Jeden z nás, ale který?

Na svého mladšího brášku Filipa jsem nedal dopustit. Byli jsme správná klukovská dvojka. Nikdy mezi námi nepadlo špatné slovo. Až na jednu chvíli, která to všechno málem zničila.

Kde jsem byl já, byl můj mladší bráška nedaleko. Protože je mladší, chránil jsem ho a pomáhal mu. Někteří se dokonce domnívali, že jsme dvojčata, i když tomu tak není.
Máme zároveň štěstí na skvělé rodiče. Ačkoli to tak vypadá, nebyli jsme zrovna čítankoví hrdinové. Běžné klukovské lumpárny mezi námi probíhaly jako u všech, jen se nedostavila sourozenecká řevnivost, naopak jsme si raději pomáhali. Máma s tátou nás uměli brát s nadhledem a dokázali se povznést nad situace, dokud netekla krev. A my toho nezneužívali.
Když jsem začal chodit do první třídy, byl Filip ještě ve školce. Zajímal se o všechno, co jsem se učil, a chtěl to umět a vědět taky. Bavilo mě mu všechno ukazovat a vysvětlovat.
Kromě rodičů jsem měl ještě hodně rád tetu Mirku. Ta má čtyři děti, všechny starší než já s Filipem. Bratranci i sestřenice nás brali mezi sebe a my si to dokázali užívat. V domě tety Mirky byla vždycky zábava a spousta smíchu.
Jako děti jsme nikdy neřešili to, jak je mezi námi krátký věkový rozdíl. Já jsem narozený v březnu, Filip v září. Nikdy nám to nepřišlo divné. Až do té doby, kdy jsem se dostal ve škole do období, kdy se téma lidského rozmnožování probírá.
Tehdy jsme seděli s Filipem v našem pokoji a debatovali o tom. „Podívej,“ říkal jsem mu, „běžně to trvá okolo devíti měsíců, než se narodí dítě. Ty jsi mladší o necelých šest měsíců. Není ti do divné?“
Filip na mě koukal hodně překvapeně. „Něco na tom divné je,“ odpověděl. „Vážně to trvá devět měsíců?“
„Devět,“ trval jsem na svém, „a nikdo neví o tom, že by se to dalo urychlit.“
„Co to ale znamená?“ chtěl vědět Filip.
„Mám podezření,“ řekl jsem, „že jeden z nás je adoptovaný.“
Filip chvíli mlčel. Pak se na mě podíval vyděšeně. „Myslíš, že to jsem já?“
„Možná,“ připustil jsem. „A možná já. A možná jsme takhle adoptovaní oba.“
Toho večera jsme šli spát neobvykle brzy.
Nechtěl jsem si to připouštět, ale od toho dne bylo mezi mnou a Filipem napětí. Chodili jsme okolo sebe jako dva lvi v kleci. Rodičům to kupodivu nebylo divné, domnívali se, že na nás leze puberta a takto se projevuje.
Přestali jsme spolu i mluvit. Ani jsme si nepopřáli dobrou noc a podobně. Viselo to mezi námi čím dál tím tíživěji.
„Třeba vůbec nejsi můj brácha a jsi cizí,“ zavrčel na mě Filip.
„A co když jsi ty ten, kdo je cizí?“ štěkl jsem po něm.
Vrtalo mi to hlavou. Měl snad táta nějaký mimomanželský poměr a poté, co se na to přišlo, mámu ukecal, aby dítě jeho milenky přijala? A kdo z nás tím dítětem je? Nebo se stalo něco jiného nějak jinak? Jak?
Pořád jsme se s Filipem nedokázali bavit. A upřímně jsem se začal přistihovat při pomyšlení na to, že Filipa přestávám mít rád. Stávali se z nás dva navzájem cizí lidé. Ta nejistota mě drtila.
Týden před mými dalšími narozeninami za mnou přišel Filip a tvářil se velmi významně. „Tak abys věděl,“ řekl, „tady je rozluštění. Podívej.“
Předložil přede mě fotoalbum, otevřel je a našel jednu fotku, na které byla máma vyfocena v pokročilém stádiu těhotenství. Filip tu fotku z alba vytáhl, otočil a ukázal mi rubovou stranu.
Bylo tam napsáno: „23. srpna, dva týdny před porodem.“
„A já jsem se narodil kdy?“ usmál se Filip vítězoslavně. „Takže kdo z nás dvou je vlastní a kdo nevlastní, co?“
„To není možné,“ zakřičel jsem a měl jsem slzy na krajíčku. Filip si mě vychutnával. „Ale no tak, Kubo, jsme přece bráchové, no ne?“ skočil do bráchovské role a viditelně se na můj účet bavil.
Druhý den ráno jsem došel za rodiči. „Co se ti stalo, Kubo?“ zeptal se táta a já to na ně vysypal. Že jsme s Filipem přišli na to, že jeden z nás dvou je nevlastní a že jsem to já. A že chci vědět, proč a jak se to stalo.
Táta s mámou se posadili naproti mně. „Víš, Kubo, to bylo trochu jinak, než si myslíš,“ spustil táta. „Když jsme se s maminkou vzali, samozřejmě jsme chtěli mít děti. Jenže se nám nedařilo, ať jsme dělali, co jsme mohli  a co se dalo. Přitom podle doktorů jsme oba v naprostém pořádku a nic tomu, aby maminka otěhotněla, nebrání.“
„Bylo mi už skoro pětatřicet,“ povzdechla si máma, „když jsem se svěřila kolegyni v práci a ta mi vyprávěla o náhradním mateřství. U nás to ještě nebylo tak rozšířené, nevědělo se, jestli s tím nejsou spojená nějaká rizika, ale my se rozhodli jít do toho. A poprosili jsme o pomoc mou sestru.“
„To myslíš tetu Mirku?“ ptal jsem se.
„Ano,“ přikývla máma, „ostatně jinou sestru nemám. Teta Mirka byla okamžitě pro, takže jsme vzali kousek z táty, kousek ze mě, to dali do zkumavky a nakonec se tetě Mirce podařilo tě odnosit a porodit. A než jsme si stihli zvyknout na to, že máme tebe, zjistila jsem, že jsem konečně taky těhotná. A takhle přišel na svět Filip. Takže žádný z vás není nevlastní, oba jste naši.“
Seděl jsem jak zařezaný a motala se mi hlava. Jsem tátův i mámin a zároveň tetin. Teď mi konečně začalo docházet, proč mě teta Mirka pokaždé tak ráda vidí a proč, i když je hodná k nám oběma, je ke mně o něco milejší než k Filipovi.
Ten den jsem se cestou ze školy zastavil v květinářství a nechal jsem si umotat opravdu velkou kytici. Padly na to moje úspory na brusle, ale chtěl jsem, aby stála za to. Pak jsem sedl do autobusu a dojel k domu tety Mirky.
Když mi otevřela, podal jsem jí tu kytici, objal ji, plakal jí do rukávu a jediné, co jsem byl schopen říct, bylo: „Děkuji za všechno, jsi nejlepší teta na světě.“
Dnes máme s Filipem zase výborné bráchovské vztahy. Jsme ve všem jedna ruka a nedáme na sebe navzájem dopustit. Mě čeká příští rok maturita a pak možná start do života. Filipa totéž čeká o rok později.
Přesto na to krátké období nejistoty, která nás málem rozbratřila, neumím zapomenout. A nechci, aby se opakovalo. Bráška je pro mě pořád důležitý a já pro něj. I když bez pomoci tety Mirky by tu asi ani jeden z nás nebyl.