Jak to bylo s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým

V jednom království měli prince Ferdu. Nebyl ani velký ani malý, ani pohledný ani ošklivý, ani slabý ani silný, prostě takový běžný průměrný princ, jakých potkáte dnes a denně pětadvacet do tuctu.

Jenže princ Ferda měl už tak nějak čas na ženění. Ne že by si na to občas nevzpomněl, ale hodiny dvorské etikety, společenské konverzace a přípravy projevů jej natolik vyčerpávaly, že na hledání nevěsty neměl ani čas a ani náladu.
Až do toho dne, kdy si ho jeho otec král pozval k soukromé schůzce mezi čtyřmi očima. Princ Ferda tam nakráčel pln strachu, neboť měl obavu, že jeho královský otec ví, kdo může za rozbití královského skleníku, a že si tentokrát nepomůže s univerzální odpovědí „No, na to mám svou teorii.“
Král se na svého syna chvíli zkoumavě díval a pak pronesl: „Milý Ferdo. Jak jistě víš, dorůstáš pomalu, leč jistě, do věku, kdy je dobré se poohlédnout po nějaké té nevěstě, která by se stala tvou drahou chotí a mou vzácnou snachou.“
„Je to povinné?“ zděsil se Ferda, jehož představy o ženách byly do té doby jen velmi mlhavé, jak aspoň tvrdil.
„Povinné to možná není,“ pronesl král, „nicméně doporučuje se to. Dlouho jsem tento okamžik odkládal, ovšem teď mi dovol, abych ti tímto předal oficiálně klíč od královské obrazárny. Můžeš tam jít a mezi portréty princezen si vybrat, která by byla pro tebe tou nejvhodnější ženou.“
Princ Ferda kráčel pln obav do obrazárny. Když si ji odemkl a vešel, vyjekl údivem. Všude okolo něj visely portréty princezen různých typů. Byly zde blondýny, brunety, zrzky, dívky severského vzezření, mulatky, Asiatky, Afričanky, Eskymačky, Indiánky, až oči přecházely.
Byl by tam strávil princ Ferda hodně času, ale po nějaké době, jak později vzpomínal, jej začalo bolet pravé zápěstí od otáčení portrétů, a ohlédl se do rohu, kde stál o zeď opřený obraz, ze kterého byla vidět jen rubová strana. Prince Ferdu nenapadlo nic chytřejšího, než zjistit, o co jde. Otočil obrázek k sobě lícovou stranou a byl zcela uchvácen, neboť na něm byla zachycena princezna, na níž Ferda na první pohled poznal že je nejen výjimečně krásná, ale že má i dobrou povahu.
„Pro tuhle princeznu si půjdu,“ oznámil o něco později svému královskému otci. Ten se zakabonil a začal Ferdovi jeho úmysl vyvracet. Princ byl neoblomný a skutečně vyrazil na svém oblíbeném ryzákovi na cestu.
Nejel ještě ani jeden den, když potkal podivného člověka, který vypadal podezřele.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho.
„Já jsem Dlouhý, to není poznat, vzácný princi?“ podivil se ten člověk.
„Nevypadáš moc dlouze,“ přemítal Ferda.
„To je tím, že jsem se jako ministr nechoval zrovna správně,“ vysvětlil mu Dlouhý. „Takže jsem sice Dlouhý, ale vycházím trochu kratší.“
„Co umíš?“ zajímal se princ.
„Přijde na to,“ odpověděl Dlouhý. „Asi nejlépe mě využiješ pro přesuny na velké vzdálenosti.“
„To by asi šlo,“ přikývl Ferda a sáhl pro obrázek. „Poslouchej, znáš tuhle princeznu?“
Dlouhý si obrázek prohlížel. „Ne snad, že bych ji znal osobně, na princezny si našinec nemůže ani myslet,“ prohlásil, „ale naštěstí vím, že bydlí u černokněžníka na ostrově uprostřed nejhlubšího moře.“
„Fajn,“ oddechl si Ferda. „Můžeš mě tam hodit? Odměna tě nemine.“
„Můžu tě hodit ke břehu toho moře, ale s jeho překonáním nám bude muset pomoci můj kamarád Široký,“ vysvětlil mu Dlouhý.
Ferda souhlasil, přivázal ryzáka ke stromu, a vyrazili. Dlouhý si posadil Ferdu na rameno, udělal jeden krok, pak druhý a třetím byl na břehu moře.
„Někde by tu měl být Široký,“ prohlásil Dlouhý a opravdu, za chvíli se z houští vyvalil chlapík, jehož tělo mělo tvar dokonalé koule.
„Buď zdráv, Široký,“ zahlaholil Dlouhý.
„Ty také, Dlouhý,“ odpověděl Široký, „ale do toho křoví, jak jsem v něm byl, radši nechoď.“
„Poslechni, Široký,“ pronesl Dlouhý, „potřebujeme tady prince,“ ukázal si na rameno, „dostat k černokněžníkovi, který je na ostrově uprostřed nejhlubšího moře. Pomůžeš nám?“
„To ti Lojza písk,“ pronesl Široký, naklonil se k moři a na jeden velký srk ho vypil.
Než ale vyrazili kupředu, objevil se ještě jeden podezřelý člověk. Měl zavázané oči a pohyboval se s neobvyklou jistotou.
„A to je jako kdo?“ zeptal se Ferda.
