhle oficiálně nemůžu.“
A poté, co jsem byl odborně rozřezán a zašit, jsme se srdečně rozloučili s tím, že se uvidíme při kontrole.