To, že po jedné konkrétní silnici jedou za sebou tři auta stejné značky a stejné modelové řady, navíc všechna stejnou rychlostí, nepřekvapí asi nikoho. A ten, který by si měl cokoli domýšlet, o tom zatím nevěděl. Snad.
Ještě během víkendu, který Lenka Nožičková trávila v Chrudimi, se podařilo ověřit informaci, že tým okolo Roberta Cihláře žádný nový pořad, ve kterém by měly účinkovat šestnáctileté dívky, nechystá. A fakt, že dostala Radka Nožičková dostala úkol koupit si jednu jízdenku do Jihlavy a druhou do Hradce Králové, přičemž tu druhou využít, vedl ke zjištění, že Robert Cihlář poměrně nedaleko od zmíněného města vlastní venkovskou nemovitost.
Lence zavolal samotný poručík Kopecký. Sdělil jí, že vyjednal, aby zůstala v Chrudimi a v pondělí ráno se ohlásila u tamního obvodního oddělení s tím, že v rámci praxe a kdo ví čeho dalšího tam stráví týden. Zasmála se a zařídila se podle toho.
Tři auta jela na jistotu a v odpovídajícím čase dorazila k bráně, která bránila vstup do Cihlářovy nemovitosti.
„Fotobuňka,“ pronesl jeden z těch, kteří vystoupili z prvního auta, „ale asi nějak speciálně upravená. Mrkneš na to, Mirku?“
Z druhého auta vystoupil vytáhlý zrzek v havajské košili s taškou s nářadím. „Bez problému, zatím si odpočiňte,“ zahlásil.
Trvalo to asi půl hodiny, než se mu povedlo fotobuňku úspěšně rozebrat a přenastavit. Hned poté se brána vstřícně otevřela.
Ostatní členové osádek aut spustili potlesk.
„Zámečník,“ řekl ten, který měl celou akci pod palcem. Mezi ostatními se objevil jeden, přišel ke dveřím, chvíli si s nimi hrál a pak v nich cvaklo.
„Krásná práce,“ pronesl ten, který měl celou akci pod palcem. Vešel dovnitř a za ním dva další s kamerami. Pak teprve zbytek celé skupiny.
„Šéfe,“ řekl jeden z nich nahoře, „nevím, jestli jste si toho všiml, ale tady vůbec není mobilní signál.“
„Tady je,“ odpověděl šéf, stojící o kousek vedle, a přešel k němu. „Tady opravdu ne.“ Mrkl na jednoho z kameramanů. „Máš to natočeno?“
„Standardní běžná kuchyň,“ říkal jiný, zatímco oba kameramani natáčeli, jak otevírá jednotlivá dvířka, odhaluje zásoby nádobí, trvanlivých potravin, obsah ledničky i myčku. „Nic, co by vzbuzovalo nějaká zvláštní podezření.“
„Dobře, jdeme dál,“ rozhodl ten, který měl celou akci pod palcem. „Doufám, že váš tip byl správný,“ pronesl mimo záběr kamer k Lence Nožičkové.
„Já taky,“ zašeptala.
„Otevíráme další dveře,“ řekl jiný. „Jdeme dovnitř, rozsvěcíme, vypadá to tu jako v dílně. Ponk, proč jsou u něho ty řetězy, to netuším,“ ukázal na několik hodně silných řetězů. „Prosím tě,“ řekl jednomu z kameramanů, „zaber ten svěrák. Připadá mi hodně zvláštní.“
Kameraman najel a zabral svěrák hodně zblízka.
„Jako by na něm něco bylo,“ pronesl ten jiný. „Je tu někdo z laborantů?“ zeptal se nahlas.
„Já tu jsem,“ ozval se další někdo jiný a za chvíli stál u svěráku.
„Dobře, Vítku,“ řekl pochvalně ten původní jiný, „můžeš ověřit, jestli jsou na tom svěráku zbytky nějaké tkáně?“
„Zkusím to,“ odpověděl Vítek.
Celá skupina se sešla na nádvoří u studny.
„Jediné, co možná něco naznačuje,“ rozumoval ten, který měl celou akci pod palcem, „je ten svěrák a možné zbytky tkání na něm. Jinak to vypadá, že jsme v koncích,“ a rozhodil rukama.
„Šéfe,“ ozval se jeden z těch, kteří dosud nic neřekli, „podle papírů je ten barák napojený na vodovod. Proč je tu ta studna?“
Ten, který měl celou akci pod palcem, nebyl zrovna žádný Colombo, ale v tu chvíli mu to došlo.
„Kluci, připravte kamery,“ řekl těm dvěma s kamerami. „A vy,“ ukázal na další dva, „otevřete tu studnu.“
Výhoda toho, že chrudimské nádraží je poměrně malé, spočívá v tom, že je i dokonale přehledné. Když se tedy štíhlá světlovlasá dívka v pátek ráno objevila u pokladny, aby si zakoupila dvě jízdenky a každou jiným směrem, všimla si jí jak trojice tvořená dvěma kluky a jednou holkou, tak i dvojice tvořená mužem a ženou ve středním věku.
Radka Nožičková si jich nevšímala. Po ohlášení příjezdu vlaku se vydala k příslušné koleji. Když motorák dorazil, nastoupila a stejně tak nastoupili i ti tři a ti dva. Aniž by o nich věděla, všichni věděli o ní. Seděli tak, že ji měli uvnitř vlaku neustále na očích.
Zastávka Pardubice – Rosice nad Labem slouží k přestupům z vlaků od Chrudimi do vlaků do Hradce Králové a obráceně odjakživa. Bylo tomu tak i nyní.
Radka Nožičková vystoupila a s ní jejích pět společníků, o kterých nevěděla, že ji mají neustále na očích. Přešla k další soupravě a opět nastoupila A všichni zmínění také.
Byla před nimi cesta do Hradce Králové. A pak se uvidí.
