Je to kluk

Když jsem podruhé přišla do jiného stavu, můj manžel Roman hrdě prohlašoval, že tentokrát to bude určitě holka a že budeme mít „páreček.“ Byl o tom přesvědčený hodně dlouho.

A přestože jsem věděla, jak se věci mají, a že Kuba nebude mít sestřičku, ale brášku, nechtěla jsem mu to těšení kazit. Samozřejmě jsem v sobě udržovala mírnou obavu o to, jak to dopadne, až se uvidí, že se nám holka „nepovedla,“ ale říkala jsem si, že to Roman zvládne.
Roman měl celou dobu plnou hlavu práce a hokeje. Ve volných chvílích totiž trénoval mladší žáky a nemohl se dočkat, až Kuba, který se zatím o hokejku jen opíral, povyroste natolik, aby nástrahy tohoto sportu zvládal. V Romanově snu budou naše děti věhlasný hokejista a nedostižná krasobruslařka.
„Všechno je v naprostém pořádku, paní Vlášková, z vás by si měly všechny nastávající maminky brát příklad,“ říkal mi pravidelně při kontrolách pan doktor Zrzánek. Věřila jsem mu, protože v našem městě mu prošly rukama všechny budoucí matky. A ještě mu rukama mnohé další projdou.
Termín porodu se blížil nejdříve po měsících, pak po týdnech a nakonec po dnech. O jménech měl Roman jasno. Dceruška bude Lenka. A kdyby se to náhodou zvrtlo a on by to byl kluk, což nebude, protože Roman ví, že se musí narodit holka, tak bude Matěj. Ale stejně budeme mít holku, tak jaképak copak.
Pak to šlo jednoho dne ráz na ráz. Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, už jsem ležela v sanitce a než jsem se stihla srovnat s tím, kam mě vezou, byla jsem na sále. Tam jsem si poprvé trochu odpočinula, protože malý se začal klubat ven až skoro po hodině.
A byl to pořádný kus kluka. Když jsem si vzpomněla na Kubu, tak jsem hned věděla, že oba budou bráchové jak se patří. Malý Matěj se na mě podíval, nechal se zavinout, vzít do náruče a ani ne po minutě spokojeně usnul.
Roman byl pochopitelně zklamaný. „Jak to, že zase kluk? Vždyť jsem chtěl holku, sakra. Jak teď budu vypadat?“ Vsadil se totiž se svými kamarády od hokeje, že pokud bude mít kluka, bude muset dát do placu hektolitr piva. Tak si byl jistý tím, že budeme mít opravdu holku. Konejšila jsem ho tím, že jsou věci, které se nedají tak snadno ovlivnit.
Po návratu domů byl Kuba z malého brášky nadšený a chtěl mi pomáhat doslova ve všem. Zato Roman seděl jak hromádka neštěstí. Kudy chodil, tudy hudroval, že co je za chlapa, když neumí holky. Až do dne, kdy se konalo slavnostní rozloučení s hokejovou sezónou.
Sešli jsme se všichni u stadiónu, kde probíhala grilovačka, jedlo se, pilo, hodovalo, na pódiu hrála hudba, všechno jako každý rok. Jen Kuba se mi na chvilku ztratil. Už jsem ho chtěla začít hledat, když se objevil na pódiu. Vzal si jeden z mikrofonů, způsobně se uklonil a spustil:
„Kokrhali kohouti, kokrhali z rána, že nám sedla na okno velká černá vrána. Vrána koulí očima a zobákem ťuká, nějak jsem to asi spletla, přinesla jsem kluka.“
Ozval se mohutný kolektivní smích. Všichni totiž věděli o Romanově sázce a ani ne za deset minut dorazila malá dodávka s pivem.
Nebyla jsem na slavnosti až do konce, ale když jsem odcházela, byl Roman v družném hovoru s několika svými kolegy a bylo na něm vidět, že se mu lehce motá pohybová koordinace. Domů dorazil až před půlnocí. Snažil se být co nejtišší, ale každá máma má sluch jako fenek.
V jednu chvíli se zastavil u Matějovy postýlky. Nejdřív se na něj intenzivně díval, pak si něco pobrukoval a nakonec ztěžklým hlasem prohlásil: „A abys věděl, kluku jeden, vychovám si z tebe druhého Jirku Dopitu.“ Až poté se svalil na postel a usnul.
Od toho dne je Roman jako vyměněný. Po dceři se mu už nestýská, blbne s oběma klukama a těší se, až je jednou uvidí v televizi v nějakém velkém klubu nebo v reprezentaci. A já mu schválně neříkám, že se mu před několika dny zase jednou něco povedlo a že tentokrát také doufám, že nám ta holka vyjde.