„To je náš kamarád Bystrozraký,“ pronesl Dlouhý. Široký, plný vody z moře, mluvit nemohl. „Ten když má zavázané oči, tak vidí jako my. A když si je rozváže, vidí ještě lépe.“
„Hm,“ udělal Ferda, „a vidí teda tu princeznu?“
Bystrozraký se uchechtl, přešel k okraji moře, sundal si šátek z očí a řekl: „Směr západojihozápad, je tam ostrov, na tom ostrově tvrz, v té tvrzi černokněžník a princezna.“ Pak si šátek znovu nandal a tiše, aby to Ferda neslyšel, dodal: „A jako fakt kus.“
Dlouhý vzal Bystrozrakého na druhé rameno, Širokého jen lehce nadzvedl a udělal dva další kroky. V tu chvíli stáli před černokněžníkovou tvrzí a Široký mohl konečně vyplivnout moře zpět. Povedlo se mu to náramně, jen jedna krakatice hudrovala něco o tom, že se ještě uvidí.
Hrdinové stáli před branou do tvrze.
„Tak asi půjdeme dovnitř,“ nahodil Ferda.
„Nebude lepší zaklepat?“ zeptal se Dlouhý, ale to už se před nimi otevřela brána a vítal je samotný černokněžník.
„No to je dost, že jdete,“ pronesl místo pozdravu. „Hned vás zavedu do vaší komnaty, všichni se do ní pohodlně vejdete. Podmínky jsou jednoduché. Tři noci uhlídat, kam princezna zmizí, pak si ji můžete odvést a já budu mít od ní konečně pokoj.“ Dovedl všechny do komnaty, která připomínala sedmihvězdičkové apartmá a nechal jim přinést večeři.
Po večeři se seznámili s princeznou, která se na ně moc přívětivě nedívala. Ferda si pomyslel, že se to poddá a všichni šli v pohodě spát.
Ráno se probudili, nakoukli do princezniny komnaty a princezna nikde. Radili se, jak ji najít, až se ozval Bystrozraký: „Půl dne cesty odtud, je vysoký strom, na něm supí hnízdo, v tom hnízdě obří vejce a v tom obřím vejci se schovává princezna.“ Než to dořekl, byl Dlouhý u stromu a zpět i s obřím vejcem. Hodili vejce na podlahu, to prasklo a vylezla z něj pěkně nakrknutá princezna.
„Ty huso,“ oslovil ji láskyplně černokněžník, „vždyť ses mohla udusit.“ Princezna něco zabručela a zamkla se ve své komnatě.
Ferda a jeho tři společníci poprosili černokněžníka o exkurzi po tvrzi a jejím nejbližším okolí. Černokněžník se jich milerád ujal a zajímavě jim o všem povyprávěl.
Večer se znovu pěkně najedli a napili a šli spát.
Další den byla opět princezna pryč. Bystrozraký se soustředil a řekl: „Na dně moře je ocelová truhlice, v té ocelové truhlici je princezna.“ Široký sice brblal, že znovu vysrknout moře není tak jednoduché, ale byl přehlasován. Za chvíli byla truhlice v tvrzi, černokněžník ji jednou ranou otevřel a vylezla z ní o něco víc než včera přidušená princezna.
„Nejen, že by se udusila, ještě by se utopila, ludra jedna,“ hartusil černokněžník, ale princezna udělala „Chm“ a zavřela se ve svém pokoji.
Toho dne se nikomu na procházku nechtělo, a tak se Ferda zeptal Širokého: „Poslouchej, Široký, proč se ti říká Široký?“
„No,“ podrbal se Široký za uchem, „původně jsem se jmenoval Tlustý, ale pak jsem se zapomenul ve vířivce a stal se ze mě Široký, no.“
Ferda pokýval hlavou a brzy si všiml, že princezna vyběhla ze své komnaty a běží někam ven. Nenápadně ji sledoval, až zjistil, že si něco povídá s Bystrozrakým. Přikradl se blíže a poslouchal.
„Hele, Bystrouši,“ začala princezna, „je mi to fakt trapné tě o to prosit, ale mohl bys mě zítra nenajít? Já už fakt nevím, kam se mám schovat.“
„Počky, ty se schováváš sama?“ divil se Bystrozraký. „Všichni si myslí, že tě schovává černokněžník.“
„Ten?“ zasmála se princezna. „Ten by se mě nejradší zbavil a dal by mě prvnímu vobejdovi, který se tu objeví. Jenže já si chci vybrat ženicha podle svého vkusu. A co si budeme povídat, ten princ, cos s ním přišel, je takový moula, s tím bych díru do světa neudělala. A když mě zítra nenajdeš, tisíc zlaťáků je tvých,“ dodala.
„Právě jsme se dohodli,“ oznámi jí Bystrozraký. Princovi to stačilo a vrátil se do tvrze právě k večeři.
Další ráno byla princezna zase pryč a Bystrozraký jen rozhazoval rukama: „Ať dělám, co dělám, vidím jenom mlhu. No, princi Ferdo, zdá se, že jsme neuspěli a budeme se muset vrátit bez princezny.“
„To nevadí,“ mávl rukou Ferda, „stejně se mi zdálo, že má křivý nos,“ a začal si balit své věci  a tvářil se přitom, že ani nepostřehl, že se z prádelníku ozvalo tlumené zvolání: „Já ti dám křivý nos, ty matláku!“
Dlouhý je donesl všechny k místu, kde princ Ferda nechal svého ryzáka, tam jim princ vyplatil slíbenou odměnu, dokonce i Bystrozrakému, i když věděl, co ten provedl, a vrátil se domů na sůj rodný hrad. Znovu zašel do obrazárny a vybral si tam princeznu Markétu, která byla do vdávání celá žhavá, takže byl nakonec královský rod zachován.