Jak jsem popíral otcovství

Aby toho, co už jsem na sebe v dobré víře práskl, nebylo málo, počtete si dnes o tom, jak jsem ztratil dobrou pověst a pro množství žen větší než nemalé jsem se stal nedůvěryhodným.

Bylo to v takovém tom období, kdy ještě probíhá jaro a léto se už cpe na scénu. Čili slunné dny, obloha bez sebemenšího náznaku oblačnosti, lidi se na sebe víc usmívají a všeobecně vládne radost a pohoda.
Vracel jsem se ze svého zaměstnání a nenapadlo mě nic chytřejšího než si zajít nakoupit do obchodního centra, které jsem měl při cestě, jak se lidově říká. Obchodní centrum toto je tvořeno jedním mamutím hypermarketem, několika menšími prodejnami a několika bistry, kavárnami a jinými restauracemi, v nichž lze oddávat se bezuzdnému obžerství.
Jedna taková provozovna byla obzvláště oblíbená u matek s dětmi, neboť obsahovala dětský koutek. Matky mohly bezstarostně klábosit a děti řádily. Tento den stejně jako kterýkoli jiný.
Kráčel jsem zrovna okolo této provozovny, když se z dětského koutku vyřítilo dítě odhadem tak dvouleté a namířilo si to rovnou ke mně. Nic zlého netuše jsem se zastavil, abych umožnil tomu drobnému tvorečkovi v pohodě a bezpečí mě oběhnout. Jenže to dítě mělo úmysl úplně jiný.
Přiběhlo ke mně s doširoka rozevřenýma očima a pusou od ucha k uchu, chytilo mě za nohu, objalo těsně pod kolenem a tak nahlas, aby to nikdo nepřeslechl, zvolalo: „Táta, táta, táta!“
V prvním okamžiku jsem se nezachoval nijak. Už v tom druhém jsem projevil neuvěřitelnou statečnost. Sklonil jsem se, pohlédl tomu dítěti do očí a klidným pevným hlasem pronesl: „Já nejsem tvůj táta, víš?“
Dítě (byla to holčička) mé sdělení nijak nevyvedlo z míry. K mé holeni přitisklo i hlavu a opakovalo: „Táta, táta.“
To už k nám přiběhla i příslušná maminka. V duchu jsem jí děkoval za to, že mě ze situace, která nastala, vysvobodí. Nemohu totiž pominout fakt, že mě v tu chvíli propalovaly očima všechny ženy, které do té doby v kavárně vybavené dětským koutkem konverzovaly.
Maminka přidřepla ke své dceři a tiše a klidně jí řekla: „Markétko, to ale není tvůj táta.“
Mělo to platnost luštěniny vržené proti stěně. Dítě zavrtělo hlavou a opakovalo: „Táta, táta, táta.“
Aby toho nebylo málo, objevila se na scéně kamarádka. Dlouhá leta byla mojí kolegyní ve velkém výrobním podniku, který vyrábí výrobky, pak odešla na mateřskou a po mateřské se nechala zaměstnat právě v tomto obchodním centru. Omrkla situaci a zkušeně a dost nahlas prohlásila: „Tak tady jsi! A tohle je to dítě, ke kterému se nehlásíš a popíráš otcovství, jo?“
Ačkoli nejsem ani v nejmenším militantní, představa toho, jak ji škrtím, mi v tu chvíli připadala jako naprosto báječný nápad. Situaci nepomohla ani maminka příslušné holčičky, která se rozesmála na celé kolo a přestala svou ratolest přesvědčovat.
Po necelých třech minutách (které mi i tak připadaly nekonečné) mě to drobné dítě konečně pustilo a nechalo se svou maminkou odvést k nedalekým dámským toaletám. Já jsem směrem ke kavárně plné žen, v jejichž očích jsem četl směs opovržení a pohrdání, zkusil prohlásit: „Já vážně nejsem její otec,“ ale slova mi uvázla v hrdle, a tak jsem se otočil a prchal k hypermarketu, abych uskutečnil plánovaný nákup.
Příslušnou maminku ani její dceru jsem už nikdy nepotkal a nikdy poté jsem už nemusel takovým způsobem popírat otcovství